IV.ÚS 3849/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3849/15 ze dne 15. 3. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti Dagmar Balašové, zastoupené Mgr. Thomasem Mumulosem, advokátem se sídlem Preslova 361/9, 702 00 Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 1595/2015-592 ze dne 1. 10. 2015, rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 11 Co 292/2014-547 ze dne 2. 9. 2014 a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku č. j. 114 C 119/2009-424 ze dne 5. 12. 2013, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl o žalobě, jíž se žalobce domáhal po stěžovatelce a dalšímu žalovanému vydání bezdůvodného obohacení, k němuž mělo dojít v důsledku absolutní neplatnosti části kupní smlouvy, kterou stěžovatelka a druhý žalovaný na žalobce převedli vlastnické právo k nemovitostem blíže specifikovaným v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu. Soud tímto rozsudkem stěžovatelku a druhého žalovaného zavázal každého zvlášť k povinnosti zaplatit žalobci částku 3.875.000,- Kč spolu s ročním úrokem z prodlení z této částky od 4. 3. 2010 do zaplacení, jinak žalobu zamítl toliko v nepatrném rozsahu, a to v části, v níž se žalobce domáhal zaplacení ročního úroku z prodlení z částky 3.875.000,- Kč od 20. 2. 2009 do 3. 3. 2010 v případě stěžovatelky, resp. za den 20. 2. 2009 v případě druhého žalovaného, a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání stěžovatelky a druhého žalovaného bylo toto rozhodnutí v záhlaví citovaným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě jako věcně správné potvrzeno. Proti rozsudku odvolacího soudu podali stěžovatelka a druhý žalovaný dovolání, které Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř."), neboť dospěl k závěru, že odvolací soud rozhodl po právní stránce v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatelka uvedla, že z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2219/12 ze dne 7. 4. 2014 vyplývá zcela jednoznačně, že i kdyby byla správná skutková zjištění, ze kterých obecné soudy vycházely, došlo by tím, že poskytly ochranu pouze vlastnickému právu původního vlastníka a jeho dědice, a nikoliv dobrověrným nabyvatelům, k porušení čl. I. Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, a tím i k porušení práva žalovaných na spravedlivý proces a práva dobrověrného nabyvatele na ochranu majetku, jehož součástí je i ochrana legitimního očekávání. Po skutkové stránce nemohou dle přesvědčení stěžovatelky vzniknout nejmenší pochybnosti o tom, že při nabývání nemovitostí, tj. při uzavírání kupní smlouvy ze dne 23. 11. 1998, stěžovatelka i druhý žalovaný jednali v dobré víře, když vycházeli ze stavu evidovaného v katastru nemovitostí, jakož i ze skutečnosti, že podpis Radomíra Slováka na plné moci, kterou udělil Boženě Jahodové, byl řádně notářsky ověřen. Za dané skutkové situace, z níž vycházela rozhodnutí obecných soudů, mělo být dle názoru stěžovatelky při respektování spravedlnosti přiznáno stěžovatelce i druhému žalovanému vlastnické právo i ke spoluvlastnickému podílu, který v době uzavření kupní smlouvy ze dne 23. 11. 1998 byl v katastru nemovitostí veden jako vlastnictví Radomíra Slováka, a právo dědice po Radomíru Slovákovi mělo být saturováno finančním plněním, které by bylo odpovídalo ceně spoluvlastnického podílu Radomíra Slováka v době jeho úmrtí. Stěžovatelka dále zpochybnila správnost závěru znaleckého posudku o nepochybné falsifikaci plné moci, jíž měl původní vlastník zmocnit Boženu Jahodovou k prodeji svého spoluvlastnického podílu na nemovitostech. Tyto své argumenty stěžovatelka v ústavní stížnosti blíže rozvedla. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Na prvém místě pokládá Ústavní soud za nutné poznamenat, že si je vědom závěrů týkajících se problematiky nabytí věci od nevlastníka, k nimž dospěl ve stěžovatelkou odkazovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/12 ze dne 7. 4. 2014 (N 61/73 SbNU 163), jakož i v dalších svých rozhodnutích. V posuzované věci se však situace stěžovatelky podstatně odlišuje od případu řešeného daným nálezem (a případů jemu obdobných). Totiž v řízení, z něhož vzešla nyní napadená soudní rozhodnutí, žalobce uplatnil vůči stěžovatelce a druhému žalovanému právo na vydání bezdůvodného obohacení, neboť, jak jednoznačně vyplynulo z dokazování, v době, kdy s nimi uzavřel kupní smlouvu, oba prodávající věděli, že na nemovitostech váznou právní vady v tom směru, že si spoluvlastnický podíl na nich již nárokoval dědic původního spoluvlastníka, přesto však v kupní smlouvě výslovně prohlásili, že na předmětných nemovitostech neváznou žádné dluhy, zástavní práva, věcná břemena, ani jiné právní vady vyjma ve smlouvě vyjmenovaných a nájemních smluv současných nájemníků (srov. str. 5 rozsudku nalézacího soudu). Přitom žaloba o určení vlastnického práva zmíněného dědice směřující proti stěžovatelce a druhému žalovanému byla zamítnuta nikoli ve svém meritu, nýbrž pro absenci naléhavého právního zájmu, kdy ve věci rozhodující Okresní soud v Ostravě dospěl k závěru, že (tehdy nezletilý) dědic v té době nemovitosti do dědictví řádně nepřihlásil. Uzavřel však, že stane-li se tak, bude jeho naléhavý právní zájem dán ze zákona. K druhé žalobě již nedošlo, protože žalobce v nynější věci tohoto dědice sám vypořádal. Jinými slovy, stěžovatelka ani druhý žalovaný již v době převodu nemovitostí na žalobce nebyli, resp. nemohli být v dobré víře o tom, že jsou jedinými spoluvlastníky převáděných nemovitostí, a měli tuto skutečnost žalobci sdělit, resp. vůbec nejprve otázku vlastnictví sami s dědicem původního spoluvlastníka vyřešit. Tímto způsobem tak celý problém v podstatě jen "přesunuli" na žalobce, který byl následně nucen v důsledku nepříjemného zjištění sám s dědicem původního spoluvlastníka jednat a spoluvlastnický podíl od něj odkoupit. K argumentu stěžovatelky, že soudy nepřihlédly k tomu, za jakých okolností ona a druhý žalovaný převáděné nemovitosti sami nabyli, tj. že v době uzavření kupní smlouvy v roce 1995 byli v dobré víře, že tehdy prodávající B. Jahodová byla na základě plné moci skutečně zmocněna převést na stěžovatelku a druhého žalovaného též spoluvlastnický podíl R. Slováka, a tudíž tento podíl - s přihlédnutím k závěrům vysloveným v nálezech Ústavního soudu - také skutečně nabyli, nutno podotknout, že ani ze vzpomínaného nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/12, ani z dalších nálezů týkajících se téže problematiky rozhodně neplyne, že v případě střetu práva dobrověrného nabyvatele na ochranu majetku dle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a vlastnického práva původního vlastníka dle čl. 11 Listiny musí posledně jmenovaný vždy ustoupit prvnímu. Naopak, Ústavní soud konstantně zdůrazňuje, že "s přihlédnutím ke všem rozhodným okolnostem daného případu, [obecné soudy] musí rozhodnout tak, aby, je-li to možné, zůstalo zachováno z obou základních práv co nejvíce, a není-li to možné, pak dát přednost tomu základnímu právu, v jehož prospěch svědčí obecná idea spravedlnosti, respektive obecný princip (bod 36 cit. nálezu). Ústavní soud pak k tomu blíže sdělil, že "pokud dojde k podvodnému převodu vlastnického práva k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí z původního vlastníka na jinou osobu, kteréžto případy nejsou zcela ojedinělé, bude mít v eventuálním vlastnickém sporu následný dotčený dobrověrný nabyvatel vůči původnímu vlastníku zpravidla velmi oslabenou pozici. V převážné většině takových případů totiž bude z hlediska obecné idey spravedlnosti prvořadé obnovit vlastnický vztah původního vlastníka, tedy stav předcházející podvodnému jednání" (bod 46 téhož nálezu). V nyní souzené věci bylo znaleckým posudkem zjištěno, že podpis R. Slováka na plné moci, kterou se B. Jahodová při prodeji nemovitostí prezentovala, je padělek. Též ověření podpisu u notářky bylo patrně zfalšováno (srov. str. 14 rozsudku okresního soudu). Stěžovatelka tento závěr rovněž sporuje, čehož se ovšem v řízení před Ústavním soudem již nelze domáhat, přičemž obecné soudy jednoznačně uvedly, z jakých důvodů o věrohodnosti závěrů znaleckého posudku nepochybují (srov. kupř. str. 10, str. 13 - 14 rozsudku okresního soudu). Ve světle těchto skutečností tedy není m