IV.ÚS 3853/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3853/18 ze dne 28. 11. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky A. K., zastoupené JUDr. Petrem Kočím, Ph.D., advokátem se sídlem Opletalova 1535/4, Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 5. 2016, č.j. 12 C 64/2013-118, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2017, č.j. 18 Co 82/2017-175, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2018, č.j. 30 Cdo 5084/2017-194, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Z odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla být způsobena nezákonným omezením osobní svobody vazbou v rámci trestního řízení vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 50 T 9/2011 pro zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s psychotropními látkami a s jedy spáchaný ve formě spolupachatelství, jakož i nezákonností tohoto trestního stíhání a jeho nepřiměřenou délkou, v důsledku čehož žádala zaplacení celkové částky 9 816 500 Kč, dále žádala zaplacení náhrady nákladů právního zastoupení ve výši 68 280 Kč a zaplacení ušlého zisku za dobu strávenou ve vazbě ve výši 260 800 Kč. Před zahájením řízení stěžovatelce žalovaná, Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti, uhradila částku 183 500 Kč na zadostiučinění za újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím o vazbě. 2. Rozsudkem ze dne 16. 5. 2016, č. j. 12 C 64/2013-118, Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") výrokem I. zastavil řízení co do částky 68 280 Kč a výrokem IV. uložil žalované zaplatit stěžovatelce částku 183 500 Kč (na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím o vazbě). Ve zbytku žalobu zamítl, a to výrokem II. v částce 8 000 000 Kč (odpovídající nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním), výrokem III. v částce 1 266 000 Kč (odpovídající nároku na zadostiučinění za újmu způsobenou nepřiměřenou délku trestního stíhání), výrokem V. v částce 367 000 Kč (odpovídající nároku na zadostiučinění za nezákonné rozhodnutí o vazbě) a výrokem VI. v částce 260 800 Kč (odpovídající nároku na náhradu ušlého zisku). Dále stěžovatelce uložil zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 600 Kč (výrok VII.). 3. Rozsudkem ze dne 19. 4. 2017, č.j. 18 Co 82/2017-175, Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") potvrdil rozsudek obvodního soudu v zamítavých výrocích II., III., V., VI. a ve vyhovujícím výroku IV. jej změnil tak, že žaloba se zamítá rovněž co do částky 183 500 Kč. Dále stěžovatelce uložil zaplatit žalované 3 000 Kč na náhradě nákladů řízení před obvodním soudem a 600 Kč na náhradě nákladů odvolacího řízení. 4. Dovolání stěžovatelky bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2018, č.j. 30 Cdo 5084/2017-194. II. 5. Napadenými rozhodnutími bylo podle stěžovatelky porušeno její právo na spravedlivý proces a právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu podle čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka upozorňuje, že trestní řízení trvalo devatenáct měsíců a ve vazbě strávila celý rok, ačkoliv se žádného trestného činu nedopustila. Má za to, že v průběhu řízení prokázala, jaké dopady na ni vazba měla. Uvádí, že šlo o závažný zásah do její cti a dobré pověsti, byla stigmatizována, ztratila přátele, nemohla se věnovat se práci a rodině, vazba měla vliv na její psychiku i zdravotní stav a pobyt ve vazbě pro ni byl velmi obtížný také kvůli jazykové bariéře. S ohledem na zásah do svých práv považuje přiznanou částku ve výši 183 500 Kč za nepřiměřeně nízkou. III. 6. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů na konkrétní případy jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu, kterému nepřísluší zasahovat do pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Pravomoc Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. 7. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti návrhem zjevně neopodstatněným a zčásti návrhem nepřípustným. IV. 8. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále také jen "o.s.ř."), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.). V odůvodnění napadeného usnesení konstatoval, že výše zadostiučinění v částce 500 Kč za jeden den vazby, kterou jako přiměřenou shledal městský soud, není ve smyslu § 237 o.s.ř. v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, jak namítá stěžovatelka, jelikož z citovaného rozhodnutí vyplývá, že k rozmezí výše peněžitého zadostiučinění od 500 Kč do 1 500 Kč za jeden den trvání vazby je "nutno přistupovat pouze jako k orientačnímu s tím, že podléhá toliko úvaze soudu v konkrétním případě, k jaké částce dospěje", přičemž Nejvyšší soud toto rozmezí uvedl "jen z důvodu zabránění extrémnímu poskytování zcela zjevně neodůvodnitelně nepřiměřeně nízkých či naopak zcela zjevně nepřiměřeně vysokých odškodnění". Přípustnost dovolání podle § 237 o.s.ř. dle Nejvyššího soudu nemůže založit pouhý nesouhlas stěžovatelky s tím, že městský soud při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou rozhodnutím o vazbě (po uvážení konkrétních okolností případu) vyšel z částky na dolní hranici judikaturou orientačně stanoveného rozmezí. Nejvyšší soud podotkl, že ve vztahu k výši přiznaného zadostiučinění újmy za nezákonné rozhodnutí o vazbě stěžovatelka neformuluje žádnou právní otázku, na jejímž vyřešení mělo napadené rozhodnutí záviset, ale toliko vyslovuje nesouhlas s tím, jak odvolací soud jednotlivá kritéria pro stanovení výše zadostiučinění na základě zjištěného skutkového stavu zhodnotil, čímž ovšem přípustnost dovolání založit nemůže. Stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je dle Nejvyššího soudu především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího, zatímco Nejvyšší soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), a výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v daném případě nebyla (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009). 9. Nejvyšší soud dále upozornil, že stěžovatelka neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání pro další námitky (týkající se posouzení nároků na náhradu ušlého zisku, újmy způsobené trestním stíháním a újmy způsobené nepřiměřenou délkou trestního stíhání), dovolání v této části trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat, a Nejvyššímu soudu proto nezbylo, než je v uvedené části odmítnout. 10. Stěžovatelka v ústavní stížnosti netvrdila, že by její dovolání (v části týkající se posouzení nároků na náhradu ušlého zisku, újmy způsobené trestním stíháním a újmy způsobené nepřiměřenou délkou trestního stíhání) zákonem vyžadované náležitosti splňovalo a jak Ústavní soud ověřil z vyžádaného spisového materiálu, toto nevyplývá ani ze samotného dovolání. Jak uvedl Ústavní soud ve stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (460/2017 Sb.): "neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 občanského soudního řádu), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod". Povinnosti vymezit předpoklady přípustnosti dovolání stěžovatelka v této části dovolání ned