IV.ÚS 3855/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3855/18 ze dne 29. 3. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Věry Lukešové, zastoupené JUDr. Andreou Průchovou, advokátkou, sídlem kpt. Jaroše 510, Kadaň, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. srpna 2018 č. j. 21 Cdo 2086/2018-220, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a obchodní korporace SEEIF Ceramic, a. s., sídlem Spešovská 243, Rájec-Jestřebí, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu 1. Návrhem podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatelka proti výše uvedenému rozsudku Nejvyššího soudu, kterým bylo dle tvrzení stěžovatelky zasaženo do jejího ústavně zaručeného práva podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále došlo k porušení čl. 90 Ústavy. 2. Stěžovatelka se žalobou podanou u Okresního soudu v Chomutově (dále jen "okresní soud") domáhala, aby jí vedlejší účastnice na odškodnění pracovního úrazu zaplatila na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od 1. 10. 2009 do 31. 5. 2015 celkem 65 821 Kč. 3. Okresní soud rozsudkem ze dne 8. 6. 2016 č. j. 12 C 54/2011-148 vedlejší účastnici uložil, aby stěžovatelce zaplatila 65 724 Kč, co do částky 97 Kč žalobu zamítl a rozhodl, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení 57 963,84 Kč k rukám zástupkyně stěžovatelky a České republice - okresnímu soudu na soudním poplatku 3 290 Kč. 4. K odvolání vedlejší účastnice Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 12. 12. 2017 č. j. 11 Co 573/2016-182, ve znění opravného usnesení ze dne 6. 2. 2018 č. j. 11 Co 573/2016-187, potvrdil rozsudek okresního soudu ve vyhovujícím výroku o věci samé; ve výroku o nákladech řízení účastníků změnil tento rozsudek tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 52 833,44 Kč, jinak jej v tomto výroku potvrdil; ve výroku o soudním poplatku změnil tento rozsudek tak, že výše soudního poplatku činí 3 287 Kč, jinak jej v tomto výroku potvrdil. 5. Nejvyšší soud k dovolání vedlejší účastnice rozhodl tak, že se rozsudek krajského soudu ze dne 12. 12. 2017 č. j. 11 Co 573/2016-182, ve znění usnesení ze dne 6. 2. 2018 č. j. 1 Co 573/2016-187, a rozsudek okresního soudu ze dne 8. 6. 2016 č. j. 12 C 54/2011-148 zrušují a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud zejména uvedl, že rozhodnutí krajského soudu o nároku stěžovatelky závisí za daného skutkového stavu na vyřešení otázky hmotného práva, jaká náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti přísluší zaměstnanci, který byl pro následky pracovního úrazu převeden na méně placenou práci a následně po rozvázání pracovního poměru výpovědí podle § 52 písm. c) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 31. 12. 2010, byl veden v evidenci úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání. Protože tato právní otázka dosud nebyla v judikatuře dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání vedlejší účastnice je podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "o. s. ř."), přípustné, a že je také důvodné, pročež zrušil rozhodnutí obecných soudů. II. Stěžovatelčina argumentace 6. Stěžovatelka je přesvědčena, že ústavní stížnost je přípustná, jelikož pokud by toliko skutečnost, že o žalobě stěžovatelky stále probíhá řízení, měla za následek nepřípustnost ústavní stížnosti pro nevyčerpání procesních prostředků ochrany (aniž by bylo zohledněno, že v předchozím řízení soudy prvého i druhého stupně žalobě stěžovatelky vyhověly a teprve Nejvyšší soud vyjádřil opačný právní názor než tyto soudy), byla by stěžovatelka nucena zcela zbytečně znovu absolvovat tři stupně soudní soustavy s předem daným výsledkem (zamítnutí žaloby), neboť tyto soudy se budou řídit právním názorem vyjádřeným v napadeném rozsudku. Tento postup by jistě nebyl souladný se smyslem § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. 7. Stěžovatelka se dále dovolává aplikace § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, tedy aby Ústavní soud neodmítl stížnost stěžovatelky, neboť tato svým významem podstatně přesahuje její vlastní zájmy. Tento přesah svých vlastních zájmů má původ ve skutečnosti, že Nejvyšší soud v napadeném rozsudku neodmítl dovolání vedlejší účastnice, ačkoli tak učinit měl. Dovolání vedlejší účastnice totiž nesplňovalo tzv. kvalitativní rozsah, charakterizovaný obsahovým vymezením uplatněného dovolacího důvodu. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud byl vedlejší účastnicí vymezeným dovolacím důvodem vázán, bylo třeba uvést konkrétní popis právní otázky, jíž se dovolání týká, a výklad, v čem vedlejší účastnice nesprávnost rozhodnutí krajského soudu při jejím řešení spatřuje. Toto zákonem požadované konkrétní vymezení dovolacího důvodu však v dovolání vedlejší účastnice uvedeno nebylo, stejně jako zde nebylo uvedeno, v čem vedlejší účastnice spatřuje splnění předpokladů přípustností dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.), jak dovolateli ukládá § 241a odst. 2 o. s. ř. Uvedené vady dovolání vedlejší účastnice nebyly odstraněny ve lhůtě pro podání dovolání, dle názoru stěžovatelky měl proto Nejvyšší soud rozhodnout tak, že dovolání vedlejší účastnice podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítne. Ačkoli takto stěžovatelka argumentovala ve svém vyjádření k dovolání vedlejší účastnice, Nejvyšší soud tuto argumentaci zcela pominul a rozhodl jak shora uvedeno. Pokud by za této situace nebyla možnost obrany stěžovatelky proti napadenému rozhodnutí (tj. proti rozhodnutí, které je dle stěžovatelky nesprávné už z důvodu, že dovolání vedlejší účastnice nebylo odmítnuto, ačkoli být mělo), došlo by v podstatě k odmítnutí spravedlnosti vůči stěžovatelce. Stěžovatelka je přesvědčena, že i nesprávná rozhodnutí Nejvyššího soudu musí být napadnutelná v případě, že porušují ústavně zaručená práva účastníků. V tomto konkrétním případě se jedná o porušení zásady rovnosti účastníků jako součásti práva na spravedlivý proces, když Nejvyšší soud řešil věc meritorně, ačkoli mělo být dovolání vedlejší účastnice odmítnuto. Ústavní stížnost stěžovatelky svým významem podstatně přesahuje zájmy stěžovatelky proto, že se domáhá řešení otázky, zda nesprávná rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterými nebylo řízení skončeno, mohou být napadena ústavní stížností, tedy řešení otázky, zda Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti má poskytovat ochranu základním právům a svobodám účastníků i proti takovýmto rozhodnutím Nejvyššího soudu. 8. Stěžovatelka poté dále rozvádí svou meritorní právní argumentaci v případě, kdyby Ústavní soud shledal ústavní stížnost přípustnou. III. Vyjádření účastníka 9. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkovi a vedlejší účastnici. Dále si Ústavní soud připojil spis vedený okresním soudem. 10. Nejvyšší soud se ve svém vyjádření nevyjádřil k argumentaci stěžovatelky stran přípustnosti ústavní stížnosti a k věci samé sdělil, že námitky stěžovatelky jsou svojí povahou převážně vyjádřením nesouhlasu neúspěšného účastníka řízení s přijatými právními závěry ve věci samé a navrhl odmítnutí ústavní stížnosti. 11. Vedlejší účastnice svého práva na své vyjádření nevyužila, stejně jako stěžovatelka nevyužila svého práva na podání repliky k vyjádření Nejvyššího soudu. IV. Posouzení přípustnosti ústavní stížnosti 12. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná, neboť stěžovatelka podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje a které jsou konkretizovány v § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. 13. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní stížnost pak podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti a principu minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů vyplývá, že rozhodovací činnost Ústavního soudu je primárně zaměřena na přezkum věcí pravomocně skončených, v nichž případný zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod již nelze napravit odpovídajícími procesními prostředky v rámci řízení samotného či cestou obecnéh