IV.ÚS 3887/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3887/17 ze dne 15. 5. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele J. S., astoupeného Mgr. Vladimírem Kyrychem, advokátem, se sídlem Divadelní 4, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. září 2017 č. j. 16 Co 379/2016-1026, výroku I. usnesení Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 30. září 2016 č. j. 4 P 185/2009-810, výroku I. a II. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. září 2017 č. j. 16 Co 380/2016-1015, výroku I. rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 1. listopadu 2016 č. j. 4 P 185/2009-894, výroku IV. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. září 2017 č. j. 16 Co 381/2016-1020, rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 1. listopadu 2016 č. j. 4 P 185/2009-898 (výrok IV. a V.), za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou, jako účastníků řízení, a L. S., matky nezletilého syna, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti dle § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí ve věci nezletilého syna J. S. V soudním řízení mělo dojít zejména k porušení čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina"), dále i čl. 18, čl. 12 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. 2. Předmětem ústavní stížnost je usnesení Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou (dále jen "okresní soud") ze dne 30. 9. 2016 č. j. 4 P 185/2009-810 (výrok I.), které potvrdil Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 20. 9. 2017 č. j. 16 Co 379/2016-1026, jímž bylo stěžovateli uloženo, aby se po dobu trvání řízení o úpravě styku zdržel styku s nezletilým synem a byl zamítnut návrh na úpravu asistovaného styku. 3. Ústavní stížností stěžovatel také brojí proti výroku I. a II. rozsudku krajského soudu ze dne 20. 9. 2017 č. j. 16 Co 380/2016-1015, kterým bylo rozhodnuto o odvolání rodičů proti výroku I. rozsudku okresního soudu ze dne 1. 11. 2016 č. j. 4 P 185/2009-894 ve věci nové úpravy výživného. Okresní soud výrokem I. snížil výživné na dobu od 11. 3. 2013 do 28. 2. 2014 na částku 500 Kč měsíčně (z předchozí výše 1 200 Kč) a od 1. 3. 2014 do budoucna návrh otce na snížení zamítl. Krajský soud potvrdil výrok I., ale změnil vyživovací povinnost stanovenou otci okresním soudem tak, že výživné stanovené částkou 1 200 Kč se od 1. 9. 2016 zvyšuje na 1 500 Kč splatné k rukám matky do každého 5. dne v měsíci předem. Nedoplatek na zvýšeném výživném ve výši 3 900 Kč uložil otci zaplatit do tří dnů od právní moci rozsudku. 4. Dále ústavní stížnost směřuje proti výroku IV. rozsudku krajského soudu ze dne 20. 9. 2017 č. j. 16 Co 381/2016-1020, kterým bylo odmítnuto odvolání stěžovatele proti rozsudku okresního soudu ze dne 1. 11. 2016 č. j. 4 P 185/2009-898 (výrok IV. a V.) o úpravu styku, změnu péče, uložení informační povinnosti matce, schválení právního jednání a o zbavení matky rodičovské odpovědnosti. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že krajský soud potvrdil rozsudek okresního soudu do výroku IV., jímž zamítl návrh otce na změnu péče a nevyhověl návrhu otce na zbavení matky rodičovské odpovědnosti (výrok V). II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti, obdobně jako v četných uplatněných opravných prostředcích, tvrdil, že v řízení o úpravu výchovných poměrů k nezletilému synovi J. S. je mu svévolně a nijak neodůvodněně matkou bráněno ve styku se synem. Poukázal na zásadní pochybení obecných soudů, která měla vliv na výsledek řízení, a to důraz na přání a údajné vyjádření názoru nezletilého. Nesouhlasil se způsobem, jakým bylo soudem zjišťováno přání nezletilého syna (bez jeho přítomnosti) a jak se vyjádřil na OSPOD, a to, že obecné soudy pominuly závěry znaleckého zkoumání PhDr. Ludmily Filipové. Soud jednal v rozporu se zájmy nezletilého, přičemž byla preferována matka na úkor nezletilého a stěžovatele (uvádí dobu, po kterou je mu bráněno ve styku s nezletilým synem). K zásahu do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces stěžovatele došlo odmítnutím důkazních návrhů stěžovatele, které stěžovatel opakovaně navrhoval. Stěžovatel nemohl v soudním řízení dokladovat pozitivní vztahy se synem vlastními nahrávkami. Poukazoval na to, že syn je matkou proti stěžovateli dlouhodobě manipulován a naváděn, což jistě je samo o sobě důvodem pro změnu výchovného prostředí. Při stanovení vyživovací povinnosti pro nezletilého syna považoval za přiměřené výživné 200 až 750 Kč měsíčně, ale stěžovateli bylo stanoveno nepřiměřeně vysoké výživné 1 500 Kč s ohledem na jeho současnou sociální situaci, kdy žije s rodinou v nouzi. Soud nevyhodnotil ostatní, pro věc rozhodující skutečnosti, které za řízení vyšly najevo, a svévolně rozhodl, což stěžovatel považuje v rozporu s judikaturou Ústavního soudu (nález Ústavního soud ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13). Dále tvrdil, že jednání před krajským soudem bylo nedůstojné, neboť si soud nevyčlenil dostatečný časový prostor a byla porušována procesní práva stěžovatele, jednání vykazovalo znaky svévole (byl často přerušován, nepřesný protokol o jednání, soud se nevypořádal s námitkou podjatosti předsedkyně senátu atd.). 6. Stěžovatel brojil proti předběžnému opatření a uvedl, že se mělo jednat jen o opatření dočasného charakteru, ale tím, že je účinné více než jeden rok, prohlubuje současné odcizení nezletilého k otci a porušuje právo dítěte na oba rodiče. Dále se domnívá, že napadené rozhodnutí již nemůže být napraveno v návaznosti na konečné rozhodnutí o výsledku sporu, neboť předběžné opatření o zdržení se styku s nezletilým, které znemožňuje výchovu jednoho z rodičů po tuto dobu řízení, pak ve svém důsledku vede k tomu, že samo o sobě vytváří předpoklady pro stanovení tohoto typu výchovy v konečném rozhodnutí. Nezletilé dítě, svěřené po dobu řízení do výchovy jednoho z rodičů, zpravidla získá podstatně hlubší vztah k tomuto rodiči, k jeho bydlišti, atd. Proti rozhodnutím obecných soudů v záhlaví uvedeném rozsahu brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace, kdy stěžovatel namítl, že je to v zájmu nezletilého syna. 7. V opatrovnické věci nezletilého J. dle připojeného spisu okresního soudu sp. zn. 4 P 185/2009 vyplynulo, že probíhala celá řada soudních řízení. Jednalo se o svěření nezletilého do péče matky, otci bylo stanoveno výživné, otec podal návrh na snížení výživného, že mu přibyla další vyživovací povinnost a po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody se mu nedařilo najít zaměstnání (trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí). Dále probíhalo řízení o zvýšení výživného k návrhu matky, k návrhu otce o stanovení informační povinnosti matce, o schválení právního jednání či udělení souhlasu za nezletilého pro podání žaloby na ochranu osobnosti proti K. P., změně péče a o zbavení matky rodičovské odpovědnosti, návrhy na výkony rozhodnutí, návrhy na vydání předběžných opatření a o uplatněných opravných prostředcích. III. Formální předpoklady projednání návrhu 8. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem coby účastníkem řízení před soudy, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 10. Ústavní soud v této souvislosti předně považuje za nezbytné zdůraznit, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoli "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů týkajících se úpravy výchovných poměrů k nezletilému dítěti, v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy provedené obecnými soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, jakým způsobem (co do rozsahu i konkrétního vymezení časového harmonogramu) má být rozhodnuto o styku rodičů ve vztahu k nezletilému dítěti, atp. 11. Úkolem Ústavního soudu v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů, týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilému dítěti,