IV.ÚS 3890/12 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3890/12 ze dne 16. 1. 2013   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti T. V., zastoupeného JUDr. Klárou Long Slámovou, advokátkou, AK se sídlem v Praze 4, Urbánkova 3360, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2012 č. j. 23 Co 343/2011-798 a rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 24. 3. 2011 čj. 22 P 162/2009-606, spojené s návrhem na zrušení části ustanovení § 26 odst. 2 ve slovech "může" a "je-li to v zájmu dítěte a budou-li tak lépe zajištěny jeho potřeby", § 27 odst. 2 věty první, § 27 odst. 2 věty druhé ve slově "opakovaně", § 27 odst. 3, § 96 odst. 1 věty druhé, § 99 odst. 1 věty druhé zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, a ustanovení § 30 odst. 1 části věty první ve slovech "jestliže je to nezbytně třeba k ochraně jeho zájmů", § 138 odst. 1 části věty první ve slovech "a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva", § 272 a § 273 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, takto: Ústavní stížnost a s ní spojený návrh na zrušení části ustanovení § 26 odst. 2 ve slovech "může" a "je-li to v zájmu dítěte a budou-li tak lépe zajištěny jeho potřeby", § 27 odst. 2 věty první, § 27 odst. 2 věty druhé ve slově "opakovaně", § 27 odst. 3, § 96 odst. 1 věty druhé, § 99 odst. 1 věty druhé zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, a ustanovení § 30 odst. 1 části věty první ve slovech "jestliže je to nezbytně třeba k ochraně jeho zájmů", § 138 odst. 1 části věty první ve slovech "a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva", § 272 a § 273 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, se odmítají. Odůvodnění: I. Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 8. 10. 2012 a doplněným dne 22. 10. 2012 se T. V. (dále jen "otec" případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o jeho návrzích na změnu styku s nezletilými dětmi a snížení výživného a o návrzích M. V. ("dále jen "matka") na zvýšení výživného a zákaz styku dětí s otcem. Spolu s ústavní stížností stěžovatel podal návrh na zrušení v záhlaví uvedených ustanovení, resp. jejich částí zákona o rodině a občanského soudního řádu. Stěžovatel dále s odvoláním na ustanovení § 83 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), požádal o náhradu nákladů zastoupení. Návrh odůvodnil tvrzením, že nemá dostatek finančních prostředků na zaplacení právního zastoupení. II. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Kolíně (dále též jen "nalézací soud") sp. zn. 22 P 162/2009 vyplývají následující skutečnosti. Dne 24. 3. 2011 nalézací soud rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 16. 5. 2007 ve znění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 8. 2008, kterým byl naposledy upraven styk otce s nezletilými dětmi, změnil tak, že otci se zakazuje styk s nezletilými dětmi Pavlem a Stanislavem /jedná se o pseudonymy/ (výrok I.), návrh otce na změnu úpravy styku s nezletilými dětmi zamítl (výrok II.), návrh matky na zvýšení výživného zamítl (výrok III.), návrh otce na snížení výživného zamítl (výrok IV.) a rozhodl o nákladech řízení státu a účastníků (výroky V. a VI.). Dne 24. 7. 2012 Krajský soud v Praze (dále též jen "odvolací soud") k odvolání otce proti výrokům I., II. a IV. rozsudek nalézacího soudu ze dne 24. 3. 2011 ve výrocích I. a II. potvrdil (výrok I.), ve výroku IV. změnil tak, že se výživné snižuje od 1. 1. 2011 pro nezletilého Pavla na 1 000 Kč měsíčně a pro nezletilého Stanislava na 800 Kč měsíčně, a tím změnil rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 30. 4. 2008 (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky III. a IV.). III. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). V části II. ústavní stížnosti stěžovatel mimo jiné uvedl, že jeho věc nebyla projednána nezávislým a nestranným soudem, a že byl odňat svému zákonnému soudci. K tomuto zásahu mělo dojít usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2009, který - poté, co se v říjnu a listopadu roku 2008 všichni soudci občanskoprávního úseku Okresního soudu v Kutné Hoře prohlásili podjatými ve věci téhož soudu sp. zn. P 133/2006 - posledně jmenovanému soudu věc odňal a přikázal Okresnímu soudu v Kolíně. Stěžovatel byl toho názoru, že soudci se "prohlásili podjatými účelově, a to pouze z důvodu, by v této věci nemuseli rozhodovat." Stěžovatel je přesvědčen, že tímto postupem byl odňat svému zákonnému soudci, neboť jeho věc neměla být přikázána jinému soudu, ale měl ji rozhodovat jiný soudce Okresního soudu v Kutné Hoře; jednání se pak protáhlo o několik měsíců, což mělo vliv na rozhodnutí ve věci samé a zapříčinilo prokazatelné průtahy v řízení. Stěžovatel dále tvrdil, že odvolací soud se nezabýval námitkou podjatosti jeho senátu 23 (zejména soudkyně JUDr. Burianové, která na stěžovatele podala trestní oznámení, v důsledku něhož bylo vůči němu zahájeno trestní stíhání) s odůvodněním, že námitka podjatosti byla podána opožděně. Stěžovatel však podal námitku ihned, co se dověděl o složení senátu při jednání dne 17. 7. 2012; jmenovaná soudkyně však nepostupovala podle ustanovení § 15 odst. 1 o. s. ř. a nevyloučila se. Takto mu bylo odepřeno právo domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Stěžovatel též namítal, že v řízení před nalézacím a odvolacím soudem byla porušena rovnost účastníků řízení tím, že matka nemusela prokazovat rostoucí výdaje na bydlení a na děti, resp. soudu předložila jen čestné prohlášení, sám však musel dokladovat všechna svá tvrzení. Matka byla zvýhodněna také tím, že nalézací soud stěžovateli výživné nesnížil na jím požadovanou výši "a to bez ohledu na skutečnost, že rozhodnutí bylo následně změněno, neboť spotřebované výživné se nevrací." Stěžovatel podotkl, že "rozhodnutím byl vydán do stavu nouze", neboť po zaplacení výživného a nákladů na bydlení mu nezbydou žádné prostředky na zajištění svých základních potřeb. V rámci tvrzení o průtazích v řízení před nalézacím a odvolacím soudem stěžovatel uvedl, že řízení započalo dne 8. 12. 2008 podáním návrhu na snížení výživného a návrhu na úpravu styku s dětmi, přičemž k rozhodnutí o těchto návrzích došlo až 24. 3. 2011, resp. 24. 7. 2012, a právní moci rozhodnutí nabylo až koncem srpna 2012, tj. po uplynutí více než 44 měsíců. Dodnes nebylo rozhodnuto ani o návrzích na nařízení výkonu rozhodnutí, v důsledku čehož své děti více jak tři roky neviděl, ačkoliv byl nucen platit výživné 2 900 Kč měsíčně. Stěžovatel zdůraznil, že zákazem styku s jeho nezletilými dětmi bylo porušeno jemu zaručené právo na péči a výchovu dětí; stejně tak bylo porušeno i právo dětí na rodičovskou výchovu a péči. Nezletilé děti viděl v průběhu pěti let (od dubna 2006 do ledna 2011) pouhých 15 hodin, což zcela logicky komunikaci a vztahy narušilo, nezničilo však vzpomínky dětí na vztah s otcem před rozvodem, který shodně označily jako bezkonfliktní a dobrý. Znalecké posudky neobjevily žádná hmatatelná rizika, která by mohla bránit styku nezletilých s otcem, a zejména z nich nevyplynulo, že by zájmy dětí vyžadovaly zákaz styku s otcem. K vydání zákazu styku dětí s otcem tak nebyl žádný zákonný důvod ve smyslu § 27 odst. 2 a 3 zákona o rodině, v důsledku čehož byl zcela proti zájmům společnosti a v příkrém rozporu s Listinou zcela nedůvodně zbaven svého práva na rodičovskou péči a výchovu. Nalézací soud se k ústavní stížnosti nevyjádřil - ač k tomu vyzván - vyjádření odvolacího soudu Ústavní soud nevyžadoval. IV. Ústavní soud ústavní stížnost a návrhy s ní spojené odmítl z následujících důvodů. A. K tvrzenému porušení základního práva na nezávislý a nestranný soud a zákonného soudce zaručených čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny K tvrzení stěžovatele, že jeho věc byla v prvním stupni odňata zákonnému soudci a v odvolacím řízení nebyla projednána nestranným soudem, Ústavní soud připomíná, že je nezbytně nutné, aby soudy v demokratické společnosti vzbuzovaly důvěru u veřejnosti. Proto již mnohokrát zdůraznil, že soud musí být nestranný. V této části však ústavní stížnost posoudil jako nepřípustnou z dále uvedených důvodů. Jednou z podmínek věcného projednání ústavní stížnosti je vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje. Ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přitom nerozlišuje mezi řádnými a mimořádnými opravnými prostředky; stěžovatelé jsou tedy povinni