IV.ÚS 3891/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3891/18 ze dne 26. 2. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Martina Hrácha, zastoupeného Mgr. Martinem Matuševským, advokátem, sídlem Husovo náměstí 82, Beroun, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. září 2018 č. j. 20 Cdo 2444/2018-92, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. března 2018 č. j. 17 Co 32/2018-76 a usnesení Okresního soudu v Berouně ze dne 19. prosince 2017 č. j. 14 EXE 1215/2017-26, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Berouně, jako účastníků řízení, a obchodní korporace BNP Paribas Personal Finance SA, sídlem 1 Boulevard Haussmann, Paříž, Francouzská republika, jednající v České republice prostřednictvím BNP Paribas Personal Finance SA, odštěpný závod, sídlem Karla Engliše 3208/5, Praha 5 - Smíchov, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Berouně (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 19. 12. 2017 č. j. 14 EXE 1215/2017-26 zamítl návrh stěžovatele (povinného v exekučním řízení) na zastavení exekuce, přičemž odůvodnil své rozhodnutí tím, že neshledal důvody pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), když stěžovatel v nalézacím řízení vystupoval jako nepodnikající fyzická osoba. Okresní soud proto při doručování exekučního titulu zjišťoval datovou schránku fyzické osoby stěžovatele (povinného), a to s negativním výsledkem. Není rozhodné, že stěžovatel je držitelem datové schránky jako fyzická osoba podnikající. Okresní soud v této souvislosti poukázal na to, že v zákoně č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o elektronických úkonech"), jsou čtyři základní typy datových schránek, a to podle postavení či činnosti jejího držitele. Při doručování je nezbytné rozlišovat typ datové schránky a povahu doručované písemnosti v závislosti na roli a postavení adresáta, jehož se písemnost týká. Stěžovateli (povinnému) tak byl exekuční titul v nalézacím řízení doručován v souladu s právní úpravou na adresu trvalého pobytu evidovanou v centrální evidenci obyvatel, když stěžovatel neměl zřízenou datovou schránku fyzické osoby a v řízení vystupoval jako fyzická nepodnikající osoba, pročež nebyly dány důvody pro zastavení exekuce. 3. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 20. 3. 2018 č. j. 17 Co 32/2018-76 potvrdil usnesení okresního soudu, přičemž uvedl, že námitky stěžovatele, týkající se doručení exekučního titulu, nemohl akceptovat, když exekuční titul byl řádně doručen a nastala tedy jeho vykonatelnost. 4. Nejvyšší soud usnesením ze dne 11. 9. 2018 č. j. 20 Cdo 2444/2018-92 odmítl dovolání stěžovatele pro jeho nepřípustnost podle § 237 o. s. ř., přičemž uvedl, že stěžovatel nevystihl předpoklad přípustnosti dovolání, neboť jím předložená otázka byla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu již vyřešena, od tohoto řešení není důvodu se odchýlit a napadené usnesení krajského soudu není s judikaturou Nejvyššího soudu v rozporu. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel spatřuje porušení jeho ústavně garantovaných práv zejména v tom, že obecné soudy v projednávané věci nesprávně aplikovaly podústavní právo týkající se doručování soudních písemností do datové schránky fyzické osoby, čímž stěžovateli odepřely přístup k soudu a neumožnily mu hájit svá práva v soudním řízení, v důsledku čehož se stěžovatel ocitl neoprávněně v exekuci. Stěžovatel trvá na tom, že má-li adresát zřízen toliko jeden typ datové schránky fyzické osoby, který však byl soudem vyhodnocen jako "nepříslušný" pro doručení konkrétní písemnosti, musí být písemnost, jejíž povaha to umožňuje a která nebyla doručena při jednání nebo jiném soudním roku, doručována i do "nepříslušného" typu datové schránky, nemá-li adresát jiný typ datové schránky zřízen, nikoliv na adresu trvalého pobytu evidovanou v centrální evidenci obyvatel (v projednávané věci nadto nacházející se na ohlašovně obecního úřadu). Dle stěžovatele bylo zcela nad jeho možnosti i potřeby jako běžného občana seznamovat se s kancelářským řádem, resp. s judikaturou vyšších soudů, aby seznal, že si musí zřídit všechny pro něj do úvahy připadající typy datových schránek fyzické osoby, aby podle aktuálně panujícího právního názoru v české justici mohl mít jistotu, že mu do datové schránky skutečně budou doručovány všechny písemnosti, které by mu snad ze strany soudů mohly být doručovány. Vyžadují-li pravidla doručování písemností orgánů veřejné moci fyzickým osobám, která by již ze své podstaty měla být adresátům snadno pochopitelná, ke správnému porozumění složitý právní výklad podaný s několikaletým odstupem dokonce plénem Nejvyššího soudu, nelze stěžovateli spravedlivě přičítat k tíži, že v době doručování exekučního titulu věřil tomu, že mu postačuje pouze jeden typ datové schránky, do které mu budou doručovány všechny písemnosti. V postupu soudů nižších stupňů, které popsané námitky stěžovatele nevyslyšely, a to zejména s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu, lze spatřovat zásah do práva na legitimní očekávání, jakož i zásah do práva na spravedlivý proces, pročež se domáhá zrušení napadených usnesení obecných soudů. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 8. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, jestliže obecné soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); tato i všechna dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. 9. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu, jak je výše dovozeno, povolán korigovat pouze excesy obecných soudů [nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. O nic takového ale v posuzovaném případě nejde. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná. 10. Stěžovatel se domáhá