IV.ÚS 3893/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3893/14 ze dne 18. 2. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Jana Coufala, zastoupeného JUDr. Petrem Jantačem, advokátem se sídlem Bratří Čapků 1851/24, 101 00 Praha 10, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014 č. j. 29 Cdo 3034/2012-522 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 2. 2012 č. j. 11 Cmo 217/2011-399, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho práv garantovaných čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu, stěžovatel se v řízení před obecnými soudy dožadoval povinnosti prvního žalovaného uzavřít se stěžovatelem smlouvu o převodu garáže. Zároveň se po žalovaných domáhal, aby u příslušného katastrálního úřadu podali řádné a úplné prohlášení vlastníka podle § 4 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), neboť předmětná garáž do té doby nebyla v katastru nemovitostí řádně zanesena. Městský soud v Praze rozhodl částečným usnesením (poté, co jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno Vrchním soudem v Praze) tak, že žalovaným uložil povinnost podat u katastrálního úřadu řádné a úplné prohlášení vlastníka. Prvostupňový soud vyšel z následujících skutečností. Žalované družstvo je jedním z právních nástupců Bytového družstva Praha 2, které bylo jedním z nástupnických družstev po Lidovém bytovém družstvu v Praze. Posledně uvedeného družstva byl stěžovatel členem a na základě nájemní smlouvy užíval předmětnou garáž, která byla ve vlastnictví tohoto družstva. Stěžovatel proto u něj uplatnil nárok na vydání garáže do vlastnictví na základě zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech. Po rozdělení Lidového bytového družstva se stěžovatel stal členem Bytového družstva Praha 2, do jehož vlastnictví garáž přešla. Stěžovatel byl i nadále nájemcem garáže, přičemž i u Bytového družstva Praha 2 uplatnil nárok na vydání garáže. Po rozdělení Bytového družstva Praha 2 vzniklo několik nástupnických družstev, včetně žalovaného, do jehož vlastnictví přešla i předmětná garáž. Stěžovatel u žalovaného uplatnil nárok na vydání garáže, kterému žalovaný nevyhověl s tím, že se stěžovatel nestal jeho členem, a k vydání tedy nejsou splněny zákonné podmínky. Stěžovatel se proto žalobou domáhal určení, že je členem žalovaného družstva, avšak rozsudkem Krajského obchodního soudu v Praze č. j. 22 Cm 246/96-14 ze dne 27. 1. 1998 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze č. j. 7 Cmo 249/2001-104 ze dne 16. ledna 2002 a usnesením Nejvyššího soudu č. j. 29 Odo 277/2002-146 ze dne 30. 10. 2002 byla žaloba zamítnuta. Ústavní stížnost proti výše citovaným rozhodnutím Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou usnesením sp. zn. III. ÚS 13/03 ze dne 9. 10. 2003. Podle Městského soudu v Praze nebyla výše citovaná rozhodnutí relevantní, neboť za klíčové považoval, že stěžovatel byl členem právních předchůdců žalovaného a řádně u nich podal žádosti o vydání garáže. Vzniklo mu tedy právo na bezplatný převod garáže a o toto právo nemohl být zákonným způsobem připraven. Povinnost garáž vydat přešla po Bytovém družstvu Praha 2 na žalované družstvo, a žaloba je tudíž důvodná. Vzhledem k tomu, že prvním krokem musí být vklad prohlášení vlastníka do katastru nemovitostí, bylo prvně rozhodnuto částečným usnesením pouze o této povinnosti. K odvolání žalovaných Vrchní soud v Praze prvostupňové rozhodnutí změnil tak, že se žaloba s návrhem, aby žalovaným bylo uloženo podat u katastrálního úřadu řádné prohlášení vlastníka, zamítá. Jak odvolací soud konstatoval, o stěžovatelově členství v žalovaném družstvu již bylo pravomocně rozhodnuto výše citovanými rozhodnutími, jimiž je soud vázán a tuto otázku nemůže posoudit odlišně. Skutečnost, že stěžovatel členem družstva není, pak odvolací soud považoval na rozdíl od nalézacího soudu za podstatnou, neboť tím nebyla naplněna jedna z podmínek stanovených v § 23 zákona č. 72/1994 Sb. Soud dále podotkl, že k rozdělení Bytového družstva Praha 2 došlo na základě usnesení členské schůze ze dne 2. 12. 1993, při němž měl být brán zřetel i na oprávněné zájmy jednotlivých členů. Podle § 242 obchodního zákoníku pak platilo, že na návrh člena vyslovil soud neplatnost usnesení členské schůze, pokud takové usnesení bylo v rozporu s právními předpisy nebo stanovami družstva. Tuto možnost však stěžovatel nevyužil. Stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud zamítl. Odkázal při tom na svou předchozí judikaturu, z níž vyplývá, že družstvu svědčí povinnost uzavřít smlouvu o bezplatném převodu bytu či nebytového prostoru pouze tehdy, trvá-li žadateli o převod členství v družstvu a je-li současně nájemcem dotčeného bytu či nebytového prostoru. Uvedená povinnost sice přechází i na právního nástupce družstva, předpokladem ovšem je, že se člen původního družstva (žadatel) stal i členem nástupnického družstva, na které přešlo vlastnictví dotčené budovy. Tak tomu má být proto, že právo na převod bytu či nebytového prostoru je součástí členských práv a povinností člena družstva. Zanikne-li mu účast v družstvu, ztrácí zásadně i práva, která jsou součástí členského podílu. Nejvyšší soud se taktéž ztotožnil s argumentem odvolacího soudu, podle něhož měl stěžovatel, pakliže nesouhlasil s usnesením o zrušení bytového družstva bez likvidace a rozdělení družstva, brojit proti tomuto usnesení cestou návrhu na vyslovení jeho neplatnosti podle § 242 obchodního zákoníku. V jiném řízení nelze platnost usnesení členské schůze posuzovat. Stěžovatel následně podal ústavní stížnost. V ní předně uvádí, že předmětné usnesení ze dne 2. 12. 1993 nebylo přijato členskou schůzí, nýbrž shromážděním delegátů, na nějž stěžovatel neměl přístup a s jehož výsledky nebyl nikdy seznámen. Obecné soudy údajně pochybily, pokud se s rozdílem mezi členskou schůzí a shromážděním delegátů nevypořádaly. Vrchní soud v Praze ani Nejvyšší soud se navíc nikdy nezabývaly námitkou, že stěžovatelovo členství a majetková práva v Bytovém družstvu Praha 2 "zmizela". Aby tato námitka byla vyvrácena, bylo nezbytné, aby soudy napevno zjistily, na které nástupnické družstvo stěžovatelovo členství přešlo, což však soudy neučinily. Stěžovatel dále odmítá názor Nejvyššího soudu, že pokud se stěžovatel nestal členem žalovaného družstva, zaniklo mu tím právo na bezplatný převod garáže. Majetkové právo podle stěžovatele může zaniknout jen způsobem stanoveným v zákoně nebo dohodnutým ve smlouvě. Zánikem Bytového družstva Praha 2 pouze zanikla možnost domáhat se vydání po tomto družstvu, právo na vydání garáže však zaniknout nemohlo. Bylo-li podle stěžovatele bytové družstvo rozděleno tak, že do jednoho nástupnického družstva přešla garáž, k níž bylo uplatněno právo na bezplatný převod, a současně do tohoto družstva nepřešlo členství žadatele, jedná se o zásah do jeho práva na ochranu majetku. Závěrem stěžovatel podotýká, že existuje řada obdobných případů, podaná ústavní stížnost tak přesahuje stěžovatelův vlastní zájem, pročež Ústavní soud žádá, aby jí věnoval adekvátní pozornost. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že se napadená rozhodnutí opírají o chybná zjištění a právní závěry rozhodnutí soudů v jeho sporu s družstvem BD Krov o určení členství v družstvu, což dokládá právním rozborem prof. Pelikánové. Stěžovatel také poznamenává, že soudy ignorovaly judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž se rozhodná skutečnost souběhu členství v družstvu a nájemního vztahu pro vznik nároku na převedení nebytového prostoru do vlastnictví člena družstva posuzuje podle vztahu člena k družstvu, u něhož podal žádost o bezplatný převod. Ústavní soud se prvně zabýval otázkou přípustnosti ústavní stížnosti, a to vzhledem k tomu, že napadenými usneseními bylo rozhodnuto o zamítnutí stěžovatelovy žaloby pouze v té části, v níž se domáhal, aby žalovaní podali řádné prohlášení vlastníků u příslušného katastrálního úřadu. O povinnosti žalovaného družstva uzavřít se stěžovatelem smlouvu o převodu garáže doposud pravomocně rozhodnuto nebylo (o této části žaloby rozhodl Městský soud v Praze jako soud prvního stupně rozsudkem č. j. 52 Cm 207/2003-537 ze dne 16. 12. 2014, proti němuž podal stěžovatel odvolání, o kterém doposud nebylo rozhodnuto), přičemž právě tvrzený nárok na převod dané nemovitosti do vlastnictví stěžovatele představuje (s poukazem na čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatk