IV.ÚS 3895/11 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3895/11 ze dne 24. 1. 2012   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Miloslava Výborného mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti B. K., zastoupeného JUDr. Ladislavem Zahradníkem, advokátem se sídlem v Jindřichově Hradci, Sládkova 351/II, proti výrokům II. a III. rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. září 2011 č. j. 14 Co 262/2011-100 spojené s návrhem na přiznání náhrady nákladů řízení, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníka řízení a Mgr. Z. S., Z. S. a K. S., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítá. Odůvodnění: I. Shrnutí řízení před obecnými soudy 1. Včas podanou a z hlediska formálních náležitostí bezvadně podanou ústavní stížnost, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 22. prosince 2011, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku ve výrocích o nákladech řízení z důvodu porušení jeho základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy České republiky. 2. Z ústavní stížnosti, napadeného rozsudku a spisu vedeného u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 25 C 369/2010, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývá, že již v roce 1992 podal stěžovatel proti vedlejším účastníkům Z. a K. S. žalobu podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání rodinného domku č. p. 254 s pozemky st. p. č. 620 - zastavěná plocha a nádvoří o výměře 126 m2, na němž se tento domek nachází, a p. č. 619 - zahrada o výměře 668 m2, vše v Děčíně - Chrochvicích, zapsané v katastru nemovitostí na LV č. 260 pro k. ú. Chrochvice, obec Děčín, vedeném Katastrálním úřadem pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště Děčín. Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 5. června 2002 č. j. 16 C 541/92-162, jenž byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 17. února 2006 č. j. 36 Co 406/2005-318, tuto žalobu zamítl. Následně podané dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2008 č. j. 28 Cdo 2196/2006-342 odmítnuto. Poté však byla všechna uvedená rozhodnutí zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 18. srpna 2009 sp. zn. I. ÚS 2214/08 (N 187/54 SbNU 313), v důsledku čehož řízení o žalobě dál pokračovalo před soudem první instance pod novou sp. zn. 21 C 151/2009, přičemž v době vydání napadeného rozsudku stále nebylo skončeno. 3. Uvedení vedlejší účastníci uzavřeli dne 28. června 2006 jako dárci darovací smlouvu se svoji dcerou Mgr. Z. S., rovněž vedlejší účastnicí v tomto řízení, kterou jí darovali výše specifikované nemovitosti a zároveň si zřídili bezúplatné věcné břemeno práva bydlení v trvání padesáti let k předmětnému rodinnému domku. Vklad vlastnického práva a věcného břemene bydlení byl povolen rozhodnutím příslušného katastrálního úřadu, přičemž jeho právní účinky nastaly k 30. červnu 2006. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 22. listopadu 2010 sp. zn. 36 Co 422/2010 bylo změněno usnesení Okresního soudu v Děčíně ze dne 17. srpna 2010 č. j. 21 C 151/2009-50 a o návrhu stěžovatele rozhodnuto tak, že se připouští, aby Mgr. Z. S. (v důsledku tohoto převodu) přistoupila do výše uvedeného řízení na straně žalovaného. Dovolání žalovaných proti tomuto usnesení bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. července 2011 č. j. 28 Cdo 1355/2011-100 zamítnuto. 4. V návaznosti na uvedený převod vlastnického práva a zřízení věcného břemene podal stěžovatel dne 29. března 2010 žalobu proti vedlejším účastníkům, kterou se ve stručnosti domáhal určení: a) neexistence vlastnického práva Mgr. Z. S. k předmětným nemovitostem, b) neplatnosti bezúplatného věcného břemena práva bydlení v uvedeném domě pro oprávněného Z. S., c) neplatnosti bezúplatného věcného břemena práva bydlení v uvedeném domě pro oprávněnou K. S., a d) toho, že posledně uvedení vedlejší účastníci jsou nadále spoluvlastníky předmětných nemovitostí ve společném jmění manželů. Okresní soud v Děčíně svým rozsudkem ze dne 1. února 2011 č. j. 25 C 369/2010-60 této žalobě v plném rozsahu vyhověl, k odvolání vedlejších účastníků byl ale rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. září 2011 č. j. 14 Co 262/2011-100 změněn tak, že se žaloba ve všech jejich čtyřech bodech zamítá. Jak vyplývá z příslušného odůvodnění, odvolací soud neshledal naléhavý právní zájem na předmětném určení, neboť nárok na vydání věci bylo možné uplatnit pouze v restitučním řízení, jež v daném případě navíc probíhalo, pročež požadované určení nemá pro účastníky žádný význam. Zákon o mimosoudních rehabilitacích přitom řeší i nastalý problém převodu vlastnického práva z povinné osoby na osobu blízkou (v daném případě dceru vedlejších účastníků), jež se ze zákona stává rovněž osobou povinnou, jako je tomu v daném případě. 5. Rozsudkem odvolacího soudu bylo zároveň rozhodnuto o nákladech řízení, a to tak, že jeho výrokem II. byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit vedlejším účastníkům na nákladech řízení před soudem prvního stupně částku 32 280 Kč a výrokem III. na nákladech odvolacího řízení částku 37 198 Kč, v obou případech do tří dnů od právní moci rozsudku. Výše odměny byla v obou případech určena podle úspěchu ve věci ve smyslu § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, jenž měli vedlejší účastníci, přičemž při stanovení její výše měl být aplikován rovněž § 17 písm. b) vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. V řízení byly totiž uplatněny čtyři samostatné nároky, což znamená, že celková sazba odměn se měla podle tohoto ustanovení určit součtem jednotlivých sazeb za každou věc (nárok). Odvolací soud ale přihlédl k tomu, že všechny tyto nároky vychází ze stejné skutkové podstaty a že k podání této žaloby přispělo chování samotných žalovaných (tj. převod nemovitostí v době probíhajícího restitučního sporu a následný nesouhlas s tím, aby do tohoto restitučního řízení vstoupila na straně žalovaných Mgr. Z. S.). Z těchto důvodů shledal důvody zvláštního zřetele hodné, pro které na základě § 150 občanského soudního řádu žalovaným nárok na náhradu nákladů řízení v obou případech zčásti, konkrétně v rozsahu podle § 17 písm. b) této vyhlášky, nepřiznal. II. Argumentace stěžovatele 6. Ústavní stížnost směřuje proti výrokům II. a III. rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ve věci jeho určovací žaloby, kterými bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně i odvolacího soudu. Stěžovatel má za to, že vzhledem ke konkrétním okolnostem dané věci neměl odvolací soud na základě § 150 občanského soudního řádu přiznat vedlejším účastníkům ani jen částečnou náhradu nákladů řízení. Použitím zásady úspěšnosti ve věci ve smyslu § 142 odst. 1 občanského soudního řádu se naopak dopustil nesmírné tvrdosti, jakož i extrémní hrubé nespravedlnosti vůči stěžovateli. V této souvislosti poukazuje na právní závěry obsažené v nálezu ze dne 12. ledna 2010 sp. zn. I. ÚS 1030/2008, podle nichž se mají soudy při rozhodování o náhradě nákladů řízení dostatečně zabývat předprocesním stadiem sporu. V dané věci totiž stěžovatel nezahájil řízení o určovací žalobě bezdůvodně, nýbrž v důsledku katastrofální délky dosud neskončeného řízení, zahájeného ještě v roce 1992, dále v důsledku chování vedlejších účastníků, již uzavřeli předmětnou darovací smlouvu v rozporu se zákonem, jakož i v zájmu toho, aby jeho restituční věc byla ukončena vůči všem povinným osobám a aby byla ukončena i zápisem vkladu v katastru nemovitostí. Svou žalobu považoval za vhodné řešení, jak se domoci restitučního nároku, resp. aby soudy došly v kratší době ke konečnému a spravedlivému rozhodnutí. Ve vztahu k otázce, zda na určení měl naléhavý právní zájem, stěžovatel dodává, že vedlejší účastníci podali ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo připuštěno přistoupení Mgr. Z. S. do původního řízení na straně žalovaných, jakož i následnému odmítavému usnesení Nejvyššího soudu (řízení je vedeno pod sp. zn. III. ÚS 3107/2011), a tedy otázka jejího přistoupení dosud není uzavřena. III. Vlastní posouzení 7. Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem příslušného spisu, přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska námitek stěžovatele a dospěl k následujícím závěrům. 8. Ústavní soud již v minulosti konstatoval, že i když je rozhodování o náhradě nákladů sporného řízení ovládáno zásadou úspěchu ve věci ve smyslu § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, nelze uvedené pravi