IV.ÚS 3898/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3898/19 ze dne 24. 3. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Krejzy, zastoupeného Mgr. Veronikou Slobodovou, LL.M., advokátkou, sídlem Václavské náměstí 846/1, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. září 2019 č. j. 6 As 90/2019-68 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. dubna 2019 č. j. 15 A 144/2018-44, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení a Zastupitelstva města R., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených soudních rozhodnutí, když tvrdí, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 2 odst. 1, 2 a 3, čl. 4 odst. 1 a 4 a čl. 21 odst. 1 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel se žalobou na ochranu před nezákonným zásahem u Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") domáhal toho, aby bylo vedlejšímu účastníkovi přikázáno, aby upustil od nezákonného jednání spočívajícího v tom, že od doby účinnosti zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o obcích"), nezařazuje na program veřejného zasedání zastupitelstva města jako bod programu jednání předložení zápisů kontrolního a finančního výboru zastupitelstva města. Stěžovatel v řízení před krajským soudem tvrdil, že je občanem města R., přičemž zjistil, že na veřejném zasedání zastupitelstva konaném dne 20. 6. 2018 ještě před schválením programu jednání byl podán návrh na doplnění programu jednání předsedou kontrolního výboru v podobě zařazení zprávy předsedy kontrolního výboru o činnosti kontrolního výboru ke krytému plaveckému bazénu (na základě provedené kontroly náležitostí ve věci rekonstrukce krytého plaveckého bazénu). Tento návrh byl schválen. Stěžovatel se odvolával na § 119 zákona o obcích, který podle něj ukládá obcím zřizovat finanční a kontrolní výbor, jenž provádí kontrolu hospodaření s majetkem a finančními prostředky obce, přičemž výbor má předkládat zápis zastupitelstvu obce. V projednávané věci je zákon o obcích vedlejším účastníkem dlouhodobě porušován, neboť kontrolní a finanční výbor nepředkládá své zápisy o provedených kontrolách, což dokládá neexistence příslušného bodu na programu veřejného zasedání zastupitelstva. Tím je podle stěžovatele porušeno právo občanů obce vyjadřovat se k předloženým zápisům tohoto výboru. Podle sdělení tajemníka městského úřadu tyto zápisy z minulých let nadto neexistují, jelikož byly v mezidobí skartovány. Kdyby byly naopak řádně předkládány zastupitelstvu, byly by dohledatelné jako přílohy těchto zápisů. Vedlejší účastník porušil podle stěžovatele zákon o obcích rovněž v tom, že fakticky nezařadil jako samostatný bod předložení zápisu kontrolního a finančního výboru i přes žádost a stížnost stěžovatele. Ze zápisu ze zasedání vedlejšího účastníka dne 20. 6. 2018 rovněž vyplývá, že předložení zápisu kontrolního výboru nebylo zařazeno jako samostatný 4. bod programu jednání, jak si vedlejší účastník sám odhlasoval, čímž porušil § 95 odst. 1 zákona o obcích. Předseda kontrolního výboru vystoupil vadně v bodu programu č. 3. Stěžovatel se předmětnou věc snažil řešit na Ministerstvu vnitra a u veřejné ochránkyně práv, avšak neúspěšně. Proto navrhoval, aby krajský soud rozhodl tak, jak je uvedeno výše. 3. Krajský soud usnesením ze dne 25. 4. 2019 č. j. 15 A 144/2018-44 žalobu odmítl (výrok I), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II) a rozhodl, že se stěžovateli vrací zaplacený soudní poplatek (výrok III). Krajský soud shledal, že jednání vedlejšího účastníka, které mu stěžovatel vytýká, nemůže být zásahem ve smyslu § 82 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též "s. ř. s."). Na úvod vysvětlil, že soudní řád správní neumožňuje podání žaloby ve veřejném zájmu, o což se stěžovatel fakticky snaží; umožňuje bránit se pouze proti takovým zásahům, které vedou ke konkrétnímu zkrácení na právech stěžovatele. V posuzované věci však stěžovatel netvrdí, že by mu jednání vedlejšího účastníka nějakou konkrétní újmu na jeho veřejných subjektivních právech způsobovalo. Dochází-li k porušování § 119 odst. 5 zákona o obcích, mohlo by eventuálně dojít k porušení práv zastupitelstva či jednotlivých zastupitelů, ale nikoli veřejných subjektivních práv občanů obce, kterým jsou za správu obce odpovědni volení zastupitelé. Krajský soud zdůraznil, že stěžovateli zjevně nesvědčí žádné veřejné subjektivní právo na zařazení určitých konkrétních bodů na program jednání zastupitelstva. Pouze na okraj krajský soud vysvětlil, že § 119 odst. 5 zákona o obcích ukládá povinnost výborům předkládat jejich zápisy zastupitelstvu, ovšem žádné ustanovení tohoto předpisu neukládá zastupitelstvu obce povinnost zařazovat na program jednání bod programu týkající se výstupů z kontrolního a finančního výboru, když mu nebyly předloženy; z toho podle krajského soudu vyplývá, že se vedlejší účastník vytýkaným postupem nemohl dopustit nezákonného zásahu. 4. O kasační stížnosti stěžovatele rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 25. 9. 2019 č. j. 6 As 90/2019-68 tak, že ji zamítl (výrok I) a dále rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti (výroky II a III). Nejvyšší správní soud zejména uvedl, že z jeho konstantní judikatury, týkající se poskytnutí ochrany před nezákonným zásahem, vyplývá, že ve smyslu § 82 a násl. s. ř. s. musí být kumulativně splněny tyto podmínky: žalobce musí být přímo (1. podmínka) zkrácen na svých právech (2. podmínka) nezákonným (3. podmínka) zásahem správního orgánu v širším smyslu, který není rozhodnutím (4. podmínka) a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo (5. podmínka). Jestliže zákon o obcích vedlejšímu účastníkovi neukládá jakoukoli povinnost, která by zakládala přímé oprávnění stěžovatele (zde na zařazení do programu a projednání příslušné zprávy), není možné dovodit, že by zde existoval zásah, který by vedl k přímému zkrácení práv stěžovatele. Zkrácení práv stěžovatele může být pouze nepřímé, jak ostatně sám stěžovatel v průběhu řízení fakticky uvádí, když hovoří o tom, že v důsledku řádného neprojednání příslušné zprávy na zastupitelstvu obce nemohou občané (včetně stěžovatele) takovou zprávu alespoň zprostředkovaně přes příslušné zápisy dohledat a provést řádnou kontrolu. Argumentace stěžovatele tak evidentně popisuje to, že v projednávané věci může být jeho právní sféra řádným projednáváním či neprojednáváním zpráv kontrolního a finančního výboru zasažena pouze zprostředkovaně, a to prostřednictvím dodržování schváleného programu jednání zastupitelstva. Je tudíž zjevné, že v projednávané věci zjevně nejsou splněny podmínky zásahu podle § 82 odst. 1 s. ř. s., spočívající v tom, že na základě žalovaného zásahu musí být žalobce zkrácen na svých právech, přičemž zásah musí být zaměřený přímo proti němu nebo v jeho důsledku mělo být proti němu přímo zasaženo. Odepření přístupu stěžovatele k soudu v dané věci podle Nejvyššího správního soudu nepředstavuje bez dalšího porušení jeho ústavních práv, neboť Nejvyšší správní soud má za to, že jeho práva jsou dostatečně chráněna již samotným zákonem o obcích a tam uvedenými postupy, případně se stěžovatel může příslušných informací dožadovat na základě zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o svobodném přístupu k informacím"), včetně následného přístupu ke správním soudům. To, že tyto cesty jsou pro stěžovatele patrně obtížnější a zdlouhavější, však neodůvodňuje to, aby správní soudy odhlédly od procesních podmínek obsažených v soudním řádu správním stran přípustnosti žaloby na ochranu před nezákonným zásahem, a dovodily přípustnost této žaloby tam, kde zjevně nedošlo k jakémukoli přímému zasažení právní sféry stěžovatele. V opačném případě by Nejvyšší správní soud nejenže vystupoval mimo svou pravomoc, ale fakticky by rovněž poskytl nástroj umožňující podávání "zásahové žaloby" vůči jakémukoli postupu územně samosprávného celku se všemi negativními důsledky z toho plynoucími, včetně zahlcení soudní soustavy správních soudů a možného paralyzování činnosti takového územně samosprávného celku. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel je přesvědčen, že v kasační stížností pečlivě popsal a na příslušných ustanoveních odůvodnil,