IV.ÚS 3903/12 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3903/12 ze dne 2. 4. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 2. dubna 2014 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatelů Jana Žurka a Jany Žurkové, zastoupených JUDr. Jiřím Kratochvílem, advokátem se sídlem Petrská 12, Praha 1, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky č. j. 33 Cdo 1438/2011-68 ze dne 31. 7. 2012, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 21 Co 362/2010-49 ze dne 19. 10. 2010 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 28 C 466/2009-32 ze dne 5. 5. 2010, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavnímu soudu byl dne 11. 10. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") Ústavní soud zjistil, že obvodní soud rozsudkem č. j. 28 C 466/2009-32 ze dne 5. 5. 2010 zamítl žalobu stěžovatelů proti obchodní společnosti TT invest a.s. (dále jen "vedlejší účastnice") o zaplacení částky 237.577,- Kč a uložil stěžovatelům povinnost uhradit vedlejší účastnici náklady řízení. Požadovaná částka představovala škodu, jež měla stěžovatelům vzniknout v důsledku prodlení vedlejšího účastníka s předáním bytové jednotky; konkrétně se jednalo o skladné za uskladněnou objednanou kuchyňskou sestavu a o ušlý zisk za zamýšlený pronájem bytu. Stěžovatelé podali proti rozhodnutí obvodnímu soudu odvolání, nicméně Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem č. j. 21 Co 362/2010-49 ze dne 19. 10. 2010 rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil a zavázal stěžovatele k úhradě nákladů odvolacího řízení. Dovolání stěžovatelů proti rozsudku krajského soudu Nejvyšší soud usnesením č. j. 33 Cdo 1438/2011-68 ze dne 31. 7. 2012 odmítl jako nepřípustné z důvodu absence otázky zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "občanský soudní řád"). Všechna výše uvedená rozhodnutí napadli stěžovatelé ústavní stížností, v níž namítali, že Nejvyšší soud nesprávně posoudil otázku zásadního právního významu dovoláním napadeného rozhodnutí. Z judikatury Nejvyššího soudu plyne, že zásadní právní význam může být výjimečně dán i existencí vady, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, vychází-li otázka, zda řízení je či není takovou vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu, což byl právě případ stěžovatelů. Rozhodnutí městského soudu je totiž odůvodněno zcela nesrozumitelně a vnitřně rozporně, což jej činí nepřezkoumatelným; kromě toho se v něm městský soud nijak nevypořádal s námitkami stěžovatelů a jeho postup tak vykazuje znaky svévole a libovůle a neodpovídá požadavků plynoucím z § 157 odst. 2 občanského soudního řádu. Stěžovatelé v řízení před obecnými soudy tvrdili, že vedlejší účastnice byla povinna předat jim bytovou jednotku nejpozději dne 17. 7. 2008 a pokud tak neučinila, dostala se následujícího dne do prodlení. S tímto zásadním tvrzením se ani soud prvního stupně ani soud odvolací nevypořádal. Dle názoru stěžovatelů nerozhodovaly obecné soudy spravedlivě a v souladu se zákonem, neboť věc nesprávně právně posoudily a neprovedly dokazování v potřebném rozsahu, resp. nepřistoupily k provedení stěžovateli navržených důkazů, aniž by tento svůj postup zdůvodnily. Stěžovatelé vyjádřili přesvědčení, že v důsledku popsaných pochybení došlo k porušení jejich ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách a čl. 90 Ústavy České republiky a na podporu své argumentace odkázali na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 435/09, II. ÚS 289/06, IV. ÚS 301/05, IV. ÚS 475/09, IV. ÚS 570/03, I. ÚS 2568/07, I. ÚS 3067/10 a III. ÚS 3320/09. Z těchto důvodů stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud rozhodl, jak výše uvedeno, tzn., aby napadená rozhodnutí obecných soudů svým nálezem zrušil. II. Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k posouzení námitek v ní obsažených. Ústavní soud si za tímto účelem vyžádal vyjádření účastníků řízení. Obvodní soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na obsah spisu. Městský soud označil ústavní stížnost za nedůvodnou a navrhl její zamítnutí. Dle jeho názoru je rozhodnutí odůvodněno srozumitelně, v souladu s § 157 občanského soudního řádu, a lze na jeho obsah odkázat. Nejvyšší soud uvedl, že shledal dovolání proti rozsudku městského soudu nepřípustným, neboť stěžovatelé nezpochybnili právní posouzení věci prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu [§ 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu]. Vedlejší účastnice měla za to, že k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů nedošlo a tito zaměňují Ústavní soud s další opravnou instancí v systému obecného soudnictví. Proto navrhla, aby byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná odmítnuta. Na vyjádření účastníků reagovali stěžovatelé replikou, v níž zdůraznili, že nesouhlasí s tvrzeními vedlejší účastnice, neboť ve své ústavní stížnosti zřejmým způsobem deklarovali, jakým způsobem bylo neoprávněně zasaženo do jejich ústavně zaručených práv, tzn., že se obecné soudy v projednávané věci dopustily ústavně zapovězené svévole a libovůle. Na námitkách obsažených v ústavní stížnosti stěžovatelé setrvali. III. Poté, co Ústavní soud námitky obsažené v ústavní stížnosti přezkoumal, shledal, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný. Okresní soud dovodil, že mezi účastníky nebyl sjednán termín předání bytové jednotky, pročež bylo třeba postupovat dle § 563 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, dle nějž je dlužník povinen plnit prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán. Dle názoru okresního soudu, s nímž se ztotožnil i soud odvolací (srov. první odstavec na str. 3 rozsudku), nebylo možno přípis právního zástupce stěžovatelů ze dne 23. 6. 2008 kvalifikovat jako výzvu k předání bytové jednotky, a proto se vedlejší účastnice nedostala do prodlení. Kromě toho odvolací soud doplnil právní posouzení věci okresním soudem o úvahu, že povinnost předat bytovou jednotku nebyla samostatně sjednána; jednalo se toliko o jednu z podmínek aktivujících povinnost budoucího prodávajícího (vedlejší účastnice) zaslat budoucímu kupujícímu (stěžovatelům) písemnou výzvu k uzavření kupní smlouvy. I z tohoto důvodu tedy nebylo možno uvažovat o stanovení lhůty k plnění dle § 563 občanského zákoníku. Tyto základní skutečnosti jsou z odůvodnění napadených rozhodnutí zcela zřejmé, stěžovatelům tedy nelze přisvědčit, že by bylo rozhodnutí krajského soudu nepřezkoumatelné. Nálezy Ústavního soudu, na něž stěžovatelé odkazovali, byly přijaty za odlišných skutkových okolností a na nyní projednávanou věc je nebylo možno aplikovat. Pokud stěžovatelé spatřovali porušení svých ústavně zaručených práv v nedostatečně zjištěném skutkovém stavu a v nesprávném právním posouzení věci, lze k tomu uvést následující: Ústavní soud ustáleně judikuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Interpretace jiných než ústavních předpisů náleží do výlučné kompetence obecných soudů, přičemž odlišný právní názor stěžovatele na výklad právního předpisu sám o sobě porušení jeho ústavně zaručených práv nezakládá. K porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a to zejména ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, by v této souvislosti mohlo dojít toliko tehdy, jestliže by závěry obecných soudů byly v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly, nebo tehdy, jestliže by byla některá z norem podústavního ("jednoduchého") práva interpretována způsobem, nacházejícím se v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), nebo jednalo-li by se o interpretaci založenou na ústavně nepřípustné svévoli (např. nerespektování kogentní normy). Stejně tak Ústavní soud není povolán "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy; i zde jeho zásah opět připadá v úvahu pouze výjimečně, jestliže by mezi provedenými důkazy a z nich odvozenými zjištěními existovaly extrémní rozpory. Ústavní soud napadená rozhodnutí v tomto smyslu přezkoumal, nicméně vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, nenalezl. Obecné soudy se otázkou uplatněného nároku řádně zabývaly, přičemž klíčový závěr o povaze přípisu ze dne 23. 6. 2008, resp. o absenci výzvy ke splnění závazku, učinily zcel