IV.ÚS 3905/12 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3905/12 ze dne 7. 5. 2013   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky CDV-2, LTD., se sídlem Peterborough Court, 133 Fleet Street, Londýn, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, zastoupené JUDr. Petrem Balcarem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem Revoluční 15, Praha 1, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 32 Cdo 3221/2010-206 ze dne 31. července 2012 a proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 29 Co 335/2009-151 ze dne 2. prosince 2009, ve znění doplňujícího usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 29 Co 335/2009-164 ze dne 22. prosince 2009 takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 12. října 2012 a splňující i ostatní náležitosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka s odkazem na porušení jejího práva vlastnit majetek a práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu Praha-východ sp. zn. 19 C 8/2006 Ústavní soud zjistil, že Okresní soud Praha-východ rozsudkem č. j. 19 C 8/2006-92 ze dne 18. září 2008 uložil žalované Věře Doležalové (dále jen "žalovaná") zaplatit stěžovatelce částku 3.382.500,56 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení, přičemž stěžovatelka je oprávněna vůči žalované domáhat se uspokojení této pohledávky pouze z výtěžku prodeje blíže specifikovaných zastavených nemovitostí a uložil žalované zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení ve výši 48.019,- Kč. K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem č. j. 29 Co 335/2009-151 ze dne 2. prosince 2009, ve znění doplňujícího usnesení č. j. 29 Co 335/2009-164 ze dne 22. prosince 2009, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žaloba o zaplacení částky 3.382.500,56 Kč se zamítá a uložil stěžovatelce zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 251.541,- Kč a náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 20.365,- Kč na účet Okresního soudu Praha-západ. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením č. j. 32 Cdo 3221/2010-206 ze dne 31. července 2012 stran rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení před soudy obou stupňů odmítl, ve zbývajícím rozsahu zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas s hmotněprávním posouzením věci učiněným obecnými soudy, a to konkrétně se závěrem Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, že nárok věřitele (stěžovatelky) na realizaci zástavního práva zajišťujícího úvěr vzniká až splatností poslední, tj. v daném případě 45. měsíční splátky poskytnutého úvěru, resp. neuhrazením poslední splátky v okamžiku její splatnosti. Právo (nárok) na uspokojení ze zástavy věřiteli vzniká podle stěžovatelky již okamžikem, kdy se dlužník zástavním právem zajištěné pohledávky dostane do prodlení s úhradou byť jen jediné splátky, případně jejího příslušenství. Stěžovatelka vyjadřuje názor, že je v projednávané věci přesnější uvažovat o splatnosti jednotlivých splátek a nikoliv o tzv. konečné splatnosti v souvislosti se splatností poslední splátky tak, jak mylně činí Nejvyšší soud. Splatnost jednotlivých splátek tedy nastávala podle stěžovatelky samostatně a chápat splatnost poslední splátky jako tzv. konečnou splatnost je nesprávné, neboť již před tímto datem mohl právní předchůdce stěžovatelky uplatnit dlužné splátky žalobou na peněžité plnění. Stěžovatelka má tedy za to, že Nejvyšší soud i Krajský soud v Praze nesprávně dovodily okamžik vzniku nároku právního předchůdce stěžovatelky na realizaci zástavního práva, což je určující skutečnost pro otázku rozhodné právní úpravy a tedy pro způsob, jakým může stěžovatelka realizovat svá práva ze zástavy. Podle stěžovatelky se dlužník dostal do prodlení s plněním svých závazků ze smlouvy o úvěru před 31. srpnem 1998, a to konkrétně před 22. srpnem 1996. Právnímu předchůdci stěžovatelky tak vzniklo právo (nárok) na uspokojení ze zástavy nepochybně přede dnem 31. srpna 1998, a proto měla být aplikována právní úprava ust. § 151f občanského zákoníku ve znění do 31. srpna 1998. Stěžovatelka dále namítá, že v dané věci je nepochybné, že jí podaná žaloba je svým obsahem žalobou zástavní (byť v ní použila tzv. "starý zástavní petit" - dle právní úpravy účinné do 31. srpna 1998), neboť stěžovatelka se jako žalobkyně prostřednictvím této zástavní žaloby vůči žalované domáhala pouze realizace zástavního práva, když tímto zástavním právem zajišťovaná pohledávka nebyla obligačním dlužníkem řádně a včas splněna. Účelem zástavní žaloby tak byla podle stěžovatelky realizace nároku stěžovatelky na uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy. Stěžovatelka podle jejího tvrzení v této žalobě srozumitelně a určitě vylíčila, čeho se domáhá a Okresní soud Praha-východ v souladu s tím také zástavní žalobu posoudil a svým rozsudkem jí plně vyhověl. Účelem řízení o soudní prodej zástavy je podle stěžovatelky taktéž realizace zástavního práva jako zajišťovacího prostředku. Jedná se tedy o řízení se stejným předmětem jako řízení, v jehož rámci Okresní soud Praha-východ vydal vyhovující rozsudek. Výsledkem a účelem obou těchto řízení je získání exekučního titulu, na jehož základě lze ve vykonávacím (exekučním) řízení realizovat nárok zástavního věřitele na výtěžek zpeněžení zástavy. S ohledem na výše uvedené je stěžovatelka toho názoru, že pokud Krajský soud v Praze dospěl v předmětné věci k závěru, že nárok na realizaci zástavy vznikl až po 1. září 1998, pak měl Krajský soud v Praze v daném řízení správně postupovat tak, že měl výrok svého rozhodnutí zformulovat v souladu s ustanovením § 200y a násl. občanského soudního řádu, nebo měl v souladu s ustanovením § 5 občanského soudního řádu stěžovatelku poučit v tom směru, aby svůj žalobní petit příslušným způsobem upravila. Krajský soud v Praze však podle stěžovatelky svým rozhodnutím bez dalšího změnil rozsudek Okresního soudu Praha-východ tak, že zástavní žalobu stěžovatelky zamítl. Tento postup Krajského soudu v Praze (následně stvrzený Nejvyšším soudem) je podle názoru stěžovatelky v rozporu se zásadou předvídatelnosti rozhodnutí. Před tím, než Ústavní soud přikročí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda jsou splněny všechny materiální a formální podmínky jejího projednání. Podle ust. § 35 odst. 2 zákona o Ústavním soudu je návrh nepřípustný, pokud Ústavní soud již v téže věci jedná. Lustrací podání doručených Ústavnímu soudu Ústavní soud zjistil, že proti nákladovému výroku rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 29 Co 335/2009-151 ze dne 2. prosince 2009 a proti doplňujícímu usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 29 Co 335/2009-164 ze dne 22. prosince 2009 podala stěžovatelka dne 5. května 2010 samostatnou ústavní stížnost, o které Ústavní soud vedl řízení pod sp. zn. I. ÚS 1301/10. Jelikož v okamžiku podání projednávané ústavní stížnosti stran těchto rozhodnutí Ústavní soud již jednal, jedná se v této části o nepřípustný návrh. Ústavní soud následně přezkoumal usnesení Nejvyššího soudu č. j. 32 Cdo 3221/2010-206 ze dne 31. července 2012 a meritorní výrok rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 29 Co 335/2009-151 ze dne 2. prosince 2009 a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v této části zjevně neopodstatněná. Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení včetně provádění a hodnocení důkazů, interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů je záležitostí obecných soudů. Podstatou první části argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti je kritika právního posouzení věci obecnými soudy. Z hlediska ústavněprávního může být v tomto ohledu posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže obecné soudy respektují záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud učinit závěr, že bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces. O protiústav