IV.ÚS 3910/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3910/13 ze dne 17. 2. 2015 N 34/76 SbNU 477 Aktivní procesní legitimace výrobců a distributorů léčiv k podání správní žaloby   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Tomáše Lichovníka a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) - ze dne 17. února 2015 sp. zn. IV. ÚS 3910/13 ve věci ústavní stížnosti Zentiva, a. s., IČO 31411771, se sídlem Slovenská republika, Bratislava, Einsteinova 24, zastoupené JUDr. PharmDr. Vladimírem Bíbou, advokátem, se sídlem Praha 2, Karlovo náměstí 17, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. října 2013 č. j. 6 Ads 161/2012-47 o zamítnutí stěžovatelčiny kasační stížnosti. I. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 30. října 2013 č. j. 6 Ads 161/2012-47 došlo k zásahu do ústavního práva stěžovatelky zaručeného čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. II. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. října 2013 č. j. 6 Ads 161/2012-47 se ruší. Odůvodnění I. 1. Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozsudku. 2. Stěžovatelka tvrdí, že uvedeným rozhodnutím soudu došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K tomu mělo podle stěžovatelky dojít tím, že jí soudy odepřely právo na soudní ochranu přesto, že je podle svého názoru přímo dotčena na svých veřejných subjektivních právech v řízení o stanovení výše a podmínkách úhrady léčivých přípravků z veřejného zdravotního pojištění podle § 39b zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "zákon o veřejném zdravotním pojištění"). II. 3. Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Nejvyššího správního soudu vedeného pod sp. zn. 6 Ads 161/2012 Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím Státního ústavu pro kontrolu léčiv (dále jen "Ústav") ze dne 30. 12. 2009 sp. zn. SUKLS6016/2009 byla stanovena výše základní úhrady referenční skupiny č. 28/2 a výše úhrady léčivého přípravku Febira. Stěžovatelka napadla rozhodnutí Ústavu odvoláním, které bylo zamítnuto rozhodnutím Ministerstva zdravotnictví ze dne 13. 4. 2010 č. j. MZDR5232/2010, sp. zn. FAR L19/2010. Stěžovatelka napadla rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví správní žalobou, ve které tvrdila, že výše úhrady byla stanovena nesprávně a v rozporu s § 39b a 39c zákona o veřejném zdravotním pojištění. Městský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 12. 4. 2012 č. j. 11Ad 13/2010-104 rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí. 4. Ministerstvo zdravotnictví napadlo rozsudek Městského soudu v Praze kasační stížností, které Nejvyšší správní soud vyhověl svým rozsudkem ze dne 11. 7. 2012 č. j. 6 Ads 70/2012-60. Nejvyšší správní soud tímto rozsudkem zrušil rozsudek Městského soudu v Praze a v odůvodnění odkázal na své předchozí rozhodnutí v obdobných právních věcech (např. rozsudek ze dne 28. 4. 2011 č. j. 3 Ads 48/2010-237, ze dne 18. 5. 2011 č. j. 3 Ads 59/2011-73 nebo ze dne 26. 5. 2011 č. j. 4 Ads 133/2010-164, všechna citovaná rozhodnutí jsou dostupná na www.nssoud.cz) s tím, že žadatelé o stanovení výše a podmínek úhrady léčivých přípravků z veřejného zdravotního pojištění podle § 39f odst. 2 písm. a) a b) zákona o veřejném zdravotním pojištění jsou aktivně legitimováni k podání správní žaloby pouze podle § 65 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, (dále jen "soudní řád správní" nebo "s. ř. s."). 5. Městský soud, který byl výše uvedeným právním názorem Nejvyššího správního soudu vázán, vydal dne 15. 11. 2012 rozsudek č. j. 11 Ad 13/2010-153, v němž zamítl správní žalobu stěžovatelky s odkazem na to, že veškeré námitky směřují v konečném důsledku do aplikace hmotného práva, a jsou tedy nepřípustné. Stěžovatelka podala proti tomuto rozsudku kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud v záhlaví citovaným a předmětnou ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl. III. 6. Stěžovatelka, která je držitelkou rozhodnutí o registraci léčivého přípravku Febira, v ústavní stížnosti namítá, že v důsledku shora uvedených rozhodnutí obecných soudů jí bylo odepřeno právo na soudní ochranu, pokud jde o nesprávně stanovenou částku hrazenou na předmětný léčivý přípravek z veřejného zdravotního pojištění. Stejně tak bylo stěžovatelce odepřeno právo na soudní ochranu, pokud jde o transparentní postup správních orgánů, který nemá oporu v platných právních předpisech. 7. Stěžovatelka v odůvodnění ústavní stížnosti uvádí, že postupem obecných soudů, které zamítly její námitky proti rozhodnutí správních orgánů jako nepřípustné, došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na soudní ochranu. Podle soudů mohla stěžovatelka v podané žalobě proti pravomocnému rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví uplatnit pouze tzv. procesní práva, nikoli práva hmotná. 8. Stěžovatelka je toho názoru, že takto vymezený rozsah přezkumné činnosti soudu jí odpírá právo na soudní ochranu, neboť ze soudního přezkumu rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví vylučuje veškeré námitky stěžovatelky směřující proti interpretaci a aplikaci hmotného práva, konkrétně tedy proti výši úhrady předmětného léčivého přípravku. Stejně tak ze soudního přezkumu vylučuje veškeré námitky stěžovatelky dokládající, že základní úhrada referenční skupiny byla rozhodnutím správního orgánu stanovena v rozporu s právními předpisy. 9. Stěžovatelka dále poukázala na skutečnost, že postup soudů byl v rozporu s právem Evropské unie (konkrétně směrnicí Rady 89/105/EHS o průhlednosti opatření upravujících tvorbu cen u humánních léčivých přípravků a jejich začlenění do oblasti působnosti vnitrostátních systémů zdravotního pojištění) a dosavadní judikaturou Soudního dvora Evropské unie, který opakovaně řešil otázky přezkumu výše úhrady konkrétního léčiva a postupu stanovení této výše nezávislým orgánem (tj. soudem), a to například v případech Komise proti Rakousku [případ C-424/99, Komise proti Rakousku, (2001) ESD I-9285] a Komise proti Finsku [případ C-229/00, Komise proti Finsku (2003), ESD I-5727]. 10. V neposlední řadě stěžovatelka v odůvodnění ústavní stížnosti uvedla, že postupem soudů došlo také k přímému rozporu s právním názorem Ústavního soudu vyjádřeným v nálezu ze dne 16. 1. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 36/05 (N 8/44 SbNU 83; 57/2007 Sb.). Stěžovatelka v této souvislosti upozornila, že platná právní úprava stanovování výše a podmínek úhrad léčivých přípravků ve správním řízení obsažená v části šesté (§ 39a až 39q) zákona o veřejném zdravotním pojištění byla přijata právě v důsledku výše uvedeného nálezu. Ústavní soud tímto nálezem zrušil předchozí právní úpravu (§ 15 odst. 10 a část poslední věty § 15 odst. 5 zákona o veřejném zdravotním pojištění, resp. vyhlášku Ministerstva zdravotnictví č. 532/2005 Sb., o úhradách léčiv a potravin pro zvláštní lékařské účely, ve znění pozdějších předpisů), která neumožňovala držitelům registrace léčivých přípravků uplatnit opravné prostředky proti stanovené výši úhrady léčivého přípravku. 11. Stěžovatelka uzavírá, že odůvodnění rozhodnutí soudů zakládá nerovnost účastníků řízení před soudem. Pokud by podle stěžovatelky žadatelé podle § 39f odst. 2 písm. a) a b) zákona o veřejném zdravotním pojištění nebyli rozhodnutím Ústavu o výši úhrady léčivých přípravků přímo dotčeni na svých veřejných subjektivních právech, neboť nejsou účastníky pojistného vztahu a žádná veřejná subjektivní práva nemají, muselo by také platit, že žadatelé podle § 39f odst. 2 písm. c) zákona o veřejném zdravotním pojištění (tedy zdravotní pojišťovny), kteří účastníky pojistného vztahu jsou, by přímo dotčeni rozhodnutím Ústavu na svých veřejných subjektivních právech byli a tato veřejná subjektivní práva by měli. Ačkoli zákon o veřejném zdravotním pojištění přiznává držitelům rozhodnutí o registraci veškerá práva účastníka správního řízení, aniž by tato práva jakkoli omezoval (stejně jako zdravotním pojišťovnám), jednotliví účastníci správního řízení si v důsledku rozhodnutí obecných soudů nejsou ve svých právech rovni. Někteří účastníci správního řízení (držitelé rozhodnutí o registraci léčivého přípravku) jsou oprávněni uplatnit pouze tzv. procesní práva, avšak nikoli práva hmotná, zatímco jiným účastníkům (zdravotním pojišťovnám) je přiznána ochrana jak v rozsahu práv procesních, tak hmotných. IV. 12. Dříve, než Ústavní soud o ústavní stížnosti rozhodl, poukázala stěžovatelka ve svém vyjádření ze dne 3. 2. 2014 na skutečnost, že čtvrtý senát Nejvyššího správního soudu usnesením ze dne 23. 1. 2014 č. j. 4 Ads 35/2013-37 postoupil obdobnou právní věc rozšířenému senátu k posouzení, zda ve světle uplatněných námitek obs