IV.ÚS 3918/12 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3918/12 ze dne 12. 3. 2013   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Marka Michala, zastoupeného JUDr. Danou Novákovou, advokátkou advokátní kanceláře se sídlem Žďár nad Sázavou, Nádražní 54, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. KSBR 24 INS 15829/2011, 1 VSOL 187/2012-A-69 ze dne 11. července 2012 a proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. KSBR 24 INS 15829/2011-A-27 ze dne 30. ledna 2012 takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění: Podáním učiněným podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení jeho práv zaručených čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 10 Všeobecné deklarace lidských práv a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Zároveň stěžovatel navrhl, aby bylo rozhodnuto, že náklady na jeho zastoupení před Ústavním soudem hradí stát. Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Brně usnesením č. j. KSBR 24 INS 15829/2011-A-27 ze dne 30. ledna 2012 zjistil úpadek stěžovatele (výrok I.), na majetek stěžovatele prohlásil konkurs (výrok II.), rozhodl, že konkurs bude veden jako konkurs nepatrný (výrok III.), ve výroku IV. ustanovil insolvenčním správcem obchodní společnost GESTORE v.o.s. a dále pod výroky V. až VII. učinil nezbytné výzvy dle insolvenčního zákona, pod výroky VIII. až X. rozhodl o konání přezkumného jednání a o úkolech insolvenčního správce k tomuto jednání a pod výroky XI. a XII. deklaroval, že rozhodnutí insolvenčního soudu bude zveřejněno v insolvenčním rejstříku a že usnesení je účinné od okamžiku zveřejnění v insolvenčním rejstříku. K odvolání stěžovatele proti výroku I., II. a prvnímu odstavci výroku IV. usnesení soudu prvního stupně Vrchní soud v Olomouci usnesením č. j. KSBR 24 INS 15829/2011, 1 VSOL 187/2012-A-69 ze dne 11. července 2012 usnesení soudu prvního stupně ve výroku I., II. a prvním odstavci výroku IV. potvrdil. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že dne 5. září 2011 spol. MIDESTA, s.r.o. podala na jeho majetek insolvenční návrh, který opřela o tvrzení, že má vůči němu pohledávku ve výši 1.119.500,- Kč. Stěžovatel ve vyjádření k němu mimo jiné uvedl, že pohledávky, které údajně má za ním spol. MIDESTA, s.r.o. a spol. VARDON, s.r.o., byly uhrazeny, což doložil zápočtem ze dne 28. srpna 2008. Stěžovatel dále argumentoval tím, že rozhodčí nález, o který uvedené společnosti opírají svůj nárok, je předmětem soudního řízení vedeného u Obvodního soudu v Praze 1 pod sp.zn. 16 C 13/2009 (dále jen "rozhodčí nález") s tím, že je přesvědčen, že byl vydán nezákonně a bude zrušen. Stěžovatel podle ústavní stížnosti dále vyjádřil přesvědčení, že navrhovatel insolvenčního návrhu si této skutečnosti byl vědom, a proto se rozhodl podat insolvenční návrh v mezidobí než bude Obvodním soudem v Praze 1 ve věci rozhodnuto. Spol. VARDON, s.r.o. a spol. MIDESTA, s.r.o. podle stěžovatele poté, co došlo k rozdělení pohledávky, která byla předmětem rozhodčího nálezu, podaly návrh na výkon rozhodnutí k vymožení pohledávky přisouzené jim tímto nálezem. Přestože podle stěžovatele Obvodní soud pro Prahu 1 odložil vykonatelnost rozhodčího nálezu do pravomocného rozhodnutí ve věci, nemohl stěžovatel s majetkem blokovaným exekucí nakládat a tím se dostal do platební neschopnosti a nemohl tak zaplatit ostatní pohledávky, které jsou nyní v insolvenčním řízení vůči němu uplatněny. Stěžovatel je přesvědčen o tom, že je přinejmenším v rozporu s dobrými mravy, aby v dané věci profitovala z jeho majetku společnost a právní nástupce této společnosti, která svým nezákonným jednáním zavinila, že stěžovatel nemohl dlouhodobě nakládat se svým majetkem a řádně hradit své závazky. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že je dlouhodobě nemocný a jeho onemocnění mu neumožňuje cestovat, protože má velké bolesti. Tento jeho nepříznivý zdravotní stav mu tedy podle jeho tvrzení neumožňuje, aby byl schopen účinně se bránit v probíhajícím insolvenčním řízení. Přes to, že tuto skutečnost stěžovatel doložil opakovaně insolvenčnímu soudu, ten nevyhověl jeho žádosti o odročení jednání, na kterém bylo vydáno v záhlaví citované usnesení. Stěžovatel tvrdí, že nemá možnost přístupu na internet a je odkázán na informace, které mu sdělí soudy poštou. Z těchto důvodů se nedověděl, že insolvenční soud nevyhověl jeho žádosti o odročení jednání, které bylo nařízeno na 30. ledna 2012, protože usnesení insolvenčního soudu o nevyhovění jeho žádosti č. j. KSBR 24 INS 15829/201 l-A-19 ze dne 27. ledna 2012 mu bylo doručeno současně se v záhlaví citovaným rozhodnutím o úpadku vydaném dne 30. ledna 2012. Stěžovatel tedy vytýká insolvenčnímu soudu, že ve věci jednal, aniž by stěžovateli řádně sdělil, že jeho žádosti o odročení nevyhovuje nebo mu - pokud hrozilo nebezpečí z prodlení - alespoň ustanovil opatrovníka. Stejným způsobem podle stěžovatele proběhlo u insolvenčního soudu i řízení o přezkoumání pohledávek, když stěžovatel se nemohl účastnit daného jednání a nemohl uplatnit svá práva, která má podle insolvenčního zákona. Zejména mu tak podle jeho tvrzení bylo upřeno právo na popření zjišťované pohledávky, a tak se veškeré pohledávky, vč. těch, které jsou předmětem výše uvedeného rozhodčího nálezu, staly dle ust. § 192 odst. 3 insolvenčního zákona vykonatelnými. Obdobná situace podle ústavní stížnosti nastala i v řízení o odvolání stěžovatele proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí soudu prvního stupně, když odvolací soud byl informován o zdravotním stavu stěžovatele ze spisu soudu prvního stupně, stěžovatel v řízení před odvolacím soudem doložil, že není schopen se ze zdravotních důvodů jednání účastnit a výslovně požádal o ustanovení zástupce k ochraně svých práv, avšak odvolací soud přesto jednal a ve věci bez účasti stěžovatele rozhodl. Stěžovatel uvádí, že nemá žádný majetek mimo ten, který je blokován exekucí nařízenou na základě sporného rozhodčího nálezu. Z těchto důvodů si stěžovatel nemůže zaplatit právní zastoupení ve věci. Zdravotní stav pak stěžovateli dlouhodobě neumožňuje, aby se účastnil jednání nařízených v insolvenčním řízení, nebo si alespoň zajistil aktuální informace z insolvenčního rejstříku. Pokud mu pak soud neustanovil opatrovníka nebo jiného zástupce, došlo podle stěžovatele k porušení jeho práva na spravedlivý proces, neboť se nemohl účastnit soudního řízení a řádně hájit svá práva. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení včetně interpretace a aplikace právních předpisů je záležitostí obecných soudů. Ústavní soud předně konstatuje, že podle jeho náhledu byl obecnými soudy v řízení dostatečně zjištěn skutkový stav a důvody, pro které obecné soudy rozhodly rozhodnutími, s nimiž stěžovatel nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny. Ústavní soud v tomto ohledu v záhlaví citovaná rozhodnutí považuje za projev nezávislého soudního rozhodování a pro stručnost tedy především odkazuje na jejich odůvodnění. K námitce stěžovatele stran spornosti pohledávky spol. MIDESTA, s.r.o. Ústavní soud pouze zdůrazňuje (a je to zcela jasné z odůvodnění v záhlaví citovaného rozhodnutí insolvenčního soudu), že pohledávku tohoto navrhovatele s ohledem na námitky proti ní stěžovatelem vznesené insolvenční soud nehodnotil, když insolvenční návrh podal i další navrhovatel spol. AB-CREDIT a.s. disponující pohledávkou za stěžovatelem přiznanou elektronickým platebním rozkazem a i bez zřetele k pohledávce spol. MIDESTA, s.r.o. tedy byly podmínky pro prohlášení konkursu na majetek stěžovatele splněny. Tato jeho námitka tak není důvodná. Nedůvodné jsou pak též námitky stěžovatele stran toho, že mu nebyl ustanoven zástupce nebo opatrovník a námitky ohledně nemožnosti se účastnit jednání před insolvenčním i odvolacím soudem. Podle zjištění Ústavního soudu insolvenční soud nařídil k projednání insolvenčního návrhu původně jednání na pondělí 12. prosince 2011. K žádosti stěžovatele, doručené insolvenčnímu soudu ve čtvrtek dne 8. prosinc