IV.ÚS 3919/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3919/18 ze dne 28. 2. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti a) M. Ch., b) D. L., c) J. Z., d) M. B., e) nezletilé D. L. a f) nezletilé T. Ch., všech zastoupených JUDr. Viktorem Pakem, advokátem, sídlem Francouzská 171/28, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2018 č. j. 30 Cdo 5192/2017-522, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. února 2015 č. j. 3 Co 81/2013-346, 3 Co 82/2013 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. listopadu 2012 č. j. 19 C 17/2011-297, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a společnosti Karlovarská krajská nemocnice a.s., sídlem Bezručova 1190/19, Karlovy Vary, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 3. 12. 2018, navrhli stěžovatelé zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejich základních práv podle čl. 7 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. II. Shrnutí řízení před obecnými soudy 2. V době od 18. 8. 2008 do 1. 9. 2008 byl u vedlejší účastnice hospitalizován M. B., otec stěžovatelek a) a b), bratr stěžovatelky c) a dědeček ostatních stěžovatelů. Přijat byl k hospitalizaci na neurologickém oddělení, protože u něj byly zjištěny pokročilé aterosklerotické změny na tepnách a zúžení tepen dolních končetin s minimálním průtokem. Dne 28. 8. 2008 byl vyšetřen chirurgem, který dospěl k závěru, že nejde o akutní stav, ale o zhoršený chronický stav a doporučil angiografické vyšetření obou dolních končetin, nebo CT angiografii. K takovému vyšetření nicméně nedošlo, neboť předmětné zařízení bylo u vedlejší účastnice mimo provoz. Poté, co bylo neurologické oddělení vedlejší účastnice uzavřeno, byl M. B. dne 1. 9. 2008 převezen do Nemocnice Mariánské Lázně, kde byl hospitalizován do 5. 9. 2008. V ten den byl na doporučení uvedené nemocnice vyšetřen ve Fakultní nemocnici v Plzni se závěrem, že jde o velice pokročilou inveterovanou ischémii dolních končetin až po tříselné vazby při subrenálním uzávěru aorty. Rovněž mu byl vysvětlen jeho závažný zdravotní stav, vysoké riziko spojené s operací a 100% riziko úmrtí bez provedení operace. M. B. operaci odmítl. Po intervenci rodiny byl dne 12. 9. 2008 převezen do Nemocnice Na Homolce, kde byl ještě téhož dne operován a dne 16. 9. 2008 podroben další operaci, amputaci obou dolních končetin ve stehnech. Po operacích došlo ke zhoršení celkového zdravotního stavu Mi. B., který dne 31. 10. 2008 v nemocnici zemřel. 3. Stěžovatelé se domáhali žalobou proti vedlejší účastnici náhrady nemajetkové újmy v penězích, a to stěžovatelka a) ve výši 300 000 Kč, stěžovatelka b) ve výši 300 000 Kč, stěžovatelka c) ve výši 200 000 Kč, stěžovatel d) ve výši 200 000 Kč, stěžovatelka e) ve výši 150 000 Kč a stěžovatelka f) ve výši 100 000 Kč. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") ze dne 1. 11. 2012 sp. zn. 19 C 17/2011-297 byla vedlejší účastnici uložena povinnost zaplatit každé ze stěžovatelek a) a b) částku 20 000 Kč (výroky I. a III.) a stěžovatelce c) částku 15 000 Kč (výrok V.). Ve zbytku byly jejich žaloby zamítnuty (výroky II., IV. a VI.), přičemž v celém rozsahu byly zamítnuty i žaloby stěžovatelů d) až f) (výrok VII.) a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení mezi účastníky řízení (výroky VIII. až XI.), jakož i vůči státu (výroky XII. a XIII.). O části nákladů řízení vůči státu bylo rozhodnuto usnesením téhož soudu ze dne 21. 1. 2013 sp. zn. 19 C 17/2011-325. 4. Podle krajského soudu stěžovatelé prokázali, že vedlejší účastnice postupovala při léčbě M. B. non lege artis, neboť ten nebyl včas komplexně vyšetřen (chybělo angiografické vyšetření), v důsledku čehož nedošlo ke včasnému stanovení správné diagnózy a tím ke správnému léčebnému postupu. Ze znaleckých posudků a výslechů znalců vyplynulo, že pokud by byl M. B. včas (tj. v prvních hodinách, maximálně dnech) po přijetí na neurologické oddělení vedlejší účastnice přeložen na specializované pracoviště cévní chirurgie, nemuselo dojít k extrémnímu ohrožení jeho života. Úmrtím osoby blízké tak došlo k porušení práva stěžovatelů na soukromí a rodinný život. Krajský soud nicméně vzal v úvahu, že i v případě včas a správně stanovené diagnózy a léčby by prognóza přežití operace pacientem byla 50 %. Sám pacient snížil možnost přežití tím, že se dne 5. 9. 2008 nepodrobil operaci ve Fakultní nemocnici Plzeň. Jeho komplikovaný stav byl navíc zapříčiněn tím, že byl silným kuřákem. Tím zcela vědomě zhoršoval svůj zdravotní stav, čímž ohrožoval svůj život a v konečném důsledku i soukromí a rodinný život všech stěžovatelů. Z těchto důvodů přiznal krajský soud náhradu nemajetkové újmy jen stěžovatelkám a), b) a c), jež měly k M. B. úzký citový vztah. V případě ostatních stěžovatelů, vnoučat M. B., měla být postačující morální satisfakce. Jejich vztah k dědečkovi již nebyl tak úzký a intenzivní. Všichni tři měli navíc oba rodiče, jakož i další prarodiče, s nimiž jsou v kontaktu, takže nebudou ochuzeni o prarodičovskou lásku. 5. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 26. 2. 2015 č. j. 3 Co 81/2013-346, 3 Co 82/2013 byl k odvolání stěžovatelů částečně změněn rozsudek krajského soudu tak, že každé ze stěžovatelek a) a b) byla k již přiznané nemajetkové újmě přidána ještě částka 30 000 Kč (část výroků I. a II.) a stěžovatelce c) byla takto přiznána ještě částka 15 000 Kč (část výroku III.). Dále bylo rozhodnuto, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit každému ze stěžovatelů d) a e) částku 30 000 Kč a stěžovatelce f) částku 15 000 Kč (část výroku IV.). Ve zbytku byl rozsudek krajského soudu vrchním soudem potvrzen (část výroků I. až IV.). Dále byl tento rozsudek změněn ve výrocích o náhradě nákladů řízení před krajským soudem mezi účastníky řízení (výrok V.) a potvrzen ve výrocích o této náhradě vůči státu, včetně výše zmíněného usnesení (výrok VII.), a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok VI.). 6. Vrchní soud uvedl, že nečinností vedlejší účastnice, která v době od 18. 8. 2008 do 27. 8. 2008 ponechala M. B. bez jakéhokoli ošetření (kromě běžné péče o pacienta) došlo k zásahu do osobnostních práv každého ze stěžovatelů. Jestliže by totiž zemřelý M. B. byl po shora uvedenou dobu určitým způsobem diagnostikován, pak mohlo dojít přinejmenším k prodloužení jeho života a stěžovatelé by se mohli těšit alespoň z jeho přítomnosti, z možnosti s ním komunikovat, navštěvovat jej a ulehčovat mu jeho složitý a neradostný život, byť byl upoután na lůžko. Nečinností vedlejší účastnice byli stěžovatelé vystaveni nadměrnému stresu, pocitu nejistoty a obav o zdraví svého nejbližšího člověka, čímž bylo zasaženo do jejich osobnostních práv. Vrchní soud uznal co do základu žalobu každého ze stěžovatelů po právu a svou úvahou zvýšil satisfakci ve vztahu ke každému z nich. 7. Proti posledně uvedenému rozsudku podali stěžovatelé dovolání, v rozsahu výroků, jimiž bylo potvrzeno zamítnutí jejich žaloby. V dovolání uvedli, že rozhodnutí vrchního soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a formulovali několik otázek, při jejichž řešení se měl krajský soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. První z nich se týkala toho, zda se zásada přiměřenosti a proporcionality vztahuje i na rozhodování soudu o výši náhrady nemajetkové újmy vzniklé v souvislosti s úmrtím blízkého člověka. Stěžovatelé odkázali na některá rozhodnutí Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 21. 10. 2010 sp. zn. 25 Cdo 1106/2008 a rozsudek ze dne 31. 3. 2010 sp. zn. 25 Cdo 1223/2008), v nichž se uvedený soud přihlásil k těmto zásadám, jakož i na řadu rozhodnutí obecných soudů, jimiž měla být ve srovnatelných věcech poskytnuta poškozeným mnohem větší náhrada nemajetkové újmy. 8. Další otázka spočívala v tom, zda je přípustné, aby odvolací soud dospěl na základě určitého důkazu k jinému skutkovému závěru, aniž by tento důkaz sám provedl. Zatímco totiž krajský soud spatřoval nemajetkovou újmu stěžovatelů jednoznačně především v úmrtí jim blízké osoby, vrchní soud tuto újmu shledal pouze ve vystavení stěžovatelů nadměrnému stresu, pocitu nejistoty a obav o zdraví svého nejbližšího člověka. Ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu přitom v souladu s § 213 odst. 2 občanského soudního řádu souladně setrvává na názoru, že odvolací soud doposud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění. 9. Poslední otázka stěžovatelů zněla, zda se povinnost dostatečného a srozumitelného odůvodnění rozhodnutí vztahuje i na rozhodování soudu o výši náhrady nemajetkové újmy vzn