IV.ÚS 392/06 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 392/06 ze dne 24. 7. 2007   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele O. L., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Skákalem, advokátem se sídlem v Semilech, Havlíčkova 498, o ústavní stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 9. 2005, č.j. 4 To 49/2005-3280, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 3. 2006, č.j. 6 Tdo 295/2006-3556, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavnímu soudu byl dne 3. 7. 2006 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 4. 2005, č.j. 8 T 7/2004-3073, ohledně všech obžalovaných v celé jeho odsuzující části, a znovu rozhodl tak, že uznal stěžovatele, O. L. st. a V. H. vinnými ze spáchání trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 4 zák. č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), trestného činu porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, odst. 2 trestního zákona, resp. že uznal stěžovatele a V. H. vinnými ze spáchání trestného činu poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 trestního zákona, dále rozhodl tak, že obžalovaní se zprošťují obžaloby pro tam specifikované skutky, resp. že trestní věc stěžovatele a ostatních obžalovaných se v tam specifikovaných bodech vrací soudu I. stupně. Za v napadaném rozsudku vrchního soudu popsané jednání byl stěžovatel tímto odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků, stěžovatel byl rozsudkem vrchního soudu ze dne 15. 9. 2005 současně zavázán k úhradě škody poškozené obchodní společnosti Česká pojišťovna, a.s. Nejvyšší soud České republiky (dále jen "Nejvyšší soud ČR") následně svým usnesením ze dne 28. 3. 2006 odmítl dovolání stěžovatele, O. L. st. a V. H. Stěžovatel se domníval, že obecné soudy vydáním napadaných rozhodnutí zasáhly do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, rovněž pak tyto nepostupovaly zákonem stanoveným způsobem, čímž porušily čl. 90 Ústavy České republiky. Ve své ústavní stížnosti se stěžovatel omezil na výhrady ve vztahu k postupu a úvahám vrchního soudu, na jejichž podkladě byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání skutku uvedeného pod bodem 7 odsuzující části výroku napadaného rozsudku vrchního soudu, jakožto skutku nejpřísněji trestného. V tomto směru pak stěžovatel především přednesl své výtky stran hodnocení důkazů, jak k tomuto přistoupily obecné soudy. Podle přesvědčení stěžovatele z důkazů, které v odůvodnění napadaného rozhodnutí označuje vrchní soud, tedy z výpovědi spoluobžalovaného O. L. st., ze záznamů telefonních hovorů či z daktyloskopické stopy na obalu, v němž byly některé odcizené předměty zajištěny, nikterak nevyplývá stěžovatelova vina ze spáchání skutku uvedeného pod bodem 7 odsuzující části výroku napadaného rozsudku vrchního soudu. Dospěl-li vrchní soud k právnímu závěru o vině stěžovatele ze spáchání skutku uvedeného pod bodem 7 odsuzující části výroku napadaného rozsudku vrchního soudu, stalo se tak na základě vadného hodnocení důkazů. Tento právní závěr vrchního soudu se tak nachází v extrémním nesouladu s ve věci obstaranými a provedenými důkazy, resp. s takto učiněnými skutkovými zjištěními obecných soudů. Svou ústavní stížnost uzavřel stěžovatel námitkou, dle níž vrchní soud neodůvodnil rozsudek ze dne 15. 9. 2005 řádně, neboť se dostatečně nevypořádal s argumenty stěžovatele, které byly předestřeny v předchozím, jež tvořily rovněž součást odvolání stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 4. 2005. Mimo zrušení napadaných rozhodnutí obecných soudů stěžovatel po Ústavním soudu dále žádal, aby ten rozhodl, že náklady právního zastoupení stěžovatele ponese stát. Ústavní soud si za účelem věcného přezkumu ústavní stížnosti vyžádal spis Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 8 T 7/2004. Při jeho prostudování učinil Ústavní soud zjištění, která ovšem budou konstatována na příslušných místech v následujícím textu ve vztahu k námitkám stěžovatele z jeho ústavní stížnosti. Ústavní soud poté vyzval účastníky řízení, aby se k obsahu ústavní stížnosti vyjádřili. Vrchní soud ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění jím vydaného rozsudku ze dne 15. 9. 2005, v němž bylo reagováno na hlavní odvolací námitky stěžovatele. Odvolací soud dále poznamenal, že samotné hodnocení důkazů v právní záležitosti stěžovatele a ostatních obžalovaných bylo plně na soudu I. stupně, který provedl důkazy v souladu se zásadami bezprostřednosti a ústnosti v hlavním líčení a hodnotil je tak, jak mu ukládá ustanovení § 2 odst. 6 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Nejvyšší soud ČR v rámci svého vyjádření vyslovil názor, dle něhož skutková zjištění popsaná v napadaném rozsudku vrchního soudu nejsou v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním. Dovolací soud tak měl za to, že v předmětném trestním řízení nebyly porušeny žádné v České republice účinné právní normy a nedošlo tedy k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Nejvyšší soud ČR tak navrhl, aby Ústavní soud projednávanou ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Vzhledem k tomu, že vyjádření účastníků neobsahovala žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodování Ústavního soudu, nebyla stěžovateli zasílána na vědomí. II. Ústavní soud následně přistoupil k přezkumu napadených rozhodnutí obecných soudů z hlediska namítaných porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Pokud stěžovatel do své ústavní stížnosti zahrnul výhrady vůči procesu dokazování, jmenovitě hodnocení důkazů, jak jej provedly obecné soudy, považuje Ústavní soud za nutné k tomuto uvést, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho úkolem není skutkové a právní objasňování věcí patřících do pravomoci obecných soudů a nepřísluší mu znovu hodnotit provedené důkazy ani to, zda tyto důkazy dostatečně objasňují skutkový stav věci. Ústavnímu soudu přísluší posoudit toliko to, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda takovým postupem nebyly porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry obecných soudů a vykonanými skutkovými zjištěními. Tento extrémní nesoulad, stěžovatelem v jeho ústavní stížnosti tvrzený, ovšem Ústavní soud v projednávané věci neshledal a ústavní stížnost stěžovatele tak nelze hodnotit než jako pouhý projev jeho nesouhlasu s rozhodnutími obecných soudů, když z ní nevyplývá nic, co by posuzovanou věc posunovalo do roviny ústavněprávní. Ač stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že důkazy obstarané v trestní věci jeho osoby a ostatních obžalovaných jednotlivě, ani v jejich souhrnu, spolehlivě neprokazují jeho vinu ze spáchání skutku uvedeného pod bodem 7 odsuzující části výroku napadaného rozsudku vrchního soudu, dle zjištění Ústavního soudu vrchní soud zřetelně vyložil, z jakých důkazů vycházel a zdůvodnil svůj závěr, že řetězec získaných a řádně provedených důkazů nevykazuje mezery a nevyvolává důvodné pochybnosti o vině stěžovatele ze spáchání skutku uvedeného pod bodem 7 odsuzující části výroku napadaného rozsudku vrchního soudu (zejm. č.l. 3299, ve spojení s č.l. 3112-3116). K samotnému hodnocení důkazů obecnými soudy pak Ústavní soud připojuje, že je úkolem právě obecných soudů, aby ty hodnotily důkazy, a to podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Obecné soudy, postupujíc v souladu s touto zásadou, tak učinily a dospěly k závěru, na kterém Ústavní soud nehodlá ničeho měnit. Ústavnímu soudu totiž nepřísluší přehodnocovat dokazování provedené obecným soudem, jsou-li v řízení respektovány kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, přičemž hodnocení důkazů, jak k tomuto přistoupily obecné soudy v trestní záležitosti stěžovatele a ostatních obžalovaných, nelze označit za svévolné či jakkoli zasahující do ústavně zaručených práv stěžovatele. Ústavní soud nemůže přisvědčit ani té výtce stěžovatele, dle níž vrchní soud neodůvodnil rozsudek ze dne 15. 9. 2005 řádně, neboť se dostatečně nevypořádal s odvolacími argumenty stěžovatele zpochybňujícími nezávadnost hodnocení důkazů Krajským soudem v Hradci Králové. Ústavní soud má za to, že v