IV.ÚS 3921/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3921/19 ze dne 28. 4. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatele Františka Fischera, zastoupeného JUDr. Ivanou Žilinčíkovou, advokátkou sídlem Počátecká 582/9, Praha 4, proti bloku na pokutu Policie České republiky, Obvodní oddělení Lysá nad Labem, série FC/2013, č. C 1468548B1789202 ze dne 19. dubna 2016, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Stěžovatel se v podané ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí vydaného v blokovém řízení (dále jen "napadený pokutový blok"), a to pro porušení jeho ústavně garantovaných práv podle čl. 2, čl. 36, čl. 37, čl. 38 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Z ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že stěžovateli bylo dne 25. 10. 2019 doručeno oznámení Městského úřadu Lysá nad Labem ze dne 14. 10. 2019 č. j. MULNL-OD/78403/2019/Juh/B "o odebrání řidičského průkazu stěžovateli z důvodu, že dosáhl 12 bodů v bodovém hodnocení registru řidičů" (dále jen "oznámení městského úřadu"), kterých stěžovatel dosáhl na základě 6 přestupků pro porušení zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o silničním provozu"). Kopie pokutových bloků vydaných k těmto přestupkům si stěžovatel následně vyžádal. Jedním z těchto pokutových bloků byl i napadený pokutový blok, kterým byla stěžovateli uložena pokuta za to, že dne 19. 4. 2016 nebyl za jízdy připoután bezpečnostním pásem, jak ukládá § 6 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu, čímž stěžovatel spáchal přestupek dle § 125c odst. 1 písm. k) téhož zákona. Stěžovatel namítá, že napadený pokutový blok spočívá na nesprávném právním posouzení zjištěných skutečností a na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, neboť dne 19. 4. 2016 neřídil nepřipoután a s přestupkem uvedeným v napadeném pokutovém bloku nesouhlasil a napadený pokutový blok nepodepsal, resp. že podpis na napadeném pokutovém bloku není jeho. K přípustnosti ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že o falzifikaci jeho podpisu na pokutovém bloku se dozvěděl až dne 13. 11. 2019 a s ohledem na uplynutí 3 leté objektivní lhůty není možné podat proti pokutovému bloku žádný jiný řádný ani mimořádný opravný prostředek. II. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Dle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 tohoto zákona); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 daného zákona). Jak vyplývá z předchozí judikatury Ústavního soudu, z hlediska vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva je podstatné, zda je nebo není v ústavní stížnosti zpochybněn souhlas se zaplacením pokuty v blokovém řízení. Není-li zde tento souhlas zpochybněn, lze bez dalšího přijmout závěr o nevyčerpání procesních prostředků k ochraně práva. Tímto souhlasem totiž přestupce svolil se skončením věci v blokovém řízení. Vědomě tak umožnil, aby nebylo vedeno "klasické" správní řízení, jež by bylo zakončeno správním rozhodnutím, proti němuž je možné podat odvolání, následně pak proti rozhodnutí o odvolání žalobu ke správnímu soudu a posléze kasační stížnost proti rozhodnutí krajského soudu. Takový souhlas tedy znamená, že z vůle přestupce nebylo (a ani přípustně nemohlo být) podáno odvolání, žaloba, kasační stížnost. Jde tedy o situaci, kterou nelze označit jinak než nevyčerpání procesních prostředků k ochraně práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Naopak, je-li v ústavní stížnosti zpochybňován souhlas s uložením pokuty v blokovém řízení, nelze bez dalšího uzavřít, že by se osoba, které byla pokuta uložena, vlastním rozhodnutím zbavila možnosti uplatnit procesní prostředky ochrany práva, které by se jí nabízely v případě "klasického" správního řízení o přestupku. To totiž bez věcného vyvrácení argumentů zpochybňujících souhlas není možné. V situaci, je-li v ústavní stížnosti zpochybňován souhlas se zaplacením pokuty, jde o přípustnou ústavní stížnost proti rozhodnutí o uložení pokuty v blokovém řízení (viz usnesení ze dne 18. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 4016/14). V takovém případě se totiž nenabízí procesní prostředek ochrany práva ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Odvolání proti rozhodnutí o uložení pokuty v blokovém řízení není možné (§ 84 odst. 2 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, v rozhodném znění). Žaloba přímo proti rozhodnutí o uložení pokuty v blokovém řízení není přípustná a je-li zpochybněn souhlas, bránit se lze žádostí o obnovu řízení podle § 100 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2013 č. j. 1 As 21/2010-65). Obnova řízení však dle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu nepatří mezi procesní prostředky ochrany práva, které je nutné před podáním ústavní stížnosti vyčerpat. Současně však platí, že ústavní stížnost nenahrazuje institut obnovy řízení. Obnova řízení a ústavní stížnost mají odlišný předmět řízení. Zatímco Ústavní soud na základě podané ústavní stížnosti posuzuje, zda byly v původním řízení před obecnými soudy či správními orgány zachovány základní práva a svobody stěžovatele, na základě žádosti o obnovu řízení [§ 100 odst. 1 písm. a) správního řádu] správní orgán zkoumá, zda vyšly najevo dříve neznámé skutečnosti nebo důkazy, které existovaly v době původního řízení a které účastník, jemuž jsou ku prospěchu, nemohl v původním řízení uplatnit. Rozhodnutí Ústavního soudu, jímž ústavní stížnost proti původním rozhodnutím zamítá či odmítá, nikterak nepředjímá případné budoucí rozhodnutí o žádosti o obnovu řízení. Ústavní soud svým rozhodnutím toliko osvědčuje, že v původním řízení nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele, což nikterak nevylučuje, že v případě změny důkazní situace v důsledku nově uplatněných skutečností či důkazů mohou tyto vést k odlišným skutkovým a právním závěrům než v původním řízení (k tomu srov. usnesení ze dne 11. 4. 2013 sp. zn. IV. ÚS 4339/12). Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti posuzuje napadené rozhodnutí optikou skutkové situace, která byla orgánu veřejné moci známa v době vydání napadeného rozhodnutí (srov. usnesení ze dne 29. 11. 2016 sp. zn. III. ÚS 3083/16). Tvrzení, že dodatečně vyšly najevo nové skutečnosti v původním řízení neznámé, které účastník, jemuž jsou ku prospěchu, nemohl v tomto řízení uplatnit, nesvědčí o porušení ústavně zaručených práv či svobod v původním řízení. Je to naopak situace, na niž míří obnova řízení, jsou-li pro ni splněny všechny zákonné podmínky. Jinými slovy, řízení o ústavní stížnosti není určeno k tomu, aby Ústavní soud zjišťoval a prověřoval skutkovou situaci optikou případných nových skutkových okolností v původním řízení vůbec neznámých a ani neuplatňovaných. K tomu v zákonem vymezeném rozsahu slouží obnova řízení. Obnovu řízení a řízení o ústavní stížnosti z tohoto pohledu nelze zaměňovat. Zmíněné rozlišení mezi charakterem řízení o ústavní stížnosti a obnovou řízení se promítá též do toho, že již s ohledem na charakter námitek, jimiž je zpochybňován souhlas s blokovou pokutou, není řízení o ústavní stížnosti na rozdíl od obnovy řízení procesní fórum, kde by měly takové námitky po věcné stránce naději na úspěch. Ze shora uvedeného vyplývá, že je-li v ústavní stížnosti proti rozhodnutí o uložení pokuty v blokovém řízení zpochybňován souhlas se zaplacením pokuty v blokovém řízení, nelze bez dalšího konstatovat, že dotčená osoba nevyčerpala procesní prostředky ochrany svého práva. Povaha řízení o ústavní stížnosti však není taková, že by pro něj byly podstatné skutečnosti, které jsou naopak rozhodné pro obnovu řízení. Zatímco za stanovených podmínek může být účastník úspěšný při zpochybnění souhlasu se zaplacením pokuty skrze obnovu řízení, řízení o ústavní stížnosti proti rozhodnutí o uložení pokuty v blokovém řízení svým charakterem neumožňuje posouzení, které je možné v řízení o žádosti o obnovu řízení. Ústavní stížnost tak sice bude v naznačeném případě přípustná, to však neznamená, že v ní budou potenciální stěžovatelé vůbec schopni uplatnit argumentaci, která svým charakterem nespadá právě pod institut obnovy řízení (usnesení ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. III. ÚS 2622/19). V posuzované věci stěžovatel zpochybňuje svůj souhlas se zaplacením pokuty - tvrdí, že napadený pokutový blok nepodepsal on, ale někdo jiný. Jde tedy o situaci, kdy nelze ústavní stížnost