IV.ÚS 3923/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3923/17 ze dne 6. 3. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Pavla Radoně, zastoupeného JUDr. Danielem Novotným, Ph.D., advokátem se sídlem Valdštejnovo nám. 76, Jičín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017, č. j. 30 Cdo 4268/2017-171, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017, č. j. 30 Cdo 4541/2017-172, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 14. 12. 2017, jež splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a která byla doplněna podáními stěžovatele ze dne 18. 12. 2017, 27. 12. 2017 a 14. 2. 2018, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele na soudní ochranu, na náhradu škody, na účinný prostředek ochrany před protiprávním jednáním orgánů veřejné moci, na ochranu majetku a nerušený výkon vlastnictví, na legitimní očekávání nabytí majetku, na spravedlivý proces, na přístup k soudu, na nestranný soud, na rovné zacházení, jakož i právo na zákonného soudce. II. 2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh, jakož i z vlastní úřední činnosti zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. 3. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 10. 2015, č. j. 28 C 337/2014-54, byla zamítnuta žaloba stěžovatele směřující proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "vedlejší účastnice"), jíž se stěžovatel po vedlejší účastnici domáhal náhrady škody ve výši 52.049,- Kč. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2016, č. j. 21 Co 115/2016-107, když odvolací soud změnil toliko nákladový výrok soudu prvního stupně. 4. Rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatel napadl dovoláním. Při jeho podání stěžovatel nebyl zastoupen advokátem, do dovolání však vtělil žádost o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení. O této žádosti bylo rozhodnuto usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 2. 2017, č. j. 28 C 337/2014-136, tak, že soud stěžovateli nepřiznal osvobození od soudních poplatků a zamítl jeho žádost o ustanovení zástupce pro dovolací řízení. Toto rozhodnutí bylo k odvolání stěžovatele potvrzeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2017, č. j. 21 Co 198/2017-154, neboť odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že stěžovatel neobjasnil dostatečně své majetkové poměry, zejména skutečnost, že jako osoba v produktivním věku a s vysokoškolským vzděláním není zaměstnán ani veden jako uchazeč o zaměstnání a je tak existenčně závislý na důchodu své matky. Stěžovatel byl následně usnesením soudu prvního stupně ze dne 3. 5. 2017 a opětovně též usnesením ze dne 15. 6. 2017 vyzván, aby si pro dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé zvolil zástupce (advokáta) a jeho prostřednictvím podal řádné dovolání. 5. Usnesení odvolacího soudu ze dne 5. 6. 2017, č. j. 21 Co 198/2017-154, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně stran nepřiznání práva na osvobození stěžovatele od soudních poplatků a neustanovení zástupce pro řízení o dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, stěžovatel napadl dalším dovoláním, a to aniž by byl pro toto nové dovolací řízení zastoupen advokátem. Současně s podáním dovolání stěžovatel opětovně navrhl, aby byl osvobozen od soudních poplatků a aby mu byl pro dovolací řízení ustanoven zástupce z řad advokátů. 6. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017, č. j. 30 Cdo 4541/2017-172, bylo zastaveno dovolací řízení směřující proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodováno o žádosti stěžovatele o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce pro dovolací řízení ve věci samé. V jeho odůvodnění dovolací soud poukázal na usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2015, sp. zn. 31 NSCR 9/2015, podle něhož platí, že v případě, kdy dovolání účastníka, jenž není zastoupen advokátem, ani sám nemá odpovídající právnické vzdělání, směřuje proti usnesení, jímž odvolací soud nevyhověl žádosti účastníka o ustanovení zástupce pro řízení o dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, je namístě, aby to, zda jsou splněny předpoklady pro ustanovení advokáta pro řízení o dovolání proti onomu usnesení odvolacího soudu, zhodnotil přímo Nejvyšší soud a následně účastníku dle výsledku tohoto zhodnocení buď sám zástupce pro dovolací řízení ustanovil, nebo dovolací řízení zastavil, byl-li předtím dovolatel řádně vyzván k odstranění tohoto nedostatku. Dovolací soud proto sám zkoumal, zda stěžovatel splňuje podmínky pro ustanovení zástupce z řad advokátů, přičemž dospěl k závěru, že stěžovatel tyto podmínky nesplňuje, neboť nesplňuje podmínky pro osvobození od soudních poplatků, a to již z toho důvodu, že úplně a věrohodně nedoložil své majetkové poměry. Dovolací soud dále uvedl, že pro přiznání osvobození stěžovatele od soudních poplatků a ustanovení zástupce pro dovolací řízení nesvědčí ani okolnost známá dovolacímu soudu z jeho činnosti, a to skutečnost, že stěžovatel "dlouhodobě zneužívá svého práva na soudní ochranu podáváním mnohočetných návrhů na zahájení rozličných řízení, v nichž pak využívá všech možných (mnohdy i nepřípustných) řádných a mimořádných opravných prostředků, aniž by ovšem svá podání zpravidla blíže odůvodňoval." Takové počínání pak dovolací soud označil za "obstrukční a sudičské". Z uvedených důvodů proto dovolací soud řízení proti výše specifikovanému usnesení odvolacího soudu zastavil. 7. Ještě téhož dne dovolací soud usnesením č. j. 30 Cdo 4268/2018-171 zastavil též dovolací řízení směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé. Učinil tak s odůvodněním, že stěžovatel nesplnil zákonnou podmínku povinného zastoupení pro dovolací řízení, když není pro dovolací řízení zastoupen advokátem, jeho žádost o ustanovení zástupce pro dovolací řízení ve věci samé byla již pravomocně zamítnuta a dovolací řízení proti usnesení odvolacího soudu ze dne 5. 6. 2017, č. j. 21 Co 198/2017-154, dovolací soud zastavil. III. 8. Obě rozhodnutí dovolacího soudu, jimiž byla zastavena výše specifikovaná řízení o dovolání stěžovatele, stěžovatel napadl ústavní stížností. V ní namítl, že mu dovolací soud (stejně jako dříve i odvolací soud a soud prvního stupně) odepřel svévolně a protiprávně přístup k soudu, když ignoroval důvodnost žádosti stěžovatele o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce pro dovolací řízení, a to přesto, že stěžovatel dovolacímu soudu sdělil nové rozhodné skutečnosti, které odůvodňují jeho osvobození v plném rozsahu. V této souvislosti poukázal na to, že na základě stejných majetkových poměrů byl již dříve od soudních poplatků osvobozen v řízení před Nejvyšším správním soudem, pročež očekával, že bude od povinnosti hradit soudní poplatky osvobozen také Nejvyšším soudem, což se však nestalo. S přihlédnutím k této skutečnosti stěžovatel označil napadená rozhodnutí Nejvyššího soudu za překvapivá, svévolná a formalistická. Dovolacímu soudu stěžovatel vytkl dále to, že tento proti němu zcela nepřípustně a protiprávně vede pomlouvačnou a dehonestující kampaň, kdy jej záměrně předem označuje za litigiózní osobu, aniž by se zabýval právně rozhodnými skutečnostmi a jeho skutkovými tvrzeními, důkazními návrhy a právní argumentací. Pochybení se měl dovolací soud dle názoru stěžovatele dopustit také tím, že v rámci svého rozhodnutí nikterak nereflektoval skutečnost, že o žádosti stěžovatele o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce pro dovolací řízení v řízení před soudem prvního stupně nerozhodoval soudce, ale vyšší soudní úředník, jenž k tomu dle názoru stěžovatele není oprávněn, čímž mělo být dle názoru stěžovatele porušeno jeho právo na zákonného soudce. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 14. 2. 2018 stěžovatel konečně namítl též to, že poté, co byla jeho žádost o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce pro dovolací řízení pravomocně zamítnuta, nebyl soudem znovu vyzván k odstranění vad jeho dovolání, čímž mu byl dle jeho názoru svévolně odepřen přístup k dovolacímu soudu. 9. Stěžovatel rovněž navrhl, aby mu Ústavní soud přiznal náhradu nákladů řízení vůči obecným soudům. IV. 10. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a jejích příloh dospěl k závěru, že tato představuje návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 11. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné