IV.ÚS 3923/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3923/19 ze dne 11. 8. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Jaroslava Hofmana a 2. Mgr. Aleny Hofmanové, zastoupených Mgr. Ing. Pavlem Knoppem, advokátem, sídlem Pekařská 1004/26, Brno, proti výrokům II a III rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. září 2019 č. j. 28 Cdo 2169/2018-1366 a výrokům I písm. a), II a III rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. prosince 2017 č. j. 14 Co 614/2013-1243, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a obchodní korporace Železářství Fiala, s. r. o., sídlem nám. Svobody 1551/4, Znojmo, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí v napadených výrocích, neboť mají za to, že jimi došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv a svobod podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále též podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidský práv a základních svobod, jakož i podle čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy. 2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu, se podává, že vedlejší účastnice se domáhala po stěžovatelích uhrazení částky 450 000 Kč s příslušenstvím s tvrzením, že její právní předchůdce, Ing. Karel Fiala, se stěžovateli uzavřel dne 23. 4. 1995 nájemní smlouvu na nebytové prostory v nemovitosti stěžovatelů, v souladu s níž předem zaplatil nájemné na sedm let ve výši 1 400 000 Kč. Předmětné místnosti však užíval jen do prosince roku 1999, kdy je předal stěžovatelům, pročež se domáhal žalované částky. 3. Okresní soud v Břeclavi (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 17. 12. 2012 č. j. 9 C 1111/2000-550 uložil stěžovatelům zaplatit vedlejší účastnici společně a nerozdílně částku 450 000 Kč s úrokem z prodlení (výrok I) a rozhodl o nákladech účastníků řízení i státu (výroky II a III). 4. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 19. 3. 2015 č. j. 14 Co 614/2013-817 rozsudek okresního soudu k odvolání stěžovatelů v části výroku I, jíž byla stěžovatelům uložena solidární povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 392 165 Kč s příslušenstvím, potvrdil [výrok I písm. a)], ve zbývající části řečeného výroku, kterou bylo vysloveno, že jsou stěžovatelé povinni uhradit vedlejší účastnici společně a nerozdílně částku 57 835 Kč s příslušenstvím, rozhodnutí okresního soudu změnil tak, že žalobu v daném rozsahu zamítl [výrok I písm. b)], ve výroku II o nákladech řízení mezi účastníky odvoláním napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení [výrok I písm. c)], přičemž sám rozhodl o nákladech vzniklých státu v řízení před soudy obou stupňů (výrok II). 5. Okresní soud usnesením ze dne 27. 7. 2015 č. j. 9 C 1111/2000-859 1. stěžovateli uložil zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení v upřesněné výši (výrok I), povinnost k úhradě téhož obnosu vedlejší účastnici pak stanovil též 2. stěžovatelce (výrok II). 6. Krajský soud usnesením ze dne 4. 3. 2016 č. j. 14 Co 61/2016-913 k odvolání všech účastníků usnesení okresního soudu (sub 5) změnil tak, že každého ze stěžovatelů zavázal k náhradě nákladů řízení v nižší částce (výrok I), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). 7. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 14. 11. 2016 č. j. 28 Cdo 2100/2016-958 rozsudek krajského soudu ze dne 19. 3. 2015 č. j. 14 Co 614/2013-817 ve výrocích I písm. a) a II, jakož i jeho usnesení ze dne 4. 3. 2016 č. j. 14 Co 61/2016-913 zrušil a věc v tomto rozsahu krajskému soudu vrátil k dalšímu řízení. 8. Krajský soud následně rozsudkem ze dne 7. 12. 2017 č. j. 14 Co 614/2013-1243 rozsudek okresního soudu potvrdil v části, v níž bylo stěžovatelům uloženo zaplatit vedlejší účastnici společně a nerozdílně 10% úrok z prodlení z částky 381 370 Kč za dobu od 1. 1. 2000 do 14. 6. 2015 [výrok I písm. a)], dále jej změnil tak, že zamítl žalobu na solidární zaplacení částky 392 165 Kč i zbývajícího příslušenství [výrok I písm. b)], a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech tří stupňů (výrok II) a že vedlejší účastník je povinen zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení před soudy všech tří stupňů částku, jejíž výše bude určena v samostatném usnesení (výrok III). Náklady státu posléze přesně vyčíslil v samostatném usnesení ze dne 3. 1. 2018 č. j. 14 Co 614/2013-1254. Krajský soud setrval na většině svých nosných závěrů z předchozího rozhodnutí ve věci, zejména na myšlence o nedůvodnosti námitky promlčení (jelikož právní důvod poskytnutí předmětné zálohy na nájemné pronajímatelům odpadl až ke konci roku 1999, kdy právní předchůdce vedlejší účastnice předal vyklizené prostory stěžovatelům). Vedlejší účastnici měl krajský soud za aktivně věcně legitimovanou k vymáhání posuzovaného práva, poněvadž na ni byla pohledávka za oběma stěžovateli platně postoupena dokumentem označeným jako "oznámení" ze dne 25. 1. 2000, jenž měl náležitosti postupní smlouvy. Jde-li o výši nároku vedlejší účastnice, zadal krajský soud s ohledem na svou vázanost právním názorem Nejvyššího soudu doplnění znaleckého posudku. Znaleckým ústavem korigovaný výpočet pak vzal za spolehlivé východisko pro kvantifikaci bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním sporných prostor. Námitky stěžovatelů rozporující znalecké posouzení nepokládal krajský soud za podložené [pracovník znaleckého ústavu mimo jiné přesvědčivě zdůvodnil, že při kalkulaci obvyklého nájemného byla ve srovnávaných nájemních smlouvách cena užívacího práva kalkulována s daní z přidané hodnoty (dále též "DPH") či bez ní v závislosti na obsahu ujednání o nájemném v jednotlivých komparovaných kontraktech]. Vedlejší účastnici tedy svědčilo právo na vrácení zaplacené zálohy v rozsahu, v němž nebylo konzumováno užíváním prostor ve vlastnictví stěžovatelů, tj. v částce 381 370 Kč. V poslední fázi řízení však byla účastníky uplatněna nová skutečnost, že dne 15. 6. 2015 stěžovatelé vedlejší účastnici zaplatili částku 392 165 Kč jako jistinu uplatněné pohledávky (na základě tehdy pravomocného a nyní zrušeného rozsudku krajského soudu). Z toho vyplývá, že žalobní požadavek byl již ohledně jistiny splněn a nemůže být opětovně přiznán ani v té části, v níž byl při podání žaloby po právu. Jelikož vedlejší účastnice nevzala návrh v příslušném rozsahu zpět, musel krajský soud rozsudek okresního soudu změnit a v dotčené části žalobu zamítnout. Vedlejší účastnici bylo možné přiznat pouze dosud neuhrazený úrok z prodlení. Ohledně námitky započtení uplatněné stěžovateli již v podání ze dne 7. 1. 2004 krajský soud uvedl, že započítávají-li stěžovatelé nárok na ušlý zisk představovaný nájemným, které nezískali, jelikož právní předchůdce vedlejší účastnice ukončil užívání sporných prostor v závěru roku 1999 a stěžovatelé následně nebyli schopni do 31. 3. 2002 nemovitost pronajmout za nájemné dosahující alespoň částky, kterou by jim za užívání platil právní předchůdce vedlejší účastnice, ze žádného platného ujednání mezi účastníky nevyplývalo, že by právní předchůdce vedlejší účastnice měl povinnost užívat nemovitosti stěžovatelů, tudíž se nemohl dopustit protiprávního jednání ukončením užívání prostor v prosinci 1999, a proto ani stěžovatelům neodpovídá za tvrzenou škodu. Uplatňují-li pak stěžovatelé k započtení právo na náhradu za užívání sporných prostor právním předchůdcem vedlejší účastnice nad rámec původní (neplatné) nájemní smlouvy, podotkl krajský soud, že faktický rozsah využití nemovitosti právním předchůdcem vedlejší účastnice byl již zohledněn při výpočtu částky, o níž byla ponížena restituční povinnost stěžovatelů; ani tato pohledávka tudíž není započítávána po právu. Nedůvodnost námitky započtení byla přitom dostatečně zřejmá již na základě důkazů provedených v řízení před okresním soudem, aniž by bylo zapotřebí doplňovat dokazování v řízení odvolacím. 9. K náhradě nákladů řízení krajský soud shledal, že pro jejich náhradu je významný výsledek celého řízení, jímž je v konečném důsledku téměř plný úspěch stěžovatelů ohledně celé jistiny a části příslušenství a nepatrný úspěch vedlejší účastnice ohledně části příslušenství. Na základě zohlednění tohoto výsledku řízení by právo na náhradu nákladů řízení měli úspěšní stěžovatelé [§ 142 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")], případně v podstatné části (§ 142 odst. 2 o. s. ř.). Nelze však nezohlednit okolnost, že uplatněný nárok vedlejší