IV.ÚS 3930/12 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3930/12 ze dne 28. 11. 2012   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti J. V., právně zastoupeného JUDr. Ladislavem Salvetem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Praha 4, Přímětická 1185/8, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. září 2011 č.j. 9 To 371/2010-476, a proti všem dalším rozhodnutím na toto rozhodnutí obsahově navazujícím, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla narušena jeho základní práva zaručená v čl. 90 odstavci 1 Ústavy České republiky, podle kterého jsou soudy povolány k zákonem stanovené ochraně práv; v čl. 96 odstavci 1 Ústavy České republiky, zaručujícím rovnost účastníků řízení, a v čl. 36 odstavci 1 Listiny základních práv a svobod, zaručujícím možnost dovolávat se ochrany svých práv u nezávislého a nestranného orgánu. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 19. srpna 2010, č.j. 16 T 71/2010-258, byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání pokračujícího trestného činu užívání cizí věci podle § 207 odstavce 1 trestního zákoníku, pokračujícího přečinu poškození cizí věci podle § 228 odstavce 1 trestního zákoníku; přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 337 odstavce 1 písmene a) trestního zákoníku; a přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odstavce 1 trestního zákoníku, a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců. K odvolání státního zástupce rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. října 2010, č.j. 9 To 371/2010-307(385), tak, že rozsudek soudu prvého stupně zrušil v celém rozsahu a Městský soud v Praze nově shledal stěžovatele vinným ze spáchání pokračujícího zločinu krádeže podle § 205 odstavců 1 písmene b), 2 a 4 písmene c) trestního zákoníku; pokračujícího přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 337 odstavce 1 písmene a) trestního zákoníku; a přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odstavce 1 trestního zákoníku, a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání tří let, a dále k trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu tří let. Rozsudek nabyl právní moci dne 21. října 2010 a stěžovatel jej napadl dovoláním. Usnesením samosoudce Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. listopadu 2010, sp. zn. 4 T 51/2010, bylo řízení v jiné věci stěžovatele pro trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí dle § 171 odstavce 1 písmene c) trestního zákona; trestný čin podílnictví podle § 251 odstavce 1 písmene a) trestního zákona; trestného činu poškozování cizí věci dle § 257 odstavce 1 trestního zákona; a trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky dle § 201 odstavců 1 a 2 písmene c) trestního zákona, zastaveno. Soudce tak rozhodl s ohledem na fakt, že stíhaná trestná činnost byla ve vztahu souhrnnosti k výše citovanému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze, a bylo by na místě ukládat souhrnný trest odnětí svobody, který by byl bez významu vedle trestu, který již stěžovateli byl uložen. O dovolání stěžovatele proti shora uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. října 2010, č.j. 9 To 371/2010-307, rozhodl Nejvyšší soud tak, že napadený rozsudek zrušil, jakož i další rozhodnutí, která obsahově navazovala a vzhledem ke zrušení pozbyla podkladu, a přikázal Městskému soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. V důsledku toho po jednání rozhodl Městský soud v Praze napadeným rozsudkem ze dne 20. září 2011 č.j. 9 To 371/2010-476, znovu tak, že rozsudek nalézacího soudu zrušil v celém rozsahu a nově shledal stěžovatele vinným ze spáchání pokračujícího zločinu krádeže podle § 205 odstavců 1 písmene b) a 4 písmene c) trestního zákoníku; pokračujícího přečinu krádeže podle § 205 odstavce 2 trestního zákoníku; pokračujícího přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odstavce 1 písmene a) trestního zákoníku; a přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odstavce 1 trestního zákoníku, a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání tří let, a dále k trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu tří let. Rozsudek nabyl právní moci dne 20. září 2011. I tentokráte stěžovatel napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním. Následně usnesením samosoudce Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. září 2011, sp. zn. 6 T 130/2011, bylo řízení v další věci stěžovatele pro přečiny krádeže, dle § 205 odstavců 1 písmeno b) a 3 trestního zákoníku, a dle § 205 odstavce 2 trestního zákoníku; přečin poškozování cizí věci dle § 228 odstavce 1 trestního zákoníku a přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání dle § 337 odstavce 1 písmene a) trestního zákoníku, kterých se měl dopustit, přestože byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 1. září 2008, sp. zn. 3 T 58/2008, odsouzen pro trestný čin krádeže podle § 247 odstavců 1 písmeno b) a 2 trestního zákona, k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, usnesením téhož soudu ze dne 4. ledna 2010 zkrácenému o dva měsíce, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn usnesením Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 20. července 2009, sp. zn. 40 Pp 158/2009, se stanovením zkušební doby tří let, zastaveno, neboť trest, k němuž může stíhání vést je zcela bez významu vedle trestu, který byl stěžovateli pro jiný čin uložen (napadeným rozhodnutím). Dříve však byl, rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 19. července 2011 sp. zn. 16 T 132/2010, stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného činu krádeže podle § 247 odstavců 1 písmeno b) a e) a 2 trestního zákona, v jednočinném souběhu s trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 171 odstavce 1 písmene c) trestního zákona, a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců, při uložení povinnosti náhrady škody poškozené. O odvolání stěžovatele v této věci rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. listopadu 2011, sp. zn. 5 To 402/2011, tak, že rozsudek zrušil v celém rozsahu a nově shledal stěžovatele vinným ze spáchání trestného činu neoprávněného užívání cizí věci podle § 249 odstavce 1 trestního zákona v jednočinném souběhu s trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odstavce 1 písmene c) trestního zákona, a odsouzen za uvedené činy a za trestné činy krádeže podle § 205 odstavců 1 písmeno b) trestního zákoníku, krádeže dle § 205 odstavce 2 trestního zákoníku, maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání dle § 337 odstavce 1 písmene a) trestního zákoníku, a ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odstavce 1 trestního zákoníku z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 19. srpna 2010, sp. zn. 16 T 71/2010, ve spojení s (napadeným) rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. září 2011, č.j. 9 To 371/2010-476, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců, při současném zrušení výroku o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 19. srpna 2010, sp. zn. 16 T 71/2010, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. září 2011, č.j. 9 To 371/2010-476, jakož i všech dalších rozhodnutích na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Současně byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu tří let, a byla mu uložena povinnost nahradit poškozené škodu. Následným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2012, č.j. 3 Tdo 604/2012-29, bylo dovolání stěžovatele proti (v ústavní stížnosti napadenému) rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. září 2011, č.j. 9 To 371/2010-476, odmítnuto. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zrekapituloval průběh řízení před soudy ve svých věcech. Ústavní stížnost pak založil na faktu, že soudy v jednotlivých řízeních interpretovaly shodný skutkový stav zcela odlišně a ze stejných útoků vyvodily odlišné právní kvalifikace a na to navazující represi. Stěžovatel přitom v řízeních před soudy poukazoval na jednotný úmysl svézt se vozidlem, a nikoliv toto ukrást. Jako stěžejní považuje napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 20. září 2011 č.j. 9 To 371/2010-476, a to i s ohledem na to, že jiný senát Městského soudu v Praze následně shodné jednání posoudil nikoliv jako krádež, ale jako neoprávněné užívání cizí věci (sp. zn. 5 To 402/2011 ze dne 9. listopadu 2011). Současně stěžovatel poukázal na fakt, že proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2011 se nemohl bránit mimořádným opravným prostředkem, protože v té