IV.ÚS 394/09 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 394/09 ze dne 18. 1. 2010   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudců Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti 1) F. Š. a 2) H. Š., oba zastoupeni JUDr. Václavem Bubeníkem, advokátem Advokátní kanceláře v Moravské Třebová, Cihlářova 4, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 11. 2008 č. j. 17 Co 142/2008-120 a rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 13. 2. 2008 č. j. 7 C 1463/2002-99, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Znojmě, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Stěžovatelé se svou včas podanou ústavní stížností domáhají s odvoláním na porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a v jeho důsledku i porušení práva vlastnit majetek, garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i porušení čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů. 2. Jak stěžovatelé uvádí v ústavní stížnosti, Okresní soud ve Znojmě rozsudkem ze dne 13. 2. 2008 č. j. 7 C 1463/2002-99 zamítl jejich žalobu, aby byla vedlejším účastníkům (žalovaným) uložena povinnost uhradit dlužné nájemné ve výši 14.400,- Kč s poplatkem z prodlení s tím, že stěžovatelé nebyli v předmětné době vlastníky ani pronajímateli nemovitosti, v níž se nacházel byt, za jehož úhradu požadují nájemné. K podanému odvolání Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 3. 11. 2008 č. j. 17 Co 142/2008-120 rozsudek nalézacího soudu potvrdil, ale z jiného důvodu. Dle jeho rozhodnutí byli sice stěžovatelé v dané době vlastníky předmětné nemovitosti, ale vzhledem k tomu, že vedlejší účastníci prokázali, že předmětné nájemné v dobré víře v žalovaném období platili domnělému vlastníkovi nemovitosti, posoudil pro daný případ právo požadovat po vedlejších účastnících předmětné nájemné jako právo uplatňované v rozporu s dobrými mravy. 3. Napadenému rozhodnutí Krajského soudu v Brně stěžovatelé vytýkají, že jeho potvrzením rozsudku soudu prvního stupně z jiného důvodu, než byl důvod zamítnutí jejich žaloby tímto prvostupňovým soudem, aniž před vydáním uvedeného potvrzujícího rozsudku odvolací soud seznámil účastníky řízení se svým právním názorem, neumožnil stěžovatelům se k němu vyjádřit a vydal tak tzv. překvapivé rozhodnutí. Stěžovatelé v tomto směru poukazují např. na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 287/05, sp. zn. III. ÚS 139/98, sp. zn. I. ÚS 220/04 a sp. zn. II. ÚS 523/02. Odvolací soud ve věci neprováděl žádné dokazování a podle názoru stěžovatelů tak nenastaly zákonné podmínky k potvrzení rozsudku soudu prvého stupně a odvolací soud byl oprávněn rozhodnout nikoliv podle ustanovení § 219, ale pouze podle § 221 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád" nebo "o. s. ř."), a stěžovatelé v tomto ohledu odkazují na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 257/98, sp. zn. III. ÚS 139/98, sp. zn. IV. ÚS 218/95 a sp. zn. I. ÚS 122/05. Stěžovatelé dále namítají, že konzistentní judikatura stanoví, že použití ustanovení § 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. z." nebo "občanský zákoník"), je v těchto případech nepoužitelné. V dané věci přesahuje podle názoru stěžovatelů použití uvedeného ustanovení ústavní rámec volného hodnocení provedených důkazů a soud vycházel z hodnocení věci jen na straně žalovaných. Stěžovatelé se v tomto směru dovolávají např. nálezů Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3158/07 a sp. zn. III. ÚS 905/06 a tvrdí, že ve světle těchto rozhodnutí požadování alespoň státem regulovaného nájemného je v jejich případě jednáním mravným a nelze po nikom požadovat, aby mu nenáleželo alespoň státem regulované nájemné. S ohledem na výše uvedená tvrzení stěžovatelé v závěru ústavní stížnosti navrhují, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil. II. 4. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu ve Znojmě sp. zn. 7 C 1463/2002, a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Znojmě. 5. Krajský soud v Brně ve svém vyjádření uvádí, že obecné soudy jsou povinny nejen postupovat podle právních předpisů, ale také se vždy zabývat i otázkou, zda je výkon toho práva, jehož se žalobce domáhá, v souladu s dobrými mravy podle ustanovení § 3 odst. 1 o. z. Posouzení věci z hlediska dobrých mravů nemůže být pro účastníky řízení tedy žádným překvapením. Krajský soud v Brně ve svém rozhodnutí obecně nepopřel právo pronajímatele za nájemné, pouze dospěl k závěru, že v tomto konkrétním případě je jeho vyžadování v rozporu s dobrými mravy. Jedná se o úvahu, která nemusí být opřena o další dokazování, pokud obsah spisu pro takový závěr postačuje. Rozhodnutím Krajského soudu v Brně nedošlo k porušení žádného ústavního práva stěžovatele a proto krajský soud navrhuje odmítnutí ústavní stížnosti. 6. Okresní soud ve Znojmě ve svém vyjádření odkazuje v plném rozsahu na procesní postup ve věci a vydaná rozhodnutí. Ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou a v průběhu řízení před soudem I. stupně byla respektována veškerá práva stěžovatelů jako účastníků řízení. 7. Shora uvedená vyjádření Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Znojmě k ústavní stížnosti neobsahují žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, který k nim proto nepřihlížel. Z hlediska procesní efektivity nebylo tedy účelné je zasílat stěžovatelům na vědomí. III. 8. Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a nikoliv "běžné" zákonnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do jejich rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena základní práva a svobody stěžovatelů chráněné ústavním pořádkem České republiky. 9. Ústavní soud dále uvádí, že výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Není tak zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého práva" a může tak činit pouze tehdy, shledá-li současně i porušení některých ústavních kautel. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má nesprávná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 321/03, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), sv. 33, str. 371]. 10. Meritum ústavní stížnosti představuje námitka stěžovatelů, že potvrzením zamítavého rozsudku prvostupňového soudu z jiného důvodu, než byl důvod zamítnutí žaloby tímto prvostupňovým soudem, aniž před vydáním potvrzujícího rozsudku odvolací soud seznámil účastníky řízení s tímto odlišným právním názorem, odvolací soud neumožnil stěžovatelům se k němu vyjádřit a vydal tak tzv. překvapivé rozhodnutí. Ústavní soud k této námitce musí přisvědčit tvrzení stěžovatelů, že k rozsudku odvolacího soudu vedly jiné důvody ve srovnání s rozsudkem soudu prvního stupně, nemůže se však ztotožnit s tvrzením, že takový postup vedl k porušení jejich práva na spravedlivý proces. Stěžovatelé na podporu svého tvrzení argumentují některými nálezy Ústavního soudu, včetně nálezu sp. zn. I. ÚS 287/05; tyto nálezy však vycházely ze znění ustanovení § 219 o. s. ř. účinného do 31. 3. 2005, které stanovovalo, že "Odvolací soud rozhodnutí potvrdí, je-li věcně správné." Novela občanského soudního řádu, provedená zákonem č. 59/2005 Sb., s účinností ode dne 1. 4. 2005 nově stanovila znění ustanovení § 219 o. s. ř. do té podoby, že "Odvolací soud rozhodnutí potvrdí, je-li ve výroku věcně správné." Z tohoto ustanovení oproti předchozí právní úpravě plyne, že pro závěr o věcné správnosti výroku rozhodnutí soudu prvního stupně není významné, zda a do jaké míry odvolací soud učinil shodná zjištění o skutkovém stavu věci jako soud prvního stupně, či zda a do jaké míry shodně aplikoval hmotné právo. Podstatné je, zda rozhodnutí soudu prvního stupně odpovídá ve svém výroku tomu, jak mělo být rozhodnuto podle závěrů odvolacího soudu. Sama skutečnost, že odvolací soud vedly ke shodě výroků odlišné důvody, není tedy podstatná (srov. obdobně např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 511/06, sp. zn. IV. ÚS 417/05, sp. zn. II. ÚS 836/06, sp.