IV.ÚS 394/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 394/21 ze dne 6. 4. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného JUDr. Lucií Hrdou, advokátkou, sídlem Vinohradská 343/6, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2020 sp. zn. 7 Tdo 1151/2020, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. června 2020 sp. zn. 6 To 64/2019 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. června 2019 sp. zn. 5 T 20/2018, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 8 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") shora uvedeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a odsoudil jej podle § 209 odst. 5 trestního zákoníku za užití § 43 odst. 1 trestního zákoníku (správně § 43 odst. 2 trestního zákoníku) k souhrnnému trestu odnětí svobody v délce osmi let a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Krajský soud podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), stěžovateli uložil nahradit škodu poškozené obchodní společnosti AUTOCENTRUM BOURA, spol. s r. o. (dále jen "poškozená"), škodu ve výši 1 916 000 Kč. Se zbytkem svého nároku byla poškozená odkázána podle § 229 odst. 2 trestního řádu na řízení ve věcech občanskoprávních. Tímto rozsudkem krajský soud rozhodl rovněž o zproštění obžaloby obviněného R. V. Uvedeného zločinu se stěžovatel dopustil ve stručnosti uvedeno tím, že jako zaměstnanec obchodní společnosti X, zplnomocněný k jejímu zastupování v té době předsedou jejího představenstva R. V., v návaznosti na "zápůjční" a kupní smlouvy uzavřené mezi jím zastupovanou obchodní společností a poškozenou v jednom případě s obchodní společností B&B Agro, spol. s r. o., v úmyslu sebe a další osoby obohatit a způsobit třetím osobám škodu, vylákal osobní automobily pod nepravdivým příslibem, že uhradí faktury za koupená vozidla a že vozidla, která převzal na podkladě "zápůjčních" smluv, budou užívat zaměstnanci obchodní společnosti X, a po uplynutí dohodnuté lhůty devíti měsíců budou vozidla vrácena, a ve skutečnosti řádné podnikání předstíral a jednal se záměrem vozidla, která převzal, obratem pod cenou prodat, přičemž celkem převzal na základě smluv konkretizovaných ve skutkové větě rozsudku dvacet osobních vozidel, které následně "prodal" dalším osobám, čímž způsobil celkovou škodu ve výši nejméně 6 144 657 Kč. 3. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel odvolání zaměřené proti výrokům o vině, trestu i náhradě škody. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") shora uvedeným rozsudkem vůči stěžovateli napadený rozsudek podle § 258 odst. 2 trestního řádu zrušil pouze ve výroku o trestu a výroku o náhradě škody, přičemž ve výroku o vině zůstal rozsudek nedotčen, a s poukazem na § 259 odst. 3 písm. b), odst. 4 trestního řádu nově rozhodl tak, že podle § 209 odst. 5 a § 43 odst. 2 trestního zákoníku odsoudil stěžovatele k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně podle § 43 odst. 2, věta druhá trestního zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 11. 2018 sp. zn. 2 T 122/2018 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2019 sp. zn. 9 To 32/2019, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pozbyla-li vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, podkladu. Vrchní soud podle § 228 odst. 1 trestního řádu stěžovateli uložil povinnost nahradit poškozené škodu ve výši 2 138 720 Kč s příslušenstvím a podle § 229 odst. 2 trestního řádu poškozenou odkázal se zbytkem nároku na náhradu škody vůči stěžovateli na řízení ve věcech občanskoprávních. Vrchní soud dále k odvolání státní zástupkyně zrušil zprošťující výrok vůči spoluobviněnému R. V. a v tomto rozsahu vrátil věc krajskému soudu. 4. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl, neboť dovolací námitky směřovaly zčásti do důkazního řízení a jako takové neodpovídaly dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Za stěžovatelovy námitky podřaditelné pod zmíněný dovolací důvod považoval Nejvyšší soud námitku, že nenaplnil objektivní a subjektivní stránku trestného činu podvodu, resp. jeho kvalifikované skutkové podstaty. K nim Nejvyšší soud konstatoval, že jde o námitky zjevně neopodstatněné. Přestože Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu, zabýval se také otázkou, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, avšak ani takové porušení Nejvyšší soud neshledal. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že vrchní soud rezignoval na řádné odůvodnění svého rozhodnutí, když se převážně ztotožnil s hodnocením důkazů krajským soudem a na zjištěné nedostatky reagoval pouze konstatováním, že by výsledky doplnění dokazování nemohly vyznít ve prospěch tvrzení obhajoby. Nejvyšší soud, vytýká dále stěžovatel, se s těmito závěry bez přesvědčivých důvodů ztotožnil. 6. Stěžovatel zpochybňuje závěry soudů o výši škody, kterou měl trestnou činností způsobit. Má za to, že vrchní soud učinil mimo svou odbornost a bez zjištění vyplývajících z provedeného dokazování závěr, že doplnění dokazování, které by mělo být provedeno krajským soudem, avšak nebylo, by bezpochyby vedlo k navýšení zjištěné škody. Stěžovatel je oproti tomu přesvědčen, že škoda, kterou údajně způsobil, by byla naopak nižší než škoda zjištěná krajským soudem. Zjištění výše škody s ohledem na časový odstup a charakter předmětného zboží považuje za otázku výlučně znaleckou, proto znalecké závěry nemůže nahradit úvaha soudu. Bez individuálního posouzení stavu jednotlivých vozidel nelze mít postaveno najisto, že vozidla měla uváděnou časovou hodnotu. Současně stěžovatel namítá, že nelze vyloučit, že s ohledem na okolnosti případu a rozsah dokazování, jak předestřel vrchní soud, bude nutno vycházet z určení účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci, nikoliv z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodávala. Nejvyšší soud, vytýká dále stěžovatel, se s jeho argumentací nevypořádal, neboť se soustředil na odkaz na zásadu rychlosti a hospodárnosti řízení. Neobstojí též úvaha dovolacího soudu o slevách poskytnutých při "fleetových" obchodech. Ani sjednání zvláštních cen s poškozenou nedokládá, že by obdobným způsobem byly stanovené ceny s dalšími osobami. I kdyby se dovolacímu soudu zdálo vysoce nepravděpodobné, že by doplnění dokazování mohlo vést k prospěchu stěžovatele, nebyl (podobně jako vrchní soud) povolán dokazování nahradit argumentací výsledky dokazování toliko předjímající. Předmětné závěry měly přitom přímý vztah k uplatnění kvalifikované skutkové podstaty trestného činu, pro který byl stěžovatel odsouzen. 7. Stěžovatel dále namítá nedostatek naplnění subjektivní stránky vytýkaného trestného činu. Má za to, že z popisu skutku v rozsudku krajského soudu vyplývá, že nanejvýše bez přiměřených důvodů spoléhal, že nezpůsobí porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, tedy nechtěl uvést poškozenou v omyl v době, kdy byly uzavírány jednotlivé obchody. Poukazuje především na její tvrzení, že zpočátku probíhalo plnění závazků z obou stran bez problémů. Obchodování probíhalo po dobu několika měsíců, během které docházelo k plnění přijatých závazků. Stěžovatel posléze dovozuje, že poškozená s ohledem na své zkušenosti a profesní znalosti nemohla být uvedená v omyl. III. Procesní předpoklady řízení