IV.ÚS 3940/11 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3940/11 ze dne 26. 11. 2012   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové, soudkyně zpravodajky Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky D. D., zastoupené JUDr. Františkem Vyskočilem, Ph.D., advokátem Advokátní kanceláře se sídlem v Praze 1, Voršilská 10, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. května 2010 č. j. 34 C 61/2005-181 a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. září 2011 č. j. 3 Co 193/2010-211, o 100.000,- Kč s příslušenstvím, za účasti Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení a WAX MUSEUM PRAGUE, s. r. o., jako vedlejšího účastníka, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení jejího vlastnického práva dle čl. 11 odst. 1 Listiny základní práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), ve spojení s právem k výsledkům duševní tvůrčí činnosti zakotveným v čl. 34 odst. 1 Listiny, jakož i porušení práva na spravedlivý proces, zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, zrušení shora označených rozsudků obecných soudů v rozsahu uvedeném v návrhovém petitu. 2. Jak se podává z ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu, stěžovatelka jako nabyvatelka majetkových práv k autorskému dílu Jaroslava Horejce - sochy Golema (dále jen "dílo") se domáhala žalobou po vedlejším účastníku vydání bezdůvodného obohacení ve výši 100.000,- Kč za neoprávněné užívání autorského díla podle § 40 odst. 4 zákona č. 121/2000 Sb., autorský zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "autorský zákon"), její žalobu však Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. září 2007 č. j. 34 C 61/2005-59 zamítl. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 27. května 2008 č. j. 3 Co 4/2008-74 rozsudek nalézacího soudu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání. Městský soud v Praze v pořadí druhým, nyní ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 11. května 2010 č. j. 34 C 61/2005-181 stěžovatelce vydání bezdůvodného obohacení přiznal pouze v polovině žalované částky, tedy 50.000,- Kč. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 13. září 2011 č. j. 3 Co 193/2010-211 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. o věci samé potvrdil. 3. Stěžovatelka vyslovuje v ústavní stížnosti přesvědčení, že soudci rozhodující v dané věci nejdříve zhodnotili uplatněný nárok jako příliš vysoký a jako projev své libovůle jej snížili na polovinu. Teprve ex post pak hledali v zákoně odůvodnění svého postupu. Stěžovatelka v tomto ohledu poukazuje na protichůdnou argumentaci uvedenou v rozsudcích obou obecných soudů týkající se výše bezdůvodného obohacení za užití kopie díla za dva roky a rozsahu jeho užití. Městský soud v Praze vzal za prokázané, že odměna za užití kopie díla se pohybuje řádově v tisících až desetitisících a zároveň že k neoprávněnému užívání díla docházelo dva roky a v širším rozsahu, tj. též neoprávněným rozmnožením, rozšiřováním pohlednic atd. Následně však dospěl k překvapivému závěru o obvyklé odměně za dva roky neoprávněného užití díla pouze v částce 25.000,- Kč a přiznal stěžovatelce nárok na 50.000,- Kč jakožto dvojnásobku na základě § 40 odst. 4 autorského zákona. Pokud si za této situace nalézací soud pojistil nelogický skutkový závěr ustanovením § 136 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), pak se jedná podle názoru stěžovatelky nejenom o nezákonnost, ale i o zásah do jejích ústavně zaručených práv. Odvolací soud v podstatě převzal argumentaci soudu prvního stupně, kterou doplnil o odůvodnění, proč je záhodno dle § 136 o. s. ř. nárok žalobkyně snížit. Odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatelka považuje za zmatečné, vnitřně rozporné a stěží přezkoumatelné. Obecnými soudy aplikované ustanovení § 136 o. s. ř. však není podle stěžovatelky korektivem spravedlnosti a způsob jeho aplikace obecnými soudy považuje stěžovatelka za naprosto revoluční. Jestliže za této situace nebyla stěžovatelka poučena podle § 118a o. s. ř., a to i v souvislosti s tím, že do poloviny svého nároku neunesla důkazní břemeno, pak se nejedná toliko o nezákonnou procesní vadu, ale i o zásah do jejího práva na spravedlivý proces, jež zahrnuje i legitimní očekávání a určitou předvídatelnost, racionálnost a vnitřní logičnost rozhodnutí. S ohledem na shora uvedené proto stěžovatelka v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud výrok II. a na něj navazující výroky IV. a V. rozsudku Městského soudu v Praze a výrok II. a na něj navazující výrok III. rozsudku Vrchního soudu v Praze zrušil. II. 4. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Městského soudu v Praze sp. zn. 34 C 61/2005. 5. Meritum ústavní stížnosti spočívá v tvrzení stěžovatelky, že rozhodnutími obecných soudů bylo zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces a vlastnického práva, a to v důsledku bezpříkladné a nepředvídatelné aplikace § 136 o. s. ř. 6. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že stěžovatelka v ústavní stížnosti polemizuje s právními závěry rozhodnutí obecných soudů a domáhá se ze strany Ústavního soudu přehodnocení jejich závěrů způsobem, který by měl nasvědčovat opodstatněnosti jejího právního názoru. V souvislosti s tím Ústavní soud opakovaně připomíná, že postup v soudním řízení, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou zásadně záležitostí obecných soudů. Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky" (dále jen "Ústava")], stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do činnosti obecných soudů přichází tedy v úvahu až v případě takových pochybení, jež se promítají i do ústavněprávní roviny. Zásah do činnosti obecných soudů tak může Ústavní soud učinit pouze za předpokladu, že existuje příkrý nesoulad skutkových zjištění s právními závěry obecného soudu nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud došlo k svévolné aplikaci normy jednoduchého práva, která zakládá porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [§ 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. 7. Základem pro posouzení ústavní stížnosti Ústavním soudem byla stěžovatelčina námitka svévolné aplikace ustanovení § 136 o. s. ř. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost a napadené rozsudky obecných soudů a shledal, že v tomto případě k nezákonné svévoli v aplikaci normy podústavního práva, ani k naplnění některé dalších z výše uvedených podmínek pro zásah Ústavního soudu v souvislosti s aplikací norem jednoduchého práva nedošlo. Jak Ústavní soud zjistil, soud jak prvního, tak i druhého stupně ve svých rozhodnutích uvedly, jakými úvahami se řídily, jaké právní závěry přijaly a ty přiměřeným způsobem odůvodnily. Nalézací soud se v rámci hodnocení důkazů a svých právních úvah při stanovení obvyklé odměny za dva roky neoprávněného užití díla zásahu do ústavněprávních kautel základního práva - práva vlastnit - nedopustil, neboť, jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí, tuto odměnu stanovil po zhodnocení provedených důkazů, přičemž k použití ustanovení § 136 o. s. ř. dospěl na základě úvahy, že se jednalo o částečně tvůrčí zpracování díla, nikoli pouze o kopii, čímž však nevybočil z rámce tohoto ustanovení vzhledem k nemožnosti objektivního zjištění výše nároku za takto zpracované dílo. Tím je nepřípadnou i námitka stěžovatelky o absenci poučení dle § 118a o. s. ř. 8. Ústavní soud se také neztotožnil s tvrzením stěžovatelky, že v řízení nebyl naplněn princip legitimního očekávání. Ústavní soud již v minulosti opakovaně konstatoval, že mezi základní principy právního státu patří neoddělitelně zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky, jež vylučuje prostor pro případnou svévoli (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 329/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 36, nález č. 39, s. 427). Za porušení právní jistoty, zahrnující i legitimní očekávání a předvídatelnost rozhodnutí, však nelze považovat případy, kdy soudy aplikují ustanovení, která jsou součástí právního řádu, jejich rozhodnutí vyplývají z provedených důkazů a jsou řádně odůvodněna. 9. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti dále argumentuje porušením práva na spravedlivý proces. Jak Ústavní soud opakovaně uvádí ve svých