IV.ÚS 3952/11 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3952/11 ze dne 11. 4. 2012   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti V. Š., zastoupeného Mgr. Romanem Bělohlavým, advokátem, AK se sídlem v Karlových Varech, Moskevská 1461/66, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2011 č. j. 6 Tdo 1171/2011-50, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 6. 2011 sp. zn. 50 To 202/2011 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 22. 2. 2011 č. j. 5 T 27/2010-1208 takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 27. 12. 2011 a doplněným dne 11. a 12. 1. 2012 se V. Š. (dále jen "obviněný" případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v trestní věci Okresního soudu Plzeň-město (dále jen "nalézací soud") sp. zn. 5 T 27/2010. II. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu nalézacího soudu sp. zn. 5 T 27/2010 vyplývají následující skutečnosti. Dne 22. 2. 2011 nalézací soud obviněného mj. uznal vinným trestným činem týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě dle § 215a odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009, a pokračujícím trestným činem násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci dle § 197a odst. 1 trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009, a odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. V adhezním řízení byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Vojenské zdravotní pojišťovně částku 4.162 Kč a ve zbývající části uplatněného nároku na náhradu škody byla tato poškozená odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Dne 1. 6. 2011 Krajský soud v Plzni (dále jen "odvolací soud") odvolání obviněného proti odsuzující části rozsudku nalézacího soudu ze dne 22. 2. 2011, a to jak proti výroku o vině, tak i proti výroku o trestu a náhradě škody, a odvolání okresního státního zástupce Plzeň-město podané výhradně proti odsuzující části napadeného rozsudku, a to konkrétně proti výroku o vině i proti výroku o trestu v neprospěch obviněného, zamítl jako nedůvodná. Dne 21. 9. 2011 Nejvyšší soud dovolání obviněného proti usnesení odvolacího soudu ze dne 1. 6. 2011 odmítl jako zjevně neopodstatněné. III. V části II. ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že obecné soudy porušily právo na spravedlivý proces dle čl. 36, rovnost účastníků v řízení před soudem dle čl. 37 odst. 3 a zásadu nullum crimen sine lege dle čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Byl toho názoru, že obecné soudy nesprávně posoudily skutky uvedené pod body 1 až 4 rozsudku nalézacího soudu a v důsledku toho protiprávně rozhodly o jeho vině, trestu i povinnosti nahradit škodu. Stěžovatel opakoval skutkové okolnosti jeho trestní věci a polemizoval s jejich posouzením nalézacím soudem a hodnocením důkazů; domáhal se ústavního principu presumpce neviny a z něj plynoucí základní právní zásady in dubio pro reo, resp. in dubio mitius promítnuté v ustanoveních § 2 odst. 2, 5 a 6 tr. řádu. Poukázal na "novou skutečnost, o které se dozvěděl až poté, co byla vydána rozhodnutí všech obecných soudů" a týkající se poškozené, jež měla dříve svévolně obvinit jinou osobu ze znásilnění. Stěžovatel dále tvrdil, že dokazování v řízení před nalézacím soudem bylo vadné, neboť ačkoliv o to výslovně v průběhu hlavního líčení opakovaně žádal, nebyl připuštěn důkaz výslechem znalkyně MUDr. J. F., čímž byl porušen čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy. Porušení spatřoval i v tom, že poškozená byla v hlavním líčení vyslechnuta bez jeho přítomnosti a tudíž byl seznámen jen s přepisem její výpovědi, aniž mu bylo umožněno vyslechnout audiozáznam. Rovněž mu nebyla poskytnuta patřičná doba pro přípravu otázek na poškozenou a na jí uváděné skutečnosti nemohl reagovat. Princip in dubio pro reo měl být podle stěžovatele porušen tím, že obecné soudy "rozhodly o vině stěžovatele i přes protiprávnost procesu vedoucího k vydání rozsudku, a bez existence přímých či nepřímých důkazů." Nalézací soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že ji považuje za nedůvodnou, odkázal na odůvodnění všech napadených rozhodnutí a na protokol o hlavním líčení ze dne 25. 5. 2010, při němž byl obviněný seznámen s výpovědí svědkyně Z. K., a to doslovným přečtením protokolu o předchozích líčeních v části její výpovědi, a bylo mu umožněno též klást svědkyni otázky. Stěžovatel v replice k vyjádření nalézacího soudu uvedl, že setrvává na svém stanovisku vyjádřeném v ústavní stížnosti a v dalších svých podáních. IV. Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů. Úvodem Ústavní soud připomíná, že není jeho úkolem posuzovat výhrady stěžovatele vůči nalézacímu soudu, neboť nedostatky v řízení před tímto soudem mají být napraveny v průběhu odvolacího řízení. K tvrzení stěžovatele, že obecné soudy nesprávně posoudily skutky uvedené pod body 1 až 4 rozsudku nalézacího soudu a v důsledku toho protiprávně rozhodly o jeho vině, trestu i povinnosti nahradit škodu, Ústavní soud připomíná, že při výkonu dohledu na dodržování ústavních principů spravedlivého procesu obecnými soudy není jeho úkolem, aby rozhodl, zda právní závěry obecných soudů učiněné ze skutkových zjištění byly správné či nikoliv. Jinak řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší projednávat stížnosti namítající právní nebo skutkové omyly, jichž se údajně dopustily obecné soudy, leda v případě a rozsahu, v jakém by tím mohlo dojít k porušení práv a svobod zaručených Listinou, Úmluvou, případně jinými prameny základních práv a svobod. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy, a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností; to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy. Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektovaly zásadu volného hodnocení důkazů vyplývající z ústavního principu nezávislosti soudu dle čl. 82 Ústavy, jak se v posuzované věci dle přesvědčení Ústavního soudu stalo, nespadá do jeho pravomoci "hodnotit" jimi provedené hodnocení důkazů, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 Sb.NU 41 (45-46)]. Jinak řečeno, hlava pátá Listiny stejně jako článek 6 Úmluvy konkrétně nic neuvádí o tom, jak má být ta která věc posuzována, resp. jak mají být v řízení shromážděné důkazy posuzovány obecnými soudy. Zakládá obecně "právo na spravedlivé projednání" věci, jehož obsahem však není, jak se stěžovatel mylně domnívá, právo na projednání věci v souladu s právním názorem některé strany. Pokud tedy stěžovatel tvrdil, že základní právo na spravedlivý proces bylo porušeno tím, že obecné soudy dospěly k právním závěrům, s nimiž nesouhlasí, jednalo se o tvrzení zjevně neopodstatněné. Obdobný závěr je nutno učinit i ve vztahu k tvrzení stěžovatele o porušení rovnosti všech účastníků řízení zaručené článkem 37 odst. 3 Listiny; kromě poukazu na tento článek a námitky o nevyhovění jeho žádosti o opakování svědecké výpovědi poškozené ústavní stížnost neobsahuje v daném směru žádnou relevantní argumentaci. K tvrzení stěžovatele o porušení čl. 39 Listiny, dle něhož "Jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit." Ústavní soud uvádí, že citovaný článek Listiny, stejně jako jemu korespondující čl. 7 Úmluvy, zakotvují princip zákonnosti trestných činů a trestů (nullum crimen, nulla poena sine lege). Ten především zakazuje považovat za trestné činy skutky, které dříve trestnými nebyly; dále zakazuje aplikovat skutkové podstaty trestných činů extenzivně v neprospěch obžalovaného, například analogií. Z toho plyne i požadavek, aby zákon jasně definoval trestné činy a tresty za ně ukládané. Tato podmínka je splněna, jestliže jednotlivec může vědět - ze znění příslušného ustanovení a v případě potřeby z výkladu soudů (judikatura ovšem nesmí podstatně změnit, přinejmenším v neprospěch obviněného, konstitutivní znaky trestného činu, např. formu zavinění nutnou k tomu, aby byla naplněna skutková podstata trestného činu) - jaká jednání nebo opomenutí jej činí trestně odpovědným. Článek 39 Listiny, resp. čl. 7 Úmluvy, jejichž záruk se může dovolávat jen osoba odsouzená, tak mají za účel zabezpečit princip právní jistoty, upínající se k obecnému principu právního státu. Úkolem Ústavního soudu je kontrolovat, zda výklad a aplikace zákona obecnými soudy odpovídala požadavkům shora uvedených článků Lis