IV.ÚS 3953/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3953/17 ze dne 26. 7. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti J. R., zastoupeného JUDr. Miloslavou Konvalinkovou, advokátkou se sídlem v Bystřici, Dr. E. Beneše 26, proti rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2016, č. j. 91 Co 190/2016-183, Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. 4. 2016, č. j. 23 C 205/2014-142, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníků řízení, a dále obchodních korporací: a) EUROVIA CS, a. s., se sídlem v Praze 1, Národní 138/10, zastoupené JUDr. Františkem Scholzem, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1200/16, b) Subterra a. s. se sídlem v Praze 8, Koželužská 2246/5, zastoupené JUDr. Petrem Malým, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1200/16, c) STRABAG Rail a. s. se sídlem v Ústí nad Labem, Železničářská 1385/29, zastoupené Dr. Josefem Černohlávkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 31, jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Stěžovatel se včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení napadených rozhodnutí a namítá porušení svého práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatel uzavřel v roce 2009 nájemní smlouvu, na základě které vedlejším účastnicím pronajal na dobu určitou do 31. 10. 2012 své zemědělské pozemky za účelem obsluhy stavby železničního tunelu probíhající na sousedních pozemcích. Vedlejší účastnice se ve smlouvě zavázaly vrátit pozemky v původním stavu, tj. jako trvalý travní porost. Po skončení nájmu stěžovatel odmítl pozemky od vedlejších účastnic převzít s tím, že nebyly uvedeny do sjednaného stavu. Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 byla zamítnuta žaloba stěžovatele, aby bylo vedlejším účastnicím uloženo zaplatit stěžovateli 12 000 000 Kč na náhradě škody, způsobené neuvedením pronajatých pozemků do sjednaného stavu. Dále bylo stěžovateli uloženo nahradit vedlejším účastnicím na nákladech řízení (v zaokrouhleném souhrnu) částku 1 112 000 Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že na případ se vztahuje prekluzivní šestiměsíční lhůta k uplatnění nároku pronajímatele na náhradu škody vzniklé zneužitím věci ze strany nájemce či třetích osob podle § 683 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění (dále jen "občanský zákoník"), uvedená lhůta stěžovateli běžela nejpozději do 30. 4. 2013, avšak žaloba byla podána až dne 4. 11. 2014. Městský soud v Praze rozsudek nalézacího soudu potvrdil, změnil jen nákladový výrok tak, že uložil stěžovateli nahradit náklady nalézacího řízení (v souhrnu) 775 993 Kč a přiznal vedlejším účastnicím také náhradu nákladů odvolacího řízení v souhrnné výši 310 389,20 Kč. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem nalézacího soudu a doplnil, že úprava § 683 občanského zákoníku má přednost před obecnou úpravou náhrady škody i před jinými zvláštními případy odpovědnosti za škodu (§ 420 an. občanského zákoníku), neboť se týká úpravy konkrétního závazkového vztahu, v jehož rámci škoda vznikla. Uvedené platí podle odvolacího soudu i za situace, kdy by jinak připadala v úvahu odpovědnost za škodu z provozní činnosti. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele v otázce aplikace ustanovení § 683 občanského zákoníku usnesením ze dne 21. 9. 2017, č. j. 26 Cdo 2636/2017-241, odmítl pro nepřípustnost, neboť se nižší soudy od ustálené rozhodovací praxe nijak neodchýlily (zejména srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, č. j. 33 Cdo 4321/2013-149, a na něj navazující usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2015, sp. zn. III. ÚS 3394/14) a nebylo třeba nastolenou právní otázku posoudit jinak. Vedlejším účastnicím byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení v souhrnné výši 119 548 Kč. Napadená rozhodnutí považuje stěžovatel za extrémně nesprávná a nespravedlivá. Rozporuje přitom zejména aplikaci § 683 občanského zákoníku na svůj případ, a to jednak z hlediska výkladu pojmu "zneužití pronajaté věci" a v otázce počátku běhu prekluzivní lhůty upravené druhým odstavcem citovaného ustanovení, dále zpochybňuje obecnými soudy vyložený vztah speciality mezi § 683 a § 420 občanského zákoníku, neboť i ustanovení § 420a občanského zákoníku, upravující objektivní odpovědnost za škodu z provozní činnosti, představuje speciální ustanovení k obecnému ustanovení § 420 tohoto zákona. Stěžovatel je přesvědčen, že škoda na jeho pozemcích vznikla nikoli v důsledku jejich zneužití, nýbrž v důsledku závadné provozní činnosti. Výklad obecných soudů, které nárok stěžovatele na náhradu škody neprojednaly s odkazem na marné uplynutí prekluzivní lhůty podle § 683 odst. 2 občanského zákoníku, byl podle stěžovatele nesprávný. Na podporu svého výkladu stěžovatel navrhl důkazy (jiné nájemní smlouvy, jejichž stranou byl buď stěžovatel, nebo vedlejší účastnice), které však obecnými soudy nebyly brány v potaz. Stěžovatel kromě uvedeného brojí i proti výši náhrady nákladů řízení přiznaných vedlejším účastnicím. Stěžovatel akcentuje celospolečenský rozměr svého případu, jelikož ochrana zemědělského půdního fondu je veřejným zájmem a stavební práce prováděné velkými společnostmi, jako jsou vedlejší účastnice, jej dlouhodobě devastují, čemuž je třeba výhledově a systémově zamezit. Ústavní stížnost byla podána včas a stěžovatel je řádně zastoupen advokátem. Ústavní stížnost je rovněž přípustná podle § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, při jehož aplikaci lze za poslední prostředek ochrany práv považovat rozhodnutí odvolacího soudu [viz nález ze dne 26. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 560/03 (N 92/37 SbNU 261)], jelikož dovolání stěžovatele jakožto mimořádný opravný prostředek bylo citovaným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto jako nepřípustné z důvodu závisejícího na jeho uvážení (srov. k tomu např. nález ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16). Opačný výklad, který by vedl k závěru o nepřípustnosti ústavní stížnosti a připravil by stěžovatele o možnost ústavního přezkumu jím napadených rozhodnutí obecných soudů, by byl přílišným formalismem vedoucím k odepření přístupu stěžovatele k Ústavnímu soudu, a tím de facto odepření spravedlnosti (tzv. denegationis iustitiae). Ústavní soud se po vyřešení otázky přípustnosti ústavní stížnosti seznámil s jejím obsahem, vyžádal spis a vyjádření účastníků i vedlejších účastnic řízení, která zaslal následně stěžovateli k replice, a následně dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti. Stěžovatel namítá porušení práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny. V konkrétní rovině nicméně k této námitce neargumentuje, vyjadřuje pouze pokračující nesouhlas se způsobem, jakým obecné soudy vyložily a aplikovaly jednoduché právo. Ústavně právní ochrana vlastnictví přitom garantuje vlastníku, že má právo se svým majetkem nakládat podle svého uvážení, dokud nakládáním neškodí druhým, a že stát do jeho majetkové sféry nebude nijak zasahovat (s výjimkou situací podle čl. 11 odst. 4 Listiny za podmínek tam stanovených). Na takto stanovený obsah ochrany vlastnického práva případ stěžovatele nedopadá. Je pravda, že z garance ochrany vlastnického práva plynou pro stát také určité pozitivní závazky [viz nález ze dne 21. 8. 2008, sp. zn. IV. ÚS 1735/07 (N 177/51 SbNU 195)], ani tato ochrana však nemůže být bezbřehá. Pokud obecné soudy vyložily a aplikovaly jednoduché právo ústavně konformním způsobem, jako v tomto případě, prostor pro zásah Ústavního soudu není dán. Soukromé právo je pro zachování potřebné míry právní jistoty ovládáno zásadou, že práva náležejí bdělým (vigilantibus iura skripta sunt). Za tím účelem zákonodárce omezuje vymahatelnost soukromoprávních nároků stanovením lhůt, s jejichž uplynutím spojuje různé právní následky; určení charakteru příslušné zákonné lhůty je přitom věcí zákonodárce. Přestože využití institutu prekluze, majícího svůj původ již v římském právu, v soukromoprávních vztazích bylo spíše doménou minulého režimu, zaměřeného na ochranu socialistického vlastnictví, namísto respektu ke klasickým soukromoprávním zásadám, jako je autonomie vůle a ochrana práv jednotlivce, ani současný občanský zákoník (přísný) institut prekluze zcela neopustil. Ústavní soud není třetí komorou parlamentu a nepřísluší mu řešení přijatá zákonodárcem hodnotit, je-li možné dospět k ústavně konformnímu výkladu konkrétní právní úpravy. Ve věci aplikované ustanovení § 683 občanského zákoníku je právě jedním z případů zákonné prekluzivní lhůty. Ač se taková úprava může zdát vůči pronajímateli nepřiměřeně tvrdá, byl jí sledován legitimní cíl zachování právní jistoty a ohraničení okamžiku, do kterého lze vypořádávat vzájemná práva a povinnosti z konkrétního závazkového vztahu (zde nájemního). Právě proto, že jde o závazkový vztah, nelze nic namítat proti výkladu obecných soudů (zejména soudu odvolacíh