IV.ÚS 396/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 396/20 ze dne 28. 4. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného Mgr. Pavlem Letáčkem, advokátem, sídlem Šafaříkova 785/1, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2019 sp. zn. 6 Tdo 956/2019, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. března 2019 sp. zn. 9 To 83/2019 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. ledna 2019 sp. zn. 9 T 110/2016, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod zakotvených v čl. 8 odst. 1 a 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 9 odst. 1 věta druhá Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. 2. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") shora uvedeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným jednak zločinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), jednak přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se dopustil jednáním popsaným ve výrokové části citovaného rozsudku. Za toto jednání stěžovatele odsoudil podle § 146 odst. 3 tr. zákoníku ve spojení s § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, když výkon trestu odnětí svobody mu podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 30 měsíců. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku mu dále uložil přiměřenou povinnost během zkušební doby podmíněného odsouzení podle svých sil nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky (dále jen "poškozená") a poškozenému A. K. (dále jen "poškozený") škodu způsobenou trestným činem. Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), stěžovateli uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným částky v konkretizované výši. Se zbytky svých nároků na náhradu škody poškozené podle § 229 odst. 2 tr. řádu odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. Z podnětu odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") nadepsaným rozsudkem podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. řádu rozsudek obvodního soudu zrušil pouze ve výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozenému a při nezměněném výroku o vině zločinem ublížení na zdraví dle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku a při nezměněném výroku o trestu a výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozené znovu rozhodl podle § 259 odst. 3 tr. řádu tak, že stěžovatel je podle § 228 odst. 1 tr. řádu povinen zaplatit na náhradě škody poškozenému na náhradě majetkové škody, na náhradě bolestného a na náhradě nemajetkové újmy určené částky a se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázal poškozeného podle § 229 odst. 2 tr. řádu na řízení ve věcech občanskoprávních. 4. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že postupně docházelo ke změnám skutkové věty, které se však nevztahovaly k upřesnění faktických údajů, ale k základním náležitostem trestní odpovědnosti a pachateli přičitatelným následkům. Ve skutkové větě není popsáno zavinění pachatele k jednotlivým následkům, přičemž část následků je podřazena pod úmyslné zavinění a část pod nedbalostní zavinění. Stěžovatel dále vytýká soudům, že se nevypořádaly s jeho odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2015 sp. zn. 4 Tdo 444/2015. Vyslovuje se, že tržně zhmožděná rána v pravém obočí a podkožní výron na čele vpravo nenaplňují pojem ublížení na zdraví, přičemž poukazuje na závěry znalkyně MUDr. Cypriánové, které jeho argumentaci potvrzují. Právě nízká intenzita násilí napovídá, že jeho úmysl nesměřoval ke zranění poškozeného. Má za to, že soudy se nezabývaly ani tím, jak úzkostně depresivní reakce poškozeného na úraz ovlivnila jeho obvyklý způsob života, a tedy zda duševní porucha naplnila definici ublížení na zdraví. Dovozuje, že se obvodní soud dopustil pochybení, vyhodnotil-li zjištěné skutečnosti jako naplnění skutkové podstaty úmyslného trestného činu s nedbalostním zaviněním ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě (těžká újma na zdraví ve formě posttraumatické stresové poruchy). Tvrdí, že si nemohl ani představit, že by jeho útok (jeden úder "malé intenzity", a to "bez dalšího slovního doprovodu") mohl způsobit následek ve formě posttraumatické stresové poruchy. V praxi se s podobným případem setkali pouze znalci z Národního ústavu duševního zdraví. V této souvislosti poukazuje, že v rámci trestního řízení bylo nutno se vypořádat s otázkou 1) zda a jaký následek vznikl, 2) zda tento následek bylo možno podřadit pod některou ze skutkových podstat a 3) zda vznik následku je kryt zásadou odpovědnosti za zavinění; uvedené však soudy neučinily řádným způsobem. Stěžovatel uplatňuje námitky vůči hodnocení důkazů soudy (včetně závěrů ohledně "očekávatelnosti" jeho útoku v návaznosti na jednání poškozeného). Obvodnímu soudu posléze vytýká neodstranění vad vytknutých mu městským soudem v předchozím zrušovacím rozhodnutí. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva. 8. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda se soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny. 9. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá-li ustáleným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obec