IV.ÚS 396/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 396/24 ze dne 24. 4. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., zastoupeného Mgr. Karolínou Novou, advokátkou, sídlem Biskupský dvůr 1152/2, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2023 č. j. 4 Tdo 873/2023-292, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. června 2023 č. j. 5 To 115/2023-258 a rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 30. března 2023 č. j. 13 T 170/2021-234, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Jihlavě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství v Jihlavě, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V petitu ústavní stížnosti stěžovatel výslovně nenavrhuje zrušení usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud však - v souladu s dosavadní praxí - učinil předmětem posouzení i toto rozhodnutí (pozn. stěžovatel usnesení Nejvyššího soudu přiložil k ústavní stížnosti a zjevně od jeho doručení odvozuje počátek lhůty pro podání ústavní stížnosti). 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Jihlavě (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 a 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání třiceti šesti měsíců, dále mu podle § 73 odst. 1 a 3 trestního zákoníku uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu třiceti šesti měsíců a podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, jej zavázal taktéž k povinnosti zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně majetkovou škodu ve výši 176 988,37 Kč. Uvedeného přečinu se stěžovatel podle závěrů okresního soudu dopustil tím, že dne 6. 6. 2021 kolem 18:30 hodin jako řidič osobního automobilu zn. Škoda Felicia combi, při jízdě po silnici č. 11271 v katastru obce Krasonice vjel v pravotočivé zatáčce do protisměru, tedy porušil zejména § 11 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), v důsledku čehož se střetl s protijedoucím motocyklem zn. Harley Davidson, řízeným poškozeným M. K. a náležejícím společnosti X, způsobil mu konkretizované zranění vyžadující léčení do 18. 1. 2023, a jeho spolujezdkyni poškozené P. F. zranění s léčením do 24. 3. 2022. 3. Odvolání, které proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel, Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. 4. Nejvyšší soud usnesením uvedeným v záhlaví dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá, že obecné soudy považovaly jeho nabídku doznání v případě podmíněného zastavení trestního stíhání za přitěžující okolnost, přičemž veškeré explicitně uvedené polehčující okolnosti přehlížely. Má za to, že využíval pouze svých procesních práv, nezpůsobil tím obstrukce v řízení a toto nemůže jít nikdy k jeho tíži, a to ani ve výroku o trestu, jak činí okresní soud. Podle jeho názoru okresní soud neodůvodnil uložený trest, čímž se nezabývaly ani krajský soud ani Nejvyšší soud. Odůvodnění zpřísnění trestu v rozsudku oproti trestnímu příkazu nepovažuje za řádné, spravedlivé, potažmo ani zákonné. Je přesvědčen, že obecné soudy opomenuly povinnost odůvodnit výši uložené sankce, co se týče nejen její výměry, ale i druhu. Vytýká, že Okresní státní zastupitelství v Jihlavě mu opakovaně slibovalo podmíněné zastavení trestního stíhání. Stěžovatel poukazuje, že se maximálně snažil pomoci poškozeným a jednal i s Probační a mediační službou České republiky, střediskem Jindřichův Hradec. Domnívá se, že došlo k narušení jeho ústavně zaručených práv, zejména práva na spravedlivou a řádně odůvodněnou výši trestu. V této souvislosti odkazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2002 sp. zn. II. ÚS 213/2000 (N 19/25 SbNU 143), ze dne 10. 12. 2009 sp. zn. III. ÚS 39/09 (N 256/55 SbNU 471) a ze dne 11. 6. 2014 sp. zn. I. ÚS 4503/12 (N 119/73 SbNU 827). Stěžovatel poukazuje na zásadu proporcionality mezi spáchaným skutkem a trestem, jakož i požadavek racionality trestu a nutnost náležitého odůvodnění rozhodnutí jako ospravedlnění zásahu státu do svobody jedince, přičemž odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017 sp. zn. II. ÚS 2027/17 (N 137/86 SbNU 315). Stěžovatel dovozuje, že trest, který mu byl uložen, není přiměřený a je přísnější, než je v obdobných případech běžné. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva. 8. Ústavní soud mnohokrát konstatoval, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Ústavní soud hodnotí, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; takové nedostatky vyplynou z posouzení, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá ustáleným závěrům soudní praxe, není výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. 9. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o posouzení, zda se soudy nedopustily pochybení způsobilého založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do základních práv stěžovatele, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny ve spojení s čl. 8 odst. 2 Listiny. 10. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť ústavněprávně relevantními pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto postačuje odkaz na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí. V rovině konkrétní, resp. v jednotlivostech a stěžovateli na vysvětlenou, lze doplnit následující závěry. 11. Stěžovatel vznáší výhrady k závěrům obecných soudů o přiměřenosti trestu. Ve své rozhodovací praxi Ústavní soud dodržuje zdrženlivost při přezkumu přiměřenosti trestu uloženého v trestním řízení a zásadně se necítí být oprávněn