IV.ÚS 3973/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3973/13 ze dne 25. 2. 2016 N 36/80 SbNU 457 Extrémní rozpor s provedeným dokazováním v řízení o náhradě nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb.   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Kateřiny Šimáčkové - ze dne 25. února 2016 sp. zn. IV. ÚS 3973/13 ve věci ústavní stížnosti Ing. Ladislava Militkého, zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou, se sídlem Masná 8, Ostrava - Moravská Ostrava, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 17 Co 517/2012-41 ze dne 10. ledna 2013, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí stěžovatelovy žaloby, kterou se domáhal po České republice - Ministerstvu spravedlnosti náhrady škody a nemajetkové újmy vzniklých v důsledku průtahů ve vykonávacím řízení, a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1498/2013-55 ze dne 26. září 2013 o odmítnutí stěžovatelova dovolání, za účasti Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti jako vedlejší účastnice řízení. I. Rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 17 Co 517/2012-41 ze dne 10. ledna 2013 a usnesením Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1498/2013-55 ze dne 26. září 2013 bylo porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Tato rozhodnutí se ruší. Odůvodnění I. 1. Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") usiloval stěžovatel o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Ústavní soud z přiloženého spisového materiálu zjistil, že napadená rozhodnutí byla vydána v řízení, v němž se stěžovatel domáhal po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále též "vedlejší účastnice") zaplacení náhrady nemajetkové újmy ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), jež mu měla vzniknout v důsledku dlouho trvajícího řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 26/2005. 3. Pro pochopení věci je nutno dodat, že geneze sporu souvisí s vykonatelnými pohledávkami stěžovatele za společností OSTRAMO, VLČEK a spol., s. r. o., a to ve výši 24 613,30 Kč s 18% ročním úrokem ve výši 31 413,30 Kč přiznanými platebním rozkazem Krajského obchodního soudu v Ostravě sp. zn. 5 Ro 1919/97 a smluvní pokutou ve výši 9 799 764 Kč. Tato mu byla přiznána platebním rozkazem Krajského obchodního soudu v Ostravě sp. zn. 5 Ro 1919/97 ze dne 24. září 1998. 4. Stěžovatel na podkladě shora označených exekučních titulů podal u Okresního soudu v Ostravě návrh na výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky povinného dlužníka OSTRAMO, VLČEK a spol., s. r. o., za jeho dlužníkem (KREJKAR, veřejná obchodní společnost). Okresní soud v Ostravě v řízení vedeném pod sp. zn. 52 E 1116/99 návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí vyhověl, ovšem mimo částku odpovídající smluvní pokutě. Poté, co jeho rozhodnutí bylo zrušeno odvolacím soudem, vyhověl v dalším řízení návrhu na výkon rozhodnutí i pro částku odpovídající smluvní pokutě. V mezidobí byl ovšem na povinného, společnost OSTRAMO, VLČEK a spol., s. r. o., prohlášen konkurs, a stěžovatel tak přišel o možnost uspokojit svou pohledávku v rámci vykonávacího řízení. 5. Stěžovatel se v návaznosti na to obrátil na Obvodní soud pro Prahu 2 s žalobním návrhem, v němž se po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti domáhal ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. náhrady škody a nemajetkové újmy vzniklých v důsledku průtahů ve vykonávacím řízení. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 22 C 26/2005-136 ze dne 31. března 2008, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 54 Co 401/2008-158 ze dne 19. listopadu 2008, byla podaná žaloba zamítnuta. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením č. j. 28 Cdo 1481/2011-175 ze dne 7. prosince 2011 (právní moci nabylo dne 6. ledna 2012) odmítl pro nepřípustnost. 6. Obecné soudy přisvědčily stěžovateli, že ve vykonávacím řízení k průtahům došlo, nicméně je nepovažovaly za příčinu tvrzené škody. Tento závěr založily jednak na zjištění, že výkon rozhodnutí nemohl být úspěšný, jelikož pohledávka povinného za třetí osobou, jež měla být předmětem výkonu rozhodnutí, povinnému nesvědčila, a dále na úvaze, že před ukončením konkursního řízení, v němž stěžovatel může uplatňovat svou pohledávku vůči povinnému, nelze hovořit o vzniku škody odpovídající výši této pohledávky. Obecné soudy současně stěžovateli nepřiznaly ani nárok na odškodnění nemajetkové újmy v penězích, kdy zohlednily průběh řízení a ztrátu významu řízení pro stěžovatele z důvodu prohlášení konkursu na povinného. Za postačující se jim v tomto případě jevilo zadostiučinění v podobě konstatování nesprávnosti úředního postupu. 7. Jak již bylo v úvodu předznačeno, od shora zmiňovaného reparačního řízení stěžovatel odvíjel svůj nárok na poskytnutí zadostiučinění z titulu nepřiměřené délky soudního řízení. Stěžovatel ohodnotil nemajetkovou újmu částkou 139 000 Kč s tím, že vedlejší účastnice mu již poskytla plnění v rozsahu 50 000 Kč, takže nyní požadoval žalobou 89 000 Kč s příslušenstvím. 8. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem č. j. 14 C 149/2011-24 ze dne 13. září 2012 žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Nalézací soud zastával názor, že doba posuzovaného řízení počítaná od zahájení řízení, tj. od 28. ledna 2005, do jeho pravomocného skončení dne 6. ledna 2012, tedy (vyčísleno soudem prvního stupně) doba 6 let, nepřiměřenou dobou k rozhodnutí není. Vycházel přitom z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), dle níž je třeba považovat za již zřejmě nepřiměřenou až dobu přesahující 6 let vedeného soudního řízení. Po zhodnocení všech okolností případu, za aplikace zákonných kritérií dle § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., měl tedy Obvodní soud pro Prahu 2 za to, že v daném případě jednotlivé průtahy zjištěny nebyly, nicméně pokud vedlejší účastnice poskytnutím plnění ve výši 50 000 Kč vyjádřila své přesvědčení, že celková délka řízení je poněkud nepřiměřená, pak poskytnutá částka byla zcela adekvátní vzniklé újmě stěžovatele. 9. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 17 Co 517/2012-41 ze dne 10. ledna 2013 rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil, byť jeho odůvodnění shledal nepřiléhavým. Odvolací soud přisvědčil Obvodnímu soudu pro Prahu 2 v tom, že řízení sp. zn. 22 C 26/2005 (vedené od 28. ledna 2005 do 6. ledna 2012) skutečně trvalo necelých 6 let. Za rozhodující z hlediska vzniku nemateriální újmy považoval však zodpovězení otázky, zda mohlo předmětné řízení pro stěžovatele skončit úspěšně. Městský soud v Praze v této souvislosti poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu, z níž vyplývá, že předpoklad vzniku nemateriální újmy v důsledku nepřiměřené délky soudního řízení nemusí být nutně naplňován vždy jenom proto, že určité řízení formálně trvá. Při posuzování délky vykonávacího řízení je třeba vždy zkoumat, do jakého okamžiku šlo o účelné vedení řízení směřující k reálnému vymožení práva oprávněného a od kdy již další průběh řízení ztrácí svůj význam, neboť vymožení pohledávky oprávněného se stává vzhledem k okolnostem případu nereálné či neúčelné, popř. dokonce neúčinné. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 22 C 26/2005 učinil odvolací soud zjištění, že rozsudkem Krajského soudu v Ostravě č. j. 12 Cm 29/2002-217 ze dne 6. září 2007 bylo postaveno najisto, že stěžovatel tvrzenou pohledávku za společností OSTRAMO, VLČEK a spol., s. r. o., z níž se domáhal náhrady nemajetkové újmy za dlouho trvající vykonávací řízení vedené Okresním soudem v Ostravě pod sp. zn. 52 E 1116/99, nemá. Ve věci sp. zn. 22 C 26/2005 přitom stěžovatel podal žalobu o náhradu nemajetkové újmy dne 28. ledna 2005 a v řízení pokračoval i poté, co mu již od září 2007 bylo zřejmé, že se svým nárokem nemůže uspět, neboť po této době mu již nemajetková újma v řízení o odškodnění původní nemajetkové újmy nemohla vzniknout. Městský soud v Praze uzavřel, že dobu dvou let, po kterou řízení relevantně trvalo, nelze hodnotit jako dobu nepřiměřenou. 10. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud usnesením č. j. 30 Cdo 1498/2013-55 ze dne 26. září 2013 odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o. s. ř."), neboť neobsahovalo vymezení dovolacího důvodu