IV.ÚS 3975/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3975/16 ze dne 30. 3. 2017 U 7/84 SbNU 687 K principu subsidiarity ústavní stížnosti a k právu na soudní přezkoumání rozhodnutí orgánů veřejné správy   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Usnesení Ústavního soudu - soudce zpravodaje Pavla Rychetského - ze dne 30. března 2017 sp. zn. IV. ÚS 3975/16 ve věci ústavní stížnosti Ing. arch. Davida Wittasska, zastoupeného JUDr. Martinou Mervartovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem Praha 6, Na Ořechovce 580/4, a Ing. arch. Milana Veselého, zastoupeného Ing. Mgr. Petrou Fifkovou, advokátkou, se sídlem Praha 5, Duškova 164/45, proti rozhodnutí představenstva České komory architektů ze dne 6. září 2016 č. j. 1224-2016/MŠ-Ka, rozhodnutí představenstva České komory architektů ze dne 6. září 2016 č. j. 1225-2016/MŠ-Ka, jimiž byla potvrzena rozhodnutí Stavovského soudu České komory architektů o uložení pokut jakožto disciplinárních opatření, a proti rozsudkům Stavovského soudu České komory architektů ze dne 21. ledna 2016 vydaným v disciplinárním řízení vedeném pod sp. zn. DR 2015-04, za účasti České komory architektů, se sídlem Praha 1, Josefská 34/6, zastoupené Mgr. Ing. Danielou Rybkovou, advokátkou, se sídlem Praha 3, Jana Želivského 2385/11, jako účastnice řízení. Ústavní stížnosti se odmítají. Odůvodnění I. Vymezení věci 1. Ústavními stížnostmi, jež byly Ústavnímu soudu doručeny dne 2. prosince 2016, se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejich práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Stěžovatelé jsou autorizovanými architekty. Rozsudky Stavovského soudu České komory architektů ze dne 21. ledna 2016 vydanými v disciplinárním řízení vedeném pod sp. zn. DR 2015-04 bylo shledáno, že jako členové odborné poroty v architektonické soutěži svým jednáním závažným způsobem porušili povinnost uloženou § 12 odst. 3 zákona č. 360/1992 Sb., o výkonu povolání autorizovaných architektů a o výkonu povolání autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě, tedy povinnost dbát platných obecně závazných právních předpisů, jakož i předpisů vydaných Českou komorou architektů. Podle § 20 odst. 1 písm. b) tohoto zákona jim proto byla jako disciplinární opatření uložena pokuta, a to v jednom případě ve výši 25 000 Kč a ve druhém ve výši 15 000 Kč. Uvedená rozhodnutí byla potvrzena rozhodnutími představenstva České komory architektů ze dne 6. září 2016 č. j. 1224-2016/MŠ-Ka a 1225-2016/MŠ-Ka. II. Argumentace stěžovatelů 3. Úvodem svých ústavních stížností stěžovatelé uvádějí, že napadená rozhodnutí představenstva České komory architektů jsou podle § 22 odst. 3 zákona č. 360/1992 Sb. vyloučena z přezkumu ve správním soudnictví, a tudíž z jejich strany byly vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon poskytuje k ochraně jejich práv. 4. Dále podrobně vysvětlují důvody, pro které nedošlo ze strany orgánů České komory architektů k spravedlivému projednání jejich věci nezávislým a nestranným orgánem s pravomocí závazně rozhodnout o právech a povinnostech účastníků řízení, což mělo mít za následek porušení jejich práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Mají za to, že předmětná architektonická soutěž byla soutěží podle tehdy účinného zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů, a proto i o případných námitkách účastníků soutěže měl rozhodovat Úřad pro ochranu hospodářské soutěže. Obsáhle rovněž poukazují na vady disciplinárního řízení, jež podle jejich názoru zpochybňují jeho výsledek jako celek. Závěrem podotýkají, že i kdyby se dopustili porušení svých povinností, nebylo by možné považovat tato porušení za závažná a při udělení výše trestu mělo být přihlédnuto k následkům, které pro stěžovatele a ostatní disciplinárně obviněné bude uložení pokuty představovat. V důsledku napadených rozhodnutí se na ně totiž bude do doby zahlazení trestu, tedy nejméně po dobu jednoho roku, nahlížet jako na disciplinárně potrestané osoby a po dobu tří let budou s ohledem na § 48 odst. 5 písm. f) zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, fakticky vyloučeni z možnosti účastnit se architektonických soutěží. III. Průběh řízení před Ústavním soudem 5. Ústavní soud rozhodl k návrhu obou stěžovatelů usnesením ze dne 20. prosince 2016 č. j. IV. ÚS 3975/16-30 (všechna v tomto usnesení citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) o spojení řízení o jejich ústavních stížnostech. Následně si vyžádal příslušný spis vedený Českou komorou architektů ve věci disciplinárního řízení stěžovatelů a vyzval ji jako účastníka řízení k vyjádření se k ústavní stížnosti. 6. Česká komora architektů ve svém vyjádření ze dne 2. února 2017 podrobně reagovala na jednotlivé námitky stěžovatelů a navrhla, aby byla ústavní stížnost zamítnuta. Zároveň upozornila, že kromě ústavní stížnosti podali stěžovatelé rovněž správní žalobu směřující proti napadeným rozhodnutím představenstva České komory architektů, jež však byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20. ledna 2017 č. j. 11 Ad 24/2016-86 odmítnuta. 7. Uvedené vyjádření bylo zasláno stěžovatelům, kteří ve své replice ze dne 2. března 2017 potvrdili, že ve věci podali rovněž správní žalobu. Usnesení, kterým byla odmítnuta, pak dne 13. února 2017 napadli kasační stížností, o níž je v současnosti vedeno řízení před Nejvyšším správním soudem pod sp. zn. 5 As 36/2017. Stěžovatelé jsou přesvědčeni o protiústavnosti § 22 odst. 3 zákona č. 360/1992 Sb., jenž vylučuje přezkum rozhodnutí České komory architektů ze správního soudnictví. Návrh na zrušení tohoto ustanovení ovšem nemohli do ústavní stížnosti začlenit, neboť jeho uplatněním nenastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti. O předložení návrhu požádali správní soud v řízení o jejich správní žalobě. Ve zbytku stěžovatelé reagovali na některé části vyjádření účastníka řízení k jejich námitkám, případně odkázali na argumentaci uvedenou v ústavní stížnosti. 8. Z usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. ledna 2017 č. j. 11 Ad 24/2016-86 bylo zjištěno, že návrh stěžovatelů na zrušení napadených rozhodnutí byl podle § 46 odst. 1 písm. d) soudního řádu správního odmítnut jako nepřípustný. Podle § 68 písm. e) soudního řádu správního je totiž žaloba nepřípustná také tehdy, domáhá-li se žalobce přezkoumání takového rozhodnutí, které je z přezkoumání podle tohoto nebo zvláštního zákona vyloučeno. V nyní posuzované věci bylo třeba takovýmto zákonem rozumět zákon č. 360/1992 Sb. Z jeho § 22 odst. 3 vyplývá, že přezkumu ve správním soudnictví podléhají pouze rozhodnutí o odvolání, jimiž bylo uloženo disciplinární opatření v podobě pozastavení nebo odejmutí autorizace, nikoliv však v podobě peněžité sankce. Městský soud v Praze zároveň neshledal důvod předložit Ústavnímu soudu návrh na zrušení uvedeného ustanovení. Ze žádného ustanovení právního předpisu nelze dovodit, že soudnímu přezkumu musí podléhat veškerá rozhodnutí správního orgánu. Pokud by soud takovýto závěr učinil, znamenalo by to, že ustanovení soudního řádu správního o možné výluce, zakotvená ve zvláštním předpise, by byla zcela nadbytečná. Omezený přezkum podle tohoto ustanovení neměl zpochybnit ani Ústavní soud, a to konkrétně ve svém usnesení ze dne 18. června 2008 sp. zn. IV. ÚS 1307/08 (v SbNU nepublikováno). IV. Posouzení přípustnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud se předně zabýval otázkou, zda jsou splněny předpoklady projednání ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). 10. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4). To znamená, že ústavní stížnost je založena na principu subsidiarity k těmto jiným procesním prostředkům, pročež může k jejímu věcnému projednání dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel tyto prostředky řádně (efektivně) uplatnil a ze strany příslušného orgánu o nich bylo rozhodnuto. 11. V dané věci stěžovatelé brojili ústavními stížnostmi proti rozhodnutím představenstva České komory architektů o odvolání proti rozhodnutím jejího stavovského soudu, kterými jim byla podle § 20 odst. 1 písm. b) zákona č. 360/1992 Sb. uložena pokuta za závažné porušení povinností autorizované osoby. Učinili tak z toho důvodu, že uvedený zákon v § 22 odst. 3 připouští možnost přezkumu těchto rozhodnutí ve správním soudnictví jen v případě disciplinárních opatření podle § 20 odst. 1 písm. c) a d), tedy v případě pozastavení nebo odejmutí autorizace, nikoliv v případě pokuty. Přísně