IV.ÚS 399/05 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 399/05 ze dne 2. 4. 2007   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, o ústavních stížnostech stěžovatelů 1) P. M., zastoupeného Mgr. I. D. a 2) Z. Č., zastoupeného JUDr. M. H., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 5. 2005, sp.zn. 6 Tdo 268/2005, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 7. 2004, sp. zn. 3 To 155/2004, a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 26. 6. 2003, sp. zn. 70 T 20/2001, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 12. 7. 2005, vedenou pod sp. zn. IV. ÚS 399/05, se stěžovatel P. M. [dále jen "stěžovatel 1)"] domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud"). Jimi byl uznán vinným trestným činem ve smyslu ustanovení § 251 odst. 1 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "TZ"), a to poté, co novelou TZ č. 134/2002 Sb., s účinností od 1. 7. 2002, bylo zrušeno ustanovení § 251a TZ, pro něž byl stěžovatel původně stíhán. Stěžovatel 1) namítá, že soud jej náležitě nepoučil o možné změně právní kvalifikace skutku, pro který byl souzen, ani jej neuvědomil o tom, že se může ke změně kvalifikace vyjádřit, případně navrhnout další důkazy. Stěžovatel 1) byl sice upozorněn výše zmíněnou novelou TZ, ovšem domníval se, že z tohoto důvodu bude trestní stíhání zastaveno, proto k dotazu soudu uvedl, že další důkazy nenavrhuje. Obecné soudy dále dle názoru stěžovatele 1) při svém rozhodování nevycházely ze skutkových zjištění, neodůvodněně zamítly návrhy na doplnění dokazování v odvolacím řízení a jejich rozhodnutí jsou proto projevem zjevné libovůle. Z uvedených důvodů měla být dotčena základní práva stěžovatele 1), konkrétně práva garantovaná ustanovením čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Obecné soudy měly taktéž porušit základní zásady trestního řízení uvedené v § 2 odst. 4, 5, 6, a 13 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "TŘ"). Dne 3. 8. 2005 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost stěžovatele Z. Č. [dále jen "stěžovatel 2)"], vedená pod sp. zn. IV. ÚS 445/05. Touto stížností stěžovatel 2) rovněž napadá v záhlaví uvedená rozhodnutí okresního a krajského soudu, jimiž byl uznán vinným z trestných činů dle § 251 odst. 1 písm. a), odst. 2 a dle § 158 odst. 1 písm. b) TZ, neboť obecné soudy jej náležitě neupozornily na změnu právní kvalifikace tak, jak jim to ukládá ustanovení § 190 odst. 2 TŘ, a stěžovatel proto nemohl řádně připravit a vést svou obhajobu. Dále tvrdí, že popis skutku ve výrokové části rozhodnutí okresního soudu nezahrnuje subjektivní stránku trestného činu dle § 251 odst. 1 písm. a), odst. 2 TZ, a proto nemůže tomuto trestnému činu odpovídat. Stěžovatel rovněž zpochybňuje hodnocení důkazů provedená v rámci řízení před obecnými soudy. Z těchto důvodů se stěžovatel 2) domnívá, že soudy svým postupem zasáhly do jeho základních práv upravených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Ačkoliv ani jeden ze stěžovatelů výslovně nenapadl v záhlaví uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, ze znění stížností, jakož i ze skutečnosti, že oba stěžovatelé toto rozhodnutí přiložili ke své stížnosti, lze dovodit, že výhrady uváděné stěžovateli se vztahují na rozhodnutí všech obecných soudů, tedy i Nejvyššího soudu ČR. Jelikož obě stížnosti spolu skutkově souvisí, neboť stěžovatelé se jimi domáhají zrušení stejných rozhodnutí obecných soudů, Ústavní soud je dle § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve spojení s § 112 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "OSŘ") usnesením ze dne 2. 9. 2005, sp. zn. IV. 399/05, spojil ke společnému řízení ve věci, která Ústavnímu soudu napadla dříve. II. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnosti byly podány včas a splňovaly veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, proto přistoupil k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Za tímto účelem si Ústavní soud vyžádal spisový materiál, sp. zn. 70 T 20/2001, a v souladu s ustanovením § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu rovněž i vyjádření účastníků řízení. Okresní soud ve svém vyjádření pouze odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a prohlásil, že považuje stížnosti stěžovatelů za neopodstatněné. Krajský soud se ve svém vyjádření odvolával na odůvodnění svého rozhodnutí a stejně tak i na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR. Vzhledem k okolnosti, že vyjádření účastníků nepřinesla žádné nové informace, Ústavní soud k jejich obsahu nepřihlížel, a proto nebyla tato vyjádření ani zaslána stěžovatelům. III. Ústavní soud následně napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnosti nejsou důvodné. Stěžovatelé vytýkají napadeným rozhodnutím tytéž vady, jaké uvedli již v odvolání a dovolání. K tomuto Ústavní soud podotýká, že není další soudní instancí v systému všeobecného soudnictví a nepřísluší mu zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, to vše však za předpokladu, že rozhodnutími napadenými stížností nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře vymezil, kdy je možno do rozhodovací činnosti obecných soudů ingerovat. Jedná se o případy konkurence norem jednoduchého práva, konkurence interpretačních alternativ a konečně o případy svévolné aplikace jednoduchého práva (III. ÚS 671/02, Sbírka nálezů a usnesení - sv. 29. Praha, C. H. Beck 2003, nález č. 10, str. 69). Ohledně rozhodnutí napadených stížnostmi stěžovatelů 1) a 2) však Ústavní soud neshledal, že by jimi bylo zasaženo do ústavně garantovaných práv a svobod. K námitce stěžovatelů, že nebyli náležitě upozorněni na změnu právní kvalifikace skutku ve smyslu ustanovení § 190 odst. 2 TŘ, čímž dle jejich názoru mělo dojít k porušení ustanovení § 220 odst. 1 TŘ, je třeba uvést, že okresní soud rozhodoval o skutku, který v obžalobě vymezen byl, pouze jej odlišně kvalifikoval, což mu umožňuje ustanovení § 220 odst. 3 TŘ. Soud by sice měl dle shora zmíněného ustanovení § 190 odst. 2 TŘ na možnost odlišné právní kvalifikace účastníky upozornit, ovšem bez tohoto upozornění nemůže být obžalovaný uznán vinným pouze trestným činem podle přísnějšího ustanovení trestního zákona, než podle kterého posuzovala skutek obžaloba (viz ustanovení § 225 odst. 2 TŘ). Oznámením skutečnosti, že došlo ke změně právní úpravy, okresní soud dostatečně stěžovatele upozornil na možnost odlišné právní kvalifikace, když ti nemohli předpokládat, že by soud z tohoto důvodu stíhání zastavil. Důvody, pro které soud může či musí trestní stíhání zastavit, jsou vymezeny v ustanovení § 223 TŘ, přičemž se týkají skutku, nikoliv právní kvalifikace, jak judikoval Nejvyšší soud ČR v záhlaví uvedeném rozhodnutí. K tomuto názoru se přiklání i Ústavní soud. Stěžovatelé dále obecným soudům vytýkají, že svá rozhodnutí opírají o usvědčující výpověď svědka M. Š., přičemž ta dle jejich názoru není procesně použitelná. M. Š. v hlavním líčení pouze uvedl, že zná osobně stěžovatele 2) a poté odmítl vypovídat s odůvodněním, že touto výpovědí by mohl sám sobě přivodit trestního stíhání (§ 100 odst. 2 TŘ). Proto byly dále přečteny jeho výpovědi učiněné dne 7. 10. 1999 a 11. 11. 1999. Přitom dne 7. 10. 1999 svědek v části své výpovědi, kdy byl dotázán na svůj podíl na trestné činnosti, odmítl vypovídat s odkazem na ustanovení § 100 odst. 2 TZ, ovšem dál k věci vypovídal. Dle stěžovatele 2) má podle zákona pouze možnost buď výpověď odepřít, jsou-li dány důvody ve smyslu ustanovení § 100 TŘ, nebo musí ve věci vypovídat o všech okolnostech, jež mu jsou známy. K tomuto Ústavní soud uvádí, že důvod vzniku práva na odepření výpovědi dle ustanovení § 100 odst. 1 TŘ se skutečně vztahuje k výpovědi svědka jako celku, tedy svědek má možnost odepřít celou svou výpověď, aniž by bylo nutno zkoumat, o jakých skutečnostech má či hodlá vypovídat. Narozdíl od ustanovení odst. 1 má však dle ustanovení § 100 odst. 2 TŘ svědek zásadně povinnost vypovídat a právo odepřít výpověď může uplatnit jen v tom směru a potud, pokud je tu důvod spočívající v tom, že svědek by svou výpovědí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě samému nebo dalším osobám, které jsou v příbuzenském nebo obdobném vztahu ke svědkovi (Srov. Šámal P. a kol. Trestní řád. Komentář. 5. vydání. Praha : C. H. Beck, 2005, s. 819). Z uvedeného důvodu pak při výpovědi svědka M. Š. ze dne 7. 10. 1999 nebyl porušen procesní postup dle TŘ a výpověď je tak použitelná jako důkaz v hlavním líčení. Ani při opatřování a provádění zbylých důkazů, o něž soudy svá rozhodnutí opírají, Ústavní soud neshledal pochybení, pro něž by bylo možno důkazy prohlásit za procesně nepoužitelné. Dalším argumentem