IV.ÚS 4/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 4/20 ze dne 10. 3. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Barbory Tomkové, zastoupené JUDr. Kateřinou Tomkovou, advokátkou, sídlem Biskoupky 33, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. listopadu 2019 č. j. 70 Co 229/2019-486 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 22. srpna 2019 č. j. 36 C 246/2017-437, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Finančního úřadu pro Jihomoravský kraj, Územního pracoviště Brno-venkov, sídlem Příkop 834/8, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, když tvrdí, že jimi byla porušena její základní práva zaručená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Namítá také porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že žalobou se vedlejší účastník domáhal po stěžovatelce zaplacení částky 889 749,50 Kč, eventuálně určení, že dohoda o rozdělení pozůstalosti ze dne 24. 6. 2016 není vůči vedlejšímu účastníkovi účinná v té části, podle níž se namísto JUDr. Kateřiny Tomkové stala vlastníkem předmětných nemovitých věcí stěžovatelka. 3. Ve věci samé rozhodl Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 19. 9. 2018 č. j. 36 C 246/2017-316 tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi jako náhradu částku ve výši 889 749,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, přičemž jinak byla žaloba zamítnuta a bylo rozhodnuto též o nákladech řízení. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka odvolání, v souvislosti s nímž požádala o osvobození od soudních poplatků. 4. Městský soud rozhodl usnesením ze dne 19. 2. 2019 č. j. 36 C 246/2017-387 tak, že se stěžovatelce osvobození od soudních poplatků přiznává ve výši 75 %. Nicméně toto rozhodnutí bylo usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 15. 4. 2019 č. j. 70 Co 70/2019-396 zrušeno a krajský soud vrátil věc městskému soudu k dalšímu řízení. Krajský soud v předmětném usnesení zavázal městský soud k pečlivému posouzení majetkové situace stěžovatelky, neboť z uvedených údajů nebylo patrné, jak mohou být její příjmy tak nízké v porovnání s jejími výdaji. 5. Následně městský soud rozhodl usnesením ze dne 22. 8. 2019 č. j. 36 C 246/2017-437 tak, že se stěžovatelce osvobození od soudních poplatků nepřiznává. Městský soud zejména shledal, že se stěžovatelce v žádném ohledu nepodařilo osvědčit, že její majetkové a osobní poměry jsou takového rázu, který by odůvodňoval osvobození od soudních poplatků nebo jen částečné osvobození. Stěžovatelka disponuje na bankovních účtech částkou cca 109 200 Kč a je vlastnicí nemovitých věcí. Nadto existenci bankovních účtů stěžovatelka soudu zatajila. Za těchto okolností tedy u stěžovatelky nelze shledat předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. 6. K odvolání stěžovatelky rozhodl krajský soud usnesením ze dne 6. 11. 2019 č. j. 70 Co 229/2019-486 tak, že se usnesení městského soudu ze dne 22. 8. 2019 č. j. 36 C 246/2017-437 potvrzuje. Krajský soud zdůraznil, že účastník domáhající se osvobození od soudních poplatků je povinen soudu prokázat věrohodným způsobem své poměry, které jsou rozhodné pro posouzení důvodnosti jeho žádosti. Odhalí-li soud, že se účastník snažil chovat účelově nebo dokonce klamavě, nebude se příliš dopodrobna dalším zjišťováním poměrů zabývat (byť by i celkově byly nepříznivé), a své zamítavé rozhodnutí odůvodní prostě tím, že se účastník nechoval věrohodně (k tomu viz Jirsa, Jaromír a kol. Občanské soudní řízení: soudcovský komentář: podle stavu k 1. 3. 2019. 2. část. Praha: Wolters Kluwer, 2019). Závěr městského soudu o nevěrohodnosti údajů uvedených stěžovatelkou v prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech za situace, kdy městský soud teprve svou činností dohledal stěžovatelkou zatajené účty u bankovních institucí, je pak podle názoru krajského soudu zcela přiléhavý a v souladu s ustálenou judikaturou [k tomu viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2011 sp. zn. III. ÚS 118/11 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz) či usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 5. 2008 sp. zn. 9 Cmo 214/2008]. Postup stěžovatelky, která nejprve po podání žaloby převedla část svého majetku do svěřenského fondu ve prospěch svých nezletilých dětí a která se následně pochybným způsobem zbavila finanční hotovosti na, městským soudem, dohledaných účtech, jen dokresluje městským soudem zmíněnou nevěrohodnost stěžovatelky a jejích osobních a majetkových poměrů. II. Argumentace stěžovatelky 7. Stěžovatelka ve světle starořímské právní zásady de similibus idem est iudicium a jejím legitimním očekáváním založeném na právním názoru vyloženém v nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2018 sp. zn. I. ÚS 4120/17 odkazuje na právní závěry usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2019 č. j. 29 Co 456/2019-108, jímž jí bylo za stejných skutkových zjištění o jejích majetkových poměrech jako v této věci přiznáno úplné osvobození od soudních poplatků. Soudy obou stupňů při svém rozhodování zcela pominuly námitku stěžovatelky opírající se o starořímskou zásadu pacta sunt servanda ve vztahu k plnění jejích závazků u hypotečního úvěrování. Nevypořádaly se ani s tím, že jako matka dvou nezletilých dětí - samoživitelka má a musí před uhrazením soudního poplatku za odvolání ve věci, v níž je v pozici žalované, upřednostnit zájmy svých nezletilých dětí minimálně tím, že si vytvoří pro budoucnost dostatečnou finanční rezervu. Výše uvedený postup orgánů soudní moci tak v tomto případě směřuje k tomu, aby stěžovatelce i přes soudně zjištěný stav majetkové nouze bylo nepřiznáním osvobození od soudního poplatku za odvolání znemožněn přístup k odvolacímu soudu. 8. Stěžovatelka dále svým přípisem doručeným Ústavnímu soudu dne 26. 2. 2020 navrhla, aby Ústavní soud o její ústavní stížnosti rozhodl přednostně podle § 39 zákona o Ústavním soudu, jelikož hrozí, že si bude muset na zaplacení soudního poplatku od nějaké nebankovní společnosti vypůjčit na vysoký úrok i za cenu toho, že jí v budoucnu mohou reálně vzniknout zásadní problémy se splácením půjčky, jež mohou vyústit až ve výkon rozhodnutí postihující její majetkovou sféru, a tudíž i ústavně zaručená práva jejích nezletilých dětí. 9. Stěžovatelka dalším přípisem doručeným Ústavnímu soudu dne 26. 2. 2020 odkázala na podle ní aplikovatelnou judikaturu na projednávanou věc, a to konkrétně na nálezy ze dne 17. 5. 2019 sp. zn. II. ÚS 1966/18 a ze dne 11. 7. 2003 sp. zn. Pl. ÚS 11/02. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). 12. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu, jak je výše dovozeno, povolán korigovat pouze excesy obecných soudů [nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. O nic takového se ale v posuzovaném případě nej