IV.ÚS 400/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 400/21 ze dne 6. 4. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele L. P., zastoupeného JUDr. Ing. Ondřejem Lichnovským, advokátem, sídlem Palackého 151/10, Prostějov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. prosince 2020 č. j. 10 Afs 32/2019-33, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Generálního finančního ředitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a doručených písemností se podává, že stěžovatel podniká na základě živnostenského oprávnění a od roku 1999 měl sjednanou externí účetní. Finanční úřad pro Prahu - Jižní Město (dále jen "původní správce daně") dodatečným platebním výměrem ze dne 27. 1. 2003 č. j. 8980/03/011913/7435 dodatečně vyměřil stěžovateli daň z příjmu fyzických osob ve výši 578 804 Kč za zdaňovací období roku 2001. Původní správce daně výši dodatečné daně určil pomůckami [§ 31 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o správě daní")] podle daňových přiznání stěžovatele za zdaňovací období roků 1999, 2000 a 2001, neboť předložené účetnictví bylo neprůkazné. 3. Stěžovatel podal dne 18. 3. 2003 proti uvedenému platebnímu výměru odvolání. V něm tvrdil, že jeho účetní zařazovala do účetnictví fiktivní doklady o finančních transakcích, které jako zprostředkovatelka předstírala. Účetní přesvědčila stěžovatele o jejich existenci, a proto daňové přiznání s fiktivními údaji podepsal. O podvodném jednání své účetní se však dozvěděl až po provedení daňové kontroly. Dne 27. 1. 2003 stěžovatel podal na svou účetní trestní oznámení (účetní stěžovatele byla později pro uvedené jednání odsouzena v řízení u Krajského soudu v Praze sp. zn. 4 T 38/2005). Stěžovatel vyhledal specializovanou daňovou kancelář pro rekonstrukci účetnictví. Stěžovatel tvrdil, že správce daně vycházel z nesprávných příjmů ve výši 2 656 649 Kč (z jím podepsaného daňového přiznání), přestože jeho skutečné příjmy dosáhly cca 80 000 Kč. 4. V souvislosti s výzvou k doplnění odvolání se stěžovatel od pracovnice původního správce daně dozvěděl, že odvolání bude zamítnuto, neboť stěžovatel předložil skutečnosti, které vyšly najevo až po skončení daňové kontroly. Bylo mu zároveň doporučeno, aby vzal odvolání zpět a požádal o obnovu daňového řízení. 5. Stěžovatel vzal dne 22. 3. 2003 odvolání zpět, uvedený platební výměr nabyl právní moci dne 30. 3. 2003. Dne 24. 4. 2003 stěžovatel podal návrh na obnovu řízení podle § 54 odst. 1 zákona o správě daní a předložil původnímu správci daně rekonstruované účetnictví. Původní správce daně návrh stěžovatele zamítl rozhodnutím ze dne 28. 5. 2003 č. j. 87918/03/011938/7235. Stěžovatel proti rozhodnutí podal odvolání k Finančnímu ředitelství pro hlavní město Prahu, jež je zamítlo rozhodnutím ze dne 30. 1. 2007 č. j. 998/07-1100-107110. Stěžovatel podal proti uvedenému rozhodnutí žalobu k Městskému soudu v Praze, jenž ji rozsudkem ze dne 30. 3. 2010 č. j. 8 Ca 113/2007-24 zamítl. Ke kasační stížnosti stěžovatele Nejvyšší správní soud zrušil uvedená rozhodnutí rozsudkem ze dne 13. 1. 2012 č. j. 5 Afs 4/2011-50 a věc vrátil k dalšímu řízení. 6. V dalším řízení o povolení obnovy daňového řízení Finanční úřad pro hlavní město Prahu (dále jen "správce daně") rozhodnutím ze dne 13. 3. 2013 č. j. 675138/13/2011-05402-107217 žádost stěžovatele o obnovu daňového řízení znovu zamítl, přestože předložené účetnictví nyní přezkoumal. K odvolání stěžovatele Odvolacího finanční ředitelství rozhodnutím ze dne 13. 11. 2013 č. j. 28071/13/5000-14101-709857 řízení o žádosti o obnovu řízení zastavilo pro uplynutí prekluzivní lhůty, aniž se zabývalo věcnými námitkami. Poté Odvolací finanční ředitelství v přezkumném řízení rozhodnutím ze dne 15. 4. 2016 č. j. 16938/16/5200-10421-707161 změnilo své původní rozhodnutí tak, že se odvolání stěžovatele zamítá a rozhodnutí správce daně se potvrzuje. Stěžovatel proti posledně uvedenému rozhodnutí brojil odvoláním, které zamítlo Generální finanční ředitelství rozhodnutím ze dne 30. 8. 2016 č. j. 111895/16/7100-10111-011791. 7. Stěžovatel podal proti posledně uvedenému rozhodnutí žalobu ke Krajskému soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), jenž ji zamítl rozsudkem ze dne 16. 1. 2019 č. j. 62 Af 120/2016-55. Kasační stížnost stěžovatele zamítl Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem. Nejvyšší správní soud nejprve zdůraznil, že je ve věci rozhodné, zda stěžovatel věděl o nesprávnosti údajů v účetnictví před právní mocí daného platebního výměru. To bylo rozhodné pro Nejvyšší správní soud i podle dřívějšího rozsudku vydaného v nyní posuzované věci. Stěžovatel si však musel být nesprávnosti údajů vědom, neboť musel znát přibližný rozsah uskutečněných obchodů. Tvrzení stěžovatele, že nevěděl o aktivitách své účetní, je pochybné, neboť na základě uvedeného daňového přiznání byly stěžovateli vyplaceny nadměrně vysoké odpočty na dani z přidané hodnoty, z nichž 10 % odvedl své účetní. Existoval-li skutečně rozdíl ve výši příjmů, mohl stěžovatel své námitky úspěšně uplatnit v odvolání. Nemohou však obstát jako důvod pro obnovu řízení. Vzal-li stěžovatel odvolání zpět na radu pracovnice původního správce daně, není to rozhodné, neboť jde o jeho subjektivní důvody a pohnutky. II. Argumentace stěžovatele 8. Stěžovatel tvrdí, že v době daňové kontroly nevěděl o podvodech své účetní, a proto mu nelze klást za vinu, že uvedené netvrdil již v jejím průběhu. Bez ekonomického vzdělání nemohl vědět, zda jde u jednotlivých položek v daňovém přiznání o údaje skutečné, či zfalšované. Daňové přiznání je totiž pouze "průpisem" výstupních údajů z účetnictví do formuláře. Jde-li o podvodné účetnictví, nutně jde o "podvodné" daňové přiznání jako zfalšovaný doklad. Tím je třeba mít za naplněný předpoklad pro obnovu řízení podle § 54 odst. 1 písm. b) zákona o správě daní. 9. Napadený rozsudek nadto odporuje dlouhodobě zástavnému výkladu Nejvyššího správního soudu, podle nějž již nelze dosáhnout změny způsobu stanovení daně v odvolacím řízení. Z rozsudku ze dne 2. 2. 2006 č. j. 2 Afs 111/2005-74 se podává, že splnění zákonných povinností daňového subjektu zkoumá odvolací orgán k okamžiku rozhodnutí správce daně prvního stupně. Stěžovatel se přitom po celou dobu předcházejícího řízení snažil změnit způsob stanovení daňové povinnosti z pomůcek na dokazování; v této souvislosti odkazuje na obsah svého odvolání ze dne 18. 3. 2003 proti platebním výměrům. Setrval-li by v odvolacím řízení, nebylo by ani tak možné podle citovaného rozsudku vyhovět. Jediným řešením bylo vzít odvolání zpět a iniciovat řízení o obnově. 10. Stěžovatel tvrdí, že nemožnost korekce daňové povinnosti vede k diskriminaci daňových subjektů, jimž byla výše daně stanovena pomůckami, před daňovými subjekty, jimž byla stanovena dokazováním. To platí tím spíše, došlo-li k využití pomůcek v důsledku podvodu třetí osoby. To podle stěžovatele vede k nemravnému majetkovému prospěchu státu a jeho sekundární viktimizaci jako oběti trestného činu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 12. Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení správním (či správním řízení nebo při procesním postupu jemu předcházejícímu), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozh