IV.ÚS 4002/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 4002/13 ze dne 9. 6. 2014 N 117/73 SbNU 811 Placení povinného ručení u neprovozovaného vozidla vedeného v centrální evidenci   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické - ze dne 9. června 2014 sp. zn. IV. ÚS 4002/13 ve věci ústavní stížnosti BALCAR vzduchotechnika, s. r. o., se sídlem v Trutnově, Petříkovická 488, zastoupené JUDr. Pavlem Musilem, Ph.D., advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Praze 1, Hellichova 1, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 24 Co 234/2013-146 ze dne 3. října 2013, kterým byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit částku 10 250 Kč s příslušenstvím za nepojištěné vozidlo a náklady nalézacího i odvolacího řízení, za účasti vedlejšího účastníka České kanceláře pojistitelů, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1724/129, zastoupeného Mgr. Zuzanou Tučkovou, advokátkou advokátní kanceláře se sídlem v Praze 4, Novodvorská 994. I. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 24 Co 234/2013-146 ze dne 3. října 2013 bylo zasaženo do práva stěžovatelky na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 24 Co 234/2013-146 ze dne 3. října 2013 se ruší. Odůvodnění I. 1. Ústavní stížností podanou podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka s odkazem na porušení zásad stanovených v čl. 1 a v čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí. 2. Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu v Trutnově (dále jen "okresní soud") sp. zn. 109 EC 180/2012 Ústavní soud zjistil, že vedlejší účastník se na stěžovatelce domáhal zaplacení částky 11 264 Kč s příslušenstvím coby příspěvku za nepojištěné vozidlo podle § 24c zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o pojištění odpovědnosti"), a to za dobu ode dne 2. června 2010 do dne 17. srpna 2010 (dále též jen "rozhodná doba"), tj. za 77 dní v denní sazbě 130 Kč, spolu s náklady na uplatnění a vymáhání tohoto příspěvku (dále jen "příspěvek nepojištěných"), když stěžovatelka je vlastníkem blíže specifikovaného automobilu tov. zn. Škoda (dále jen "vozidlo stěžovatelky"), které bylo v předmětném období evidováno v Centrálním registru vozidel (dále jen "registr" nebo "registr vozidel") a nebylo k němu uzavřeno pojištění odpovědnosti z provozu vozidla (dále též jen "pojištění odpovědnosti"). 3. Okresní soud rozsudkem č. j. 109 EC 180/2012-89 ze dne 15. února 2013 žalobu zamítl (výrok I) a uložil vedlejšímu účastníkovi nahradit stěžovatelce náklady řízení (výrok II). Uzavřel, že stěžovatelce povinnost platit příspěvek nevznikla, jelikož prokázala, že v rozhodné době nebylo vozidlo stěžovatelky provozováno na veřejné komunikaci a že vznik povinnosti k placení příspěvku nepojištěných nelze dovozovat ani z porušení povinnosti stěžovatelky po zániku pojištění odevzdat příslušnému orgánu evidence tabulku s registrační značkou a osvědčení o registraci vozidla v souladu s § 15 odst. 5 zákona o pojištění odpovědnosti, a navíc ve třicetidenní lhůtě stanovené § 24 c odst. 4 zákona o pojištění odpovědnosti vedlejšímu účastníkovi oznámila, že vozidlo stěžovatelky na veřejné komunikaci provozováno není. 4. K odvolání vedlejšího účastníka Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu ve výroku I v části, kterou byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 1 014 Kč s příslušenstvím (tedy stran nákladů na vymáhání příspěvku nepojištěných), potvrdil (výrok I), ve zbylém rozsahu rozsudek okresního soudu změnil tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 10 250 Kč s příslušenstvím (výrok II), a uložil stěžovatelce zaplatit vedlejšímu účastníkovi náklady nalézacího a odvolacího řízení (výroky III a IV). V odůvodnění tohoto rozhodnutí mimo jiné uvedl, že povinnost uzavřít pojistnou smlouvu má zásadně každý vlastník provozovaného tuzemského vozidla, nejde-li o některou z výjimek pojištění, přičemž žádná na posuzovaný případ podle krajského soudu nedopadá. Zákon podle odůvodnění tohoto rozhodnutí předpokládá, že provozovaným vozidlem je vozidlo takto registrované v registru. V případě zániku pojištění má být povinností vlastníka, jenž nehodlá vozidlo provozovat, a neuzavřel proto novou pojistnou smlouvu o pojištění odpovědnosti, odevzdat tabulku s registrační značkou a osvědčení o registraci nebo osvědčení o technickém průkazu tohoto vozidla příslušnému orgánu evidence (§ 15 odst. 5 zákona o pojištění odpovědnosti). Z uvedeného podle odůvodnění napadeného rozhodnutí krajského soudu vyplývá, že vlastník tuzemského silničního vozidla, registrovaného v registru, se nezbaví své povinnosti uzavřít pojistnou smlouvu o pojištění odpovědnosti toliko tvrzením, že vozidlo fakticky neprovozoval na veřejné komunikaci, a prokázání takové negativní skutečnosti je podle tohoto odůvodnění ostatně prakticky vyloučeno. Závěr formulovaný obecnými soudy, že "neprovozování vozidla ve smyslu zákona o pojištění odpovědnosti nerozumí se toliko jeho nepoužívání" a že "vlastník vozidla musel by po rozhodnou dobu vozidlo formálně vyřadit z evidence motorových vozidel", byl podle tohoto odůvodnění aprobován i Ústavním soudem, jenž při posouzení jeho ústavní konformity neshledal důvod pro jeho "přehodnocení" a krajský soud v této souvislosti odkázal příkladmo na usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3411/12 ze dne 27. září 2012. II. 5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že porušení zásady vyjádřené v čl. 4 odst. 1 Listiny spatřuje v tom, že krajský soud akceptoval v napadeném rozhodnutí argumentaci vedlejšího účastníka, který spojuje vznik povinnosti platit jím vymáhaný příspěvek nepojištěných s nevrácením tabulky s registrační značkou v případě neprovozování vozidla. Tuto argumentaci však podle stěžovatelky vedlejší účastník používá pouze v rámci podání ve sporných řízeních před soudem, přičemž na straně druhé v dopisech zasílaných adresátům výzev k zaplacení zákonného příspěvku nepojištěných uvádí, že v případě, není-li vozidlo provozováno na veřejně přístupné pozemní komunikaci, pak není nutné platit povinné ručení. Sám vedlejší účastník tedy podle ústavní stížnosti uznává správnost argumentace používané stěžovatelkou (resp. správnost výkladu zaujatého v této věci okresním soudem) a konstatuje, že není-li vozidlo provozováno, nevzniká povinnost platit povinné ručení. V dopisech zasílaných adresátům výzev k zaplacení zákonného příspěvku nepojištěných zároveň podle stěžovatelky vedlejší účastník uvádí, že pro prokázání neprovozování vozidla jsou dostatečné důkazy např. doklad o opravě, fotodokumentace, 2 svědecké výpovědi apod. 6. Odůvodnění rozsudku krajského soudu se stěžovatelce jeví jako nesprávné a odporující legitimnímu očekávání vlastníků a provozovatelů motorových vozidel. Výklad podmínek vzniku povinnosti platit zákonný příspěvek zaujatý odvolacím soudem je podle ústavní stížnosti extenzivně vybočující z mezí daných vzájemnou souvislostí § 1 odst. 2 a § 24c zákona o pojištění odpovědnosti. Stěžovatelka je ve shodě s rozsudkem okresního soudu toho názoru, že s nesplněním evidenční povinnosti dle § 15 odst. 5 zákona o pojištění odpovědnosti nelze spojovat vznik povinnosti platit příspěvek nepojištěných a že krajský soud nerozlišil správně hmotněprávní podmínky vzniku nároku podle § 24c ve spojení s § 1 odst. 2 zmíněného zákona a uložil platební povinnosti de facto jako sankci za nesplnění evidenční povinnosti, byť je nesplnění této povinnosti sankcionováno pokutou ve správním řízení. 7. Stěžovatelka uvádí, že pokud je v rozsudku krajského soudu uváděno, že vozidlo bylo v rozhodném období v registru vedeno jako provozované, je nutno uvést, že předmětem zapisovaných skutečností v registru není údaj o tom, jestli registrované vozidlo je anebo není provozované. Podle stěžovatelky tedy se skutečností, že vozidlo je zapsáno v registru, nelze spojovat závěr, že vozidlo provozované je. 8. Porušení zásady rovnosti vyjádřené v čl. 1 Listiny spatřuje stěžovatelka v tom, že vůči ní jsou veřejnou mocí vymáhány povinnosti, které jiným účastníkům právních vztahů v obdobné situaci (vlastníkům vozidel, která nejsou provozována, přestože jsou formálně vedena v registru vozidel) ukládány nejsou, a dokonce je jim sdělováno (i na webových stránkách vedlejšího účastníka), že v případě, není-li vozidlo provozováno na veřejně přístupné pozemní komunikaci, není nutné platit povinné ručení, a že takovou skutečnost lze prokázat např. fotodokumentací, dokladem o opravě nebo