IV.ÚS 4016/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 4016/16 ze dne 15. 6. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 15. června 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti K. Ch., právně zastoupeného Mgr. Přemyslem Hoke, advokátem, se sídlem Doudlebská 1046/8, 140 00 Praha 4 - Pankrác, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2016 č. j. 3 Tdo 1457/2015-40, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. června 2015 sp. zn. 6 To 3/2015 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2014 sp. zn. 10 T 5/2011, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění: I. Návrhem ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doručeným Ústavnímu soudu dne 7. prosince 2016, se stěžovatel (dále též "obviněný") domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi měla být porušena zejména jeho ústavně zaručená práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, princip presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2, 3 Listiny, právo být stíhán jen zákonným způsobem podle čl. 8 odst. 2 Listiny, právo na uplatňování státní moci jen v mezích zákona podle čl. 2 odst. 2 Listiny a právo na zákonného soudce podle § 38 odst. 2 Listiny, stejně jako porušení čl. 1, čl. 10 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 1, čl. 6 čl. a čl. 13 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv základních svobod (dále jen "Úmluva"). II. Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadených rozhodnutí se zjišťuje: Proti stěžovateli bylo u Městského soudu v Praze vedeno trestní stíhání pod sp. zn. 10 T 5/2011. Rozsudkem (v pořadí již druhým) Městského soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2014 sp. zn. 10 T 5/2011 byl stěžovatel uznán vinným zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, a za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému uložena povinnost nahradit škodu poškozenému ve výši 4.370.163,- Kč a ve zbytku nároku byla poškozená společnost odkázána na náhradu škody ve věcech občanskoprávních. Tohoto jednání se ve stručnosti měl dopustit tím, že jako odpovědný zástupce společnosti Leasing Servis, s. r. o., uzavřel dne 4. února 2003 mandátní smlouvu, v níž se zavázal ke komplexní správě vymáhaných pohledávek od dlužníků společnosti Leasing České spořitelny, a. s., přičemž v návaznosti na tuto smlouvu udělil jednatelce své společnosti plné moci k jednání se soudním exekutorem Mgr. Pekárkem i přímo s dlužníky s tím, že vymožené finanční prostředky měly být poukazovány na určitý účet, který ovšem dne 16. března 2004 bez vědomí společnosti Leasing České spořitelny a. s. změnil a od 16. března 2004 přijímal vymožené částky přímo od dlužníků i od exekutora na tento účet společnosti Leasing Servis, s. r. o. Vymožené částky společnosti Leasing České spořitelny a. s. nevyplatil, ačkoliv věděl, že nemá oprávnění s nimi nakládat, použil je pro potřebu své společnosti i své vlastní osoby a společnosti Leasing České spořitelny a. s. tak způsobil škodu v celkové výši 5.370.163,- Kč. Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a znovu rozsudkem ze dne 8. června 2015 sp. zn. 6 To 3/2015 rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Za to jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložil na zkušební dobu pěti let. Obviněnému byla dále uložena povinnost nahradit škodu poškozenému ve výši 4.370.163,- Kč a ve zbytku nároku byl poškozený odkázán do řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolací soud upravil a konkretizoval skutkovou větu výroku odsuzujícího rozsudku. Do skutkové věty odvolací soud doplnil, že obviněný vymožené částky společnosti Leasing České spořitelny a. s. nevyplatil, průběžně tyto svěřené prostředky, které měly být obratem poukazovány na účet společnosti Leasing České spořitelny a. s., vybíral z účtu i v hotovosti, a to i přede dnem 1. července 2006 až do úplného vyčerpání a ačkoliv věděl, že nemá oprávnění s nimi nakládat, použil je pro potřebu své společnosti i své vlastní osoby a společnosti Leasing České spořitelny a. s. tak způsobil škodu v celkové výši 5.370.163,- Kč. Společnost měla i další věřitele v řádu statisíců korun, stav účtu společnosti na konci roku byl v minusu 375.753,- Kč, v roce 2007 hospodařila ve ztrátě vyšší než 500.000,- Kč a v roce 2008 na ni byl vyhlášen konkurs. Dovolání stěžovatele bylo podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2016 č. j. 3 Tdo 1457/2015-40. III. V obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatel nejprve popisuje průběh trestního řízení a setrvává, stejně jako v předchozím trestním řízení, na tvrzení, že nedošlo k naplnění objektivní a subjektivní stránky trestného činu zpronevěry. Dále k jednotlivým prvkům znaků trestného činu, konkrétně ke znakům objektivní stránky, namítá, že nedošlo k materializaci prostředků na účtu, tedy stěžovatel nemohl útočit na cizí věc; došlo prý k nesprávnému výkladu pojmu zadržení podle § 175 a násl. občanského zákoníku a přisvojení cizí věci; nebyla správně posouzena výše způsobené škody. Z hlediska znaků subjektivní stránky stěžovatel namítá, že nejednal úmyslně a soudy nedostatečně odůvodnily znaky subjektivní stránky v odůvodněních rozsudků. Stěžovatel má za to, že zde existuje extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a závěry nalézacího a odvolacího soudu. Stěžovatel dále namítá nesrovnalosti s přistoupením poškozeného k náhradě škody v rámci adhezního řízení a absenci řádného výroku odůvodnění výroku o náhradě škody v napadených rozhodnutích. Zároveň stěžovatel navrhuje odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí. IV. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a přiložené podklady zaslané stěžovatelem k ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Citované ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Uvedené platí za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Ústavní soud nezjistil, že by obecné soudy v posuzované věci postupovaly v rozporu s ústavními pravidly. V ústavní stížnosti stěžovatel opakuje totožné námitky již uplatněné obhajobou v odvolání a v dovolání, jakož i v předcházejícím řízení. Přestože na ně obecné soudy ve svých rozhodnutích již dostatečně reagovaly a zcela adekvátně se s nimi vypořádaly, stěžovatel nepřípustně očekává, že Ústavní soud tyto závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu. Obecné soudy se k námitce stěžovatele, že nedošlo k materializaci prostředků na účtu, tedy že stěžovatel nemohl útočit na cizí věc, jednoznačně vyjádřily, a prokázaly, že k materializaci prostředků na