IV.ÚS 402/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 402/15 ze dne 8. 6. 2015 N 105/77 SbNU 539 Nabytí vlastnického práva k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka a ochrana dobré víry nabyvatele   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Tomáše Lichovníka a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka - ze dne 8. června 2015 sp. zn. IV. ÚS 402/15 ve věci ústavní stížnosti Jitky Šenové, zastoupené Mgr. Michalem Vojáčkem, advokátem, advokátní kancelář se sídlem Praha 2, Americká 17, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 3144/2014-882 ze dne 26. 11. 2014, kterým bylo odmítnuto stěžovatelčino dovolání, a proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 39 Co 243/2010-832 ze dne 20. 1. 2014 vydanému v řízení o určení vlastnického práva k nemovitostem, za účasti Věry Volfové, zastoupené JUDr. Violetou Jiráčkovou, advokátkou, advokátní kancelář se sídlem Praha 7, Dukelských hrdinů 976/12, jako vedlejší účastnice řízení. I. Usnesením Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 3144/2014-882 ze dne 26. 11. 2014 a rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 39 Co 243/2010-832 ze dne 20. 1. 2014 bylo zasaženo do práv stěžovatelky na ochranu majetku a na spravedlivý proces zakotvených v čl. 11 odst. 1 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 3144/2014-882 ze dne 26. 11. 2014 a rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 39 Co 243/2010-832 ze dne 20. 1. 2014 se ruší. Odůvodnění I. 1. Ústavní stížností podanou podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka s odkazem na porušení svých práv na ochranu majetku a na spravedlivý proces zaručených čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. 2. Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem č. j. 18 C 132/2000-597 ze dne 10. 11. 2009 v řízení o žalobě o určení vlastnictví se vzájemným návrhem strany žalované rozhodl, že žaloba na určení, že vedlejší účastnice je vlastníkem domu č. p. X1 na pozemku p. č. X2, pozemku p. č. X2 a pozemku p. č. X3, vše v k. ú. Dejvice, zapsané na LV č. X4 u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrálního pracoviště Praha, (dále jen "Nemovitosti"), se zamítá (výrok I), určil, že stěžovatelka je výlučným vlastníkem Nemovitostí (výrok II), a rozhodl o nákladech řízení včetně nákladů řízení státu (výroky III až V). K odvolání vedlejší účastnice Městský soud v Praze (dále též jen "městský soud") rozsudkem č. j. 39 Co 243/2010-726 ze dne 14. 11. 2011 rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku I tak, že se určuje, že vlastníkem Nemovitostí je vedlejší účastnice (výrok I), ve výroku II tak, že se zamítá žaloba, že stěžovatelka je výlučným vlastníkem nemovitostí (výrok II), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů včetně nákladů řízení státu (výroky III a IV). K dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud rozsudkem č. j. 30 Cdo 1228/2012-779 ze dne 24. 4. 2013 rozsudek odvolacího soudu č. j. 39 Co 243/2010-726 ze dne 14. 11. 2011 zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud následně v záhlaví označeným rozsudkem znovu rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku I tak, že se určuje, že vlastníkem Nemovitostí je vedlejší účastnice (výrok I), ve výroku II tak, že se zamítá žaloba, že stěžovatelka je výlučným vlastníkem Nemovitostí (výrok II), a rozhodl o nákladech řízení před soudy všech stupňů včetně nákladů řízení státu (výroky III a IV). Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením odmítl (výrok I) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II). II. 3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že ve věci není sporu, že stěžovatelka uzavřela kupní smlouvu o převodu Nemovitostí s p. Holubem v dobré víře, že jedná s vlastníkem Nemovitostí zapsaným v katastru nemovitostí, v němž nebyla zapsána žádná poznámka spornosti, a ani z jiných okolností nevyplývalo nic, co by dobrou víru stěžovatelky narušovalo. S vedlejší účastnicí a jejími tvrzeními byla podle ústavní stížnosti stěžovatelka poprvé konfrontována až v době po uzavření předmětné smlouvy a poté, kdy bylo její vlastnické právo již zapsáno do katastru nemovitostí, když byla stěžovatelka kontaktována vedlejší účastnicí s tvrzením, že ona je ve skutečnosti pravým vlastníkem Nemovitostí, které zdědila po p. Zavadilovi, a že podpis na kupní smlouvě uzavřené mezi p. Zavadilem a p. Holubem je padělaný. 4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že dovolání stěžovatelky proti ústavní stížností napadenému rozhodnutí Městského soudu v Praze bylo Nejvyšším soudem jeho ústavní stížností napadeným usnesením odmítnuto s odvoláním na právní názor velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu (dále jen "velký senát Nejvyššího soudu") vyjádřený v paralelně probíhajícím soudním řízení v rozsudku sp. zn. 31 Cdo 1168/2013 ze dne 12. 11. 2014, v němž Nejvyšší soud nerespektoval právní názory Ústavního soudu vyjádřené v jeho nálezech sp. zn. I. ÚS 2219/12 ze dne 17. 4. 2014 (N 61/73 SbNU 163), sp. zn. II. ÚS 165/11 ze dne 11. 5. 2011 (N 88/61 SbNU 359), sp. zn. I. ÚS 143/07 ze dne 25. 2. 2009 (N 35/52 SbNU 359) a dalších ani závaznou precedenční povahu jeho nálezů a setrval na argumentaci vyjádřené již v předchozích (Ústavním soudem překonaných) rozhodnutích Nejvyššího soudu, např. v rozsudcích sp. zn. 30 Cdo 2433/2013 ze dne 23. 10. 2013 a sp. zn. 30 Cdo 2017/2013 ze dne 8. 10. 2013. Takový postup je však podle stěžovatelky protiústavní a bylo jím porušeno základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces. Rozhodnutí městského soudu pak podle stěžovatelky nabytí vlastnického práva v dobré víře od osoby, která byla zapsána jako nepochybný vlastník nemovitosti ve veřejné evidenci, zcela pominulo. 5. Stěžovatelka dále namítá, že s výjimkou právní otázky "nabytí vlastnického práva k nemovitosti od nevlastníka nabyvatelem v dobré víře", dovolací soud chybně ostatní dovolací argumentaci posoudil paušálně tak, že směřuje pouze do skutkových zjištění, nikoliv do právních otázek, a dovolání stěžovatelky odmítl. 6. Stěžovatelka dále uvádí, že pokud se Nejvyšší soud ve svém zrušovacím rozhodnutí věnoval otázce důkazního břemene a dospěl k závaznému právnímu názoru, že to je vedlejší účastnice (nikoliv stěžovatelka), kdo v řízení nese důkazní břemeno, měl tím na mysli povinnost tvrdit a zejména prokázat, že p. Holub předmětnou kupní smlouvu padělal. S přihlédnutím k opakovaně znalecky zjištěné pravosti podpisu p. Zavadila na kupní smlouvě i potvrzení o převzetí kupní ceny by podle stěžovatelky muselo být prokázáno, že p. Holub kupní smlouvu padělal jiným způsobem než napodobením podpisu, avšak žádná z těchto skutečností v řízení prokázána nebyla a vedlejší účastnice žádné důkazní návrhy k této věci v průběhu řízení nenavrhla. Odvolací soud podle stěžovatelky namísto toho, aby vedlejší účastnici vedl k tvrzení a prokázání rozhodných skutečností v souladu se závaznými pokyny dovolacího soudu, v obnoveném odvolacím řízení jen znovu zhodnotil (přehodnotil) již v dřívějším řízení provedené důkazy (respektive jejich část) a na základě jejich přehodnocení dospěl k jinému závěru o skutkovém stavu než ve svém předchozím, Nejvyšším soudem zrušeném, rozhodnutí. Odvolací soud tedy podle stěžovatelky v ústavní stížností napadeném rozhodnutí formálně předstíral, že respektuje závazné pokyny Nejvyššího soudu, ale ve skutečnosti tyto závazné pokyny nerespektoval a jeho napadený rozsudek je aktem libovůle, neboť na základě nezměněného skutkového stavu dospěl k odlišným skutkovým zjištěním oproti předchozímu skutkovému zjištění "neunesení důkazního břemene stěžovatelkou" a nově dospěl k závěru o "unesení důkazního břemene vedlejší účastnicí", přičemž neprovedl, s výjimkou dvou důkazů, z nichž však žádné nové skutečnosti nezjistil, ve věci žádné nové, dříve neznámé důkazy. Městský soud podle stěžovatelky při nezměněném skutkovém stavu pouze "přizpůsobil" své hodnocení skutkového stavu tak, aby mohl rozhodnout shodně jako ve svém předchozím, dovolacím soudem zrušeném, rozhodnutí. Odvolací soud tedy podle ústavní stížnosti neprovedl důkazní řízení v souladu se závazným pokynem dovolacího soudu a ve věci rozhodl, aniž by byla skutečnost tvrzeného padělání kupní smlouvy jakkoliv tvrzena, prokázána a objasněna, když však měl v souladu se závazným pokynem dovolacího soudu naopak rozhodnout tak, že důkazní břemeno ve věci neunesla vedlejší účastnice, a podanou žalobu zamítnout. Stěžovatelka považuje provedeným dokazováním za prokázané, že kupní smlouva uzavřená mezi p. Zavadilem a p. Holubem vyjadřuje pravou, vážnou a svobodnou vůli p. Zavadila, přičemž tato skutečnost vyplývá shodně s pokynem dovolacího soudu záva