IV.ÚS 4033/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 4033/13 ze dne 3. 8. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Vlasty Formánkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Jany Ventové, zastoupené JUDr. Danielou Burešovou, advokátkou se sídlem Kloboučnická 1436/22, Praha 4, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 11 C 57/2006-434 ze dne 24. 7. 2007, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 16 Co 448/2008-861 ze dne 8. 3. 2011 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 635/2013-1107 ze dne 19. 11. 2013, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usilovala stěžovatelka o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces a právo na rovné postavení účastníků v řízení, vyplývající z čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Stěžovatelka současně požádala o přednostní vyřízení věci podle ustanovení § 39 zákona o Ústavním soudu. Jak Ústavní soud z přiloženého spisového materiálu zjistil, stěžovatelka se v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") domáhala určení, že vlastníkem ideálního podílu 7/8 pozemku č. parc. X1 - zastavěná plocha a ideálního podílu 7/8 občanské vybavenosti č. p. X2 na pozemku č. parc. X1 - zastavěná plocha v kat. území Nové Město, obec Praha, zapsané na LV č. X3 u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště Praha, je obchodní společnost OPZ PLUS, a. s. (v řízení před obecnými soudy první žalovaná, dále jen "vedlejší účastnice č. 1"). Řízení se dále na straně žalované účastnila správkyně konkurzní podstaty vedlejší účastnice č. 1, JUDr. Jiřina Lužová (v řízení před obecnými soudy druhá žalovaná, dále jen "vedlejší účastnice č. 2"), a obchodní společnost CIMEX Praha, a. s., resp. posléze její právní nástupkyně společnost PHL - G.E.N., s. r. o., které dle katastru nemovitostí svědčilo vlastnické právo ke sporným nemovitostem (v řízení před obecnými soudy třetí žalovaná, dále jen "vedlejší účastnice č. 3"). Rozsudkem č. j. 11 C 57/2006-434 ze dne 24. 7. 2007 obvodní soud žalobu stěžovatelky zamítl. Pro úplnost je možno poznamenat, že se jednalo o jeho v pořadí již druhé rozhodnutí, když řízení bylo původně vedeno pod sp. zn. 11 C 143/98. Obvodní soud měl za prokázané, že vedlejší účastnice č. 1 na valné hromadě společnosti, konané dne 20. 10. 1994, rozhodla o založení společnosti Správa nemovitostí, a. s., která byla přejmenována na C - majetkový fond, a. s., a později se transformovala ve vedlejší účastnici č. 3. Předmětem sporu zůstalo, zda "prohlášení zakladatele OPZ PLUS, a.s. o nepeněžitém vkladu do základního jmění akciové společnosti C - majetkový fond, a.s." ze dne 22. 3. 1995, díky němuž došlo k vyvedení mimo jiné i žalobou dotčených nemovitostí z majetku vedlejší účastnice č. 1, bylo platné. Obvodní soud při řešení této otázky vycházel zejména z rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 13 Cmo 200/2005-229 ze dne 22. 12. 2005, jímž bylo rozhodnuto o vyloučení předmětných nemovitostí z konkurzní podstaty vedlejší účastnice č. 1, a to na základě skutečnosti, že prohlášení vkladatele ze dne 22. 3. 1995 je platným právním úkonem, neboť splňuje ve smyslu § 37 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, všechny podstatné náležitosti, tj. je dostatečně určité a srozumitelné. Na odůvodnění shora citovaného rozhodnutí obvodní soud odkázal s tím, že se s jeho závěry ztotožňuje. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") následně rozsudkem č. j. 16 Co 448/2008-861 ze dne 8. 3. 2011 zrušil rozhodnutí obvodního soudu ve vztahu k vedlejší účastnici č. 2 a řízení o žalobě v tomto rozsahu zastavil, neboť stěžovatelka vzala v průběhu odvolacího řízení žalobu proti vedlejší účastnici č. 2 zpět. Ve zbytku městský soud rozhodnutí obvodního soudu jako věcně správné potvrdil. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podaly stěžovatelka a vedlejší účastnice č. 1 dovolání, která byla usnesením Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 635/2013-1107 ze dne 19. 11. 2013 jako nepřípustná odmítnuta. Stěžovatelka se tedy obrátila na Ústavní soud. V předloženém stížnostním návrhu obvodnímu soudu vytýkala, že se řádně nevypořádal se všemi důkazními návrhy, které směřovaly k prokázání neplatnosti prohlášení ze dne 22. 3. 1995. Obvodní soud především zcela opomenul důkazy navržené stěžovatelkou v podání ze dne 16. 9. 1999, neboť je neprovedl, ale ani návrh na jejich provedení nezamítl, jiné stěžovatelkou nabídnuté důkazy pak sice soud provedl, nicméně z nich v odůvodnění svého rozhodnutí nevyvodil žádné závěry a akcentoval pouze ty důkazy, které svědčily ve prospěch skutkové verze vedlejší účastnice č. 3. Další pochybení spatřovala stěžovatelka v tom, že se obvodní a městský soud cítily být dle § 135 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), vázány rozsudkem Vrchního soudu v Praze č. j. 13 Cmo 200/2005-229 ze dne 22. 12. 2005, resp. rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 840/2006 ze dne 30. 7. 2008, vydanými v rámci incidenčního sporu. Stěžovatelka k tomu uvedla, že citované ustanovení je třeba vykládat v souvislosti s § 159a o. s. ř., tzn., pokud by měla být výše uvedená rozhodnutí závazná, musela by mít obě řízení tentýž předmět a stěžovatelka by současně musela být účastníkem incidenčního sporu. Ani jedna z těchto podmínek nebyla splněna. Vylučovací žaloba má ryze procesní charakter, neřeší závazně otázky hmotného práva, nýbrž toliko, zda lze věc pojmout do soupisu podstaty; nadto se incidenční spor týkal pouze ideálních 7/8 budovy, nikoliv již ideálních 7/8 pozemku. Pakliže obvodní a městský soud samy nehodnotily otázku platnosti prohlášení ze dne 22. 3. 1995 a mechanicky vycházely z rozhodnutí přijatých v incidenčním sporu, nelze než konstatovat, že ve věci rozhodoval nepříslušný soud. Prohlášení ze dne 22. 3. 1995 je přitom podle stěžovatelky neplatné již z důvodu neúčinnosti usnesení valné hromady vedlejší účastnice č. 1, konané dne 20. 10. 1994, která rozhodla nad rámec svých pravomocí o vkladu sporných nemovitostí jako celku do základního kapitálu jiné společnosti, přestože vedlejší účastnice č. 1 vlastnila pouze id. 7/8 těchto nemovitostí. Obvodní soud důkaz zápisem valné hromady OPZ PLUS, a. s., ze dne 20. 10. 1994 v tomto směru provedl, avšak jej neposuzoval. Obecné soudy se nezabývaly rovněž námitkou, že jednání statutárních zástupců vedlejší účastnice č. 1, jímž byly z jejího majetku vyvedeny předmětné nemovitosti, bylo vedeno zjevným úmyslem zkrátit věřitele. Jednalo se tedy o úkon, který svým účelem odporoval zákonu, a byl proto absolutně neplatný. Jestliže obecné soudy tuto otázku pominuly, činí to jejich právní posouzení věci neúplným, a tudíž nesprávným. Stěžovatelka měla za to, že rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně celkově nebyla odůvodněna způsobem stanoveným v § 157 odst. 2 o. s. ř. a jsou tedy nepřezkoumatelná. Co se týče městského soudu, tento nejen že neodstranil nedostatky řízení před soudem prvního stupně, nýbrž sám zatížil řízení další vadou, když se s odvoláním stěžovatelky vypořádal tak, že bez dalšího odkázal na napadené rozhodnutí soudu prvního stupně. Odvolací soud tedy zcela rezignoval na svou povinnost s náležitou pečlivostí zjistit skutkový stav a vyhodnotit předložené důkazy. Takový postup je ve zjevném rozporu s principy spravedlivého procesu, neboť vykazuje znaky svévole a, jak již bylo zmíněno, zakládá nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Pokud jde o usnesení Nejvyššího soudu, stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že její dovolání nemělo být odmítnuto, a to jednak proto, že v předchozím průběhu řízení došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv, a dále proto, že neprovedení navržených důkazů je jinou vadou řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tudíž se jednalo o způsobilý dovolací důvod, což vyplývá i z předchozí judikatury Nejvyššího soudu. V nyní projednávané věci se dovolací soud od tohoto právního názoru odchýlil, aniž by vyložil důvody, pro které tak učinil, a odmítnutím mimořádného opravného prostředku neodůvodněně upřel stěžovatelce právo na přístup k soudu. Stěžovatelka dále podotkla, že Nejvyšší soud nemohl učinit závěr o věcné správnosti rozhodnutí městského soudu, neboť z odůvodnění tohoto rozsudku nebyl vůbec zřejmý skutkový základ, z nějž tento soud vycházel. Závěr o skutkovém stavu věci by přitom měl být v odůvodnění uveden v takovém rozsahu a kvalitě, aby se mohl stát východiskem