IV.ÚS 404/06 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 404/06 ze dne 9. 8. 2007   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele Fondu pojištění vkladů, se sídlem v Praze 1, Růžová 15, zastoupeného JUDr. Richardem Tománkem, advokátem se sídlem v Brně, Hlinky 142a, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 3. 2006, č. j. 29 Odo 601/2005 a 29 Odo 602/2005-2801, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 12. 2003, č. j. 2 Ko 133/2003-1662 a 2 Ko 134/2003-1664, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 6. 2003, č. j. 14 K 31/99-1640 a 14 K 31/99-1643, a o návrhu na zrušení čl. II. zákona č. 319/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů, takto: Ústavní stížnost a s ní spojený návrh na zrušení čl. II. zákona č. 319/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů, se odmítají. Odůvodnění: I. Ústavnímu soudu byl dne 10. 7. 2006 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doplněný přípisem ze dne 4. 10. 2006, jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. Stěžovatel společně s ústavní stížností vznesl návrh na zrušení čl. II. zákona č. 319/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 319/2001 Sb."). Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že byl v důsledku přijetí zákona č. 319/2001 Sb., který nabyl účinnosti dne 7. 9. 2001, povinen vyplatit vkladatelům Moravia banky, a. s., tzv. dodatečné náhrady za pojištěné vklady, a to do výše 4 000 000 Kč. Dle citovaného zákona se stěžovatel dnem výplaty dodatečných náhrad stává věřitelem úpadce ve výši práv vkladatelů. Výplata dodatečných náhrad byla zahájena dne 4. 1. 2002. Již před účinností zákona č. 319/2001 Sb. byl na majetek Moravia banky, a.s., v likvidaci, usnesením Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") prohlášen konkurz. Dle ustanovení § 22 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o konkurzu a vyrovnání"), se k pohledávkám, které byly přihlášeny později než dva měsíce od prvního přezkumného jednání, nepřihlíží. Lhůta k přihlášení pohledávek uplynula dne 4. 2. 2001, tedy v době, kdy zákon č. 319/2001 Sb. ještě neexistoval. Stěžovatel přesto vznesl dne 27. 5. 2003 návrh na zařazení přihlášek č. 37993 a 37994 do seznamu přihlášených pohledávek, nicméně tento návrh byl usnesením krajského soudu ze dne 6. 6. 2003, č. j. 14 K 31/99-1640 a 14 K 31/99-1643, zamítnut. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 11. 12. 2003, č. j. 2 Ko 133/2003-1662 a 2 Ko 134/2003-1664, byla obě rozhodnutí krajského soudu potvrzena. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 3. 2006, č. j. 29 Odo 601/2005 a 29 Odo 602/2005-2801, jako nedůvodné zamítnuto. Stěžovatel v této souvislosti upozornil, že s ohledem na ustanovení § 14 odst. 1 písm. c), d) a e) zákona o konkurzu a vyrovnání nemůže svou pohledávku vůči úpadci uplatnit jiným způsobem než prostřednictvím konkurzního řízení. Zmeškáním lhůty dle § 22 odst. 2 zákona o konkurzu a vyrovnání sice pohledávka nezaniká, nicméně je-li úpadcem právnická osoba, stává se prakticky nevymahatelnou, neboť právnická osoba po zrušení konkurzu zanikne. Obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatel měl postupovat dle § 107a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"). S tímto závěrem se stěžovatel neztotožnil, neboť byl přesvědčen, že se v jeho případě nejednalo o singulární sukcesi, jelikož jeho pohledávka vůči úpadci vznikla ze zcela jiného titulu než pohledávka vkladatele k bance. Odvolával-li se Nejvyšší soud na ustanovení zákona č. 126/2002 Sb., kterým se mění zákon č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 219/1995 Sb., devizový zákon, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 593/1992 Sb., o rezervách pro zjištění základu daně z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 239/2001 Sb., o České konsolidační agentuře a o změně některých zákonů, ve znění zákona č. 15/2002 Sb., zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 363/1999 Sb., o pojišťovnictví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 126/2002 Sb."), budí taková argumentace rozpaky, neboť výplata dodatečných náhrad byla zahájena ještě předtím, než citovaný zákon nabyl účinnosti a z tohoto důvodu nelze právní úpravu obsaženou v zákoně č. 126/2002 Sb. aplikovat. Sám Nejvyšší soud konstatoval, že zákon č. 319/2001 Sb. nedává jednoznačnou odpověď na otázku, jakou povahu má pohledávka stěžovatele, nicméně dle jeho názoru byly tyto pochybnosti odstraněny zákonem č. 126/2002 Sb. Takový výklad je ovšem v rozporu s principem právní jistoty adresátů právní normy, neboť přiznává zákonu č. 126/2002 Sb. retroaktivní účinky. Nejvyšší soud přitom sám uznal, že převážná část dodatečných náhrad byla vyplacena ještě před účinností tohoto zákona. Není přitom dost dobře myslitelné, že by se část náhrad vyplacených dle zákona č. 319/2001 Sb., k níž došlo před účinností zákona č. 126/2002 Sb., řídila jiným režimem než část vyplacená posléze. Z výše uvedených důvodů se stěžovatel domníval, že v jeho případě ustanovení § 107a občanského soudního řádu užít nelze. Ovšem i v případě, že by se bylo možné ztotožnit s názorem obecných soudů, že se jednalo o singulární sukcesi, neřešilo by to problém stěžovatele, neboť záměna účastníků je možná pouze na návrh žalobce (věřitele) a nezávisí tedy na vůli stěžovatele, a dále proto, že z celkového počtu přibližně 65 000 vkladatelů, jimž byly dodatečné náhrady vyplaceny, je do konkurzního řízení přihlášeno pouze 37 996 věřitelů. Zhruba 27 000 vkladatelů se tedy do konkurzu nepřihlásilo a jejich nároky by tedy stěžovatel uplatňovat nemohl. Stěžovatel dále odkázal na nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 545/99, a vyjádřil přesvědčení, že mu v důsledku přepjatého formalismu bylo upřeno právo na přístup k soudu a na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovateli totiž nebylo umožněno, aby pohledávku, která mu za úpadcem vznikla až v průběhu konkurzního řízení, mohl v konkurzním řízení uplatnit, přestože to představovalo jediný způsob, jak by stěžovatel mohl dosáhnout alespoň částečného uspokojení své pohledávky. Stěžovatel se dožadoval extenzivní aplikace ustanovení § 22 odst. 2 zákona o konkurzu a vyrovnání, neboť předmětná pohledávka mu vznikla až po uplynutí lhůty k jejímu přihlášení. Stěžovatel tak zmeškal lhůtu k podání přihlášky nikoliv z vlastní viny, ale z viny zákonodárce. Vznik takové situace zákon o konkurzu a vyrovnání nepředpokládá, obecné soudy proto měly při jejím řešení šetřit ústavně zaručená práva stěžovatele, v tomto případě tedy právo na přístup soudu, což neučinily. Z tohoto důvodu stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 3. 2006, č. j. 29 Odo 601/2005 a 29 Odo 602/2005-2801, usnesení Vrchního soudu Olomouci ze dne 11. 12. 2003, č. j. 2 Ko 133/2003-1662 a 2 Ko 134/2003-1664, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 6. 2003, č. j. 14 K 31/99-1640 a 14 K 31/99-1643, svým nálezem zrušil. Stěžovatel se svou ústavní stížností rovněž spojil návrh na zrušení čl. II. zákona č. 319/2001 Sb., jehož protiústavnost spatřoval, stručně řečeno, v jeho pravé zpětné působnosti, která je v právním státě zásadně nepřípustná. Stěžovatel odmítl názor Nejvyššího soudu, vyslovený v odůvodnění jeho rozhodnutí, že nejde o právní úpravu rozpornou s ústavním pořádkem České republiky a že by, s ohledem na předmět sporu, případné zrušení čl. II. zákona č. 319/2001 Sb. stejně nemohlo přivodit pro stěžovatele příznivější rozhodnutí. II. Ústavní soud následně vyzval účastníky řízení, aby se k obsahu ústavní stížnosti vyjádřili. Krajský soud v plném rozsahu odkázal na odůvodnění svých rozhodnutí a konstatoval, že všichni věřitelé byli usnesením tohoto soudu ze dne 14. 6. 2004, č. j. 14 K 31/99-2423, poučeni o možnosti podat návrh dle § 107a občanského soudního řádu. Vrchní soud uvedl, že sama skutečnost, že stěžovateli předmětné pohledávky vznikly ex lege až po uplynutí lhůty stanovené v § 22 odst. 2 zákona o konkurzu a vyrovnání, není důvodem pro extenzivní výklad tohoto ustanovení. Dle názoru vrchního soudu zaměňuje stěžovatel příčinu s následkem. Zákonodárce si při schvalování zákona č. 319/2001 Sb. musel být vědom toho, že stěžovateli ukládá dodatečnou náhradu za pohledávky z vkladů vůči bance, která je v konkurzu. Mus