IV.ÚS 405/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 405/16 ze dne 19. 7. 2016 N 133/82 SbNU 173 Nabytí vlastnického práva k nemovitosti od nevlastníka a ochrana dobré víry nabyvatele   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Jaromíra Jirsy (soudce zpravodaj) a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka - ze dne 19. července 2016 sp. zn. IV. ÚS 405/16 ve věci ústavní stížnosti Evy Němečkové, zastoupené Mgr. Andrejem Lokajíčkem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 620/29, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015 č. j. 30 Cdo 3085/2015-284, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014 č. j. 31 Cdo 1168/2013-212 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2015 č. j. 22 Co 119/2012-251 ve znění opravného usnesení ze dne 24. 3. 2015 č. j. 22 Co 119/2012-256, jimiž bylo rozhodnuto ve sporu o určení vlastnictví k nemovitostem, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení a Ing. Otty Srba, zastoupeného JUDr. Pavlem Liškou, advokátem, se sídlem v Praze 10, Krupská 1741/4, jako vedlejšího účastníka řízení. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015 č. j. 30 Cdo 3085/2015-284, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014 č. j. 31 Cdo 1168/2013-212 a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2015 č. j. 22 Co 119/2012-251 ve znění opravného usnesení ze dne 24. 3. 2015 č. j. 22 Co 119/2012-256 se zrušují, neboť jimi bylo porušeno právo stěžovatelky na ochranu majetku zakotvené v článku 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s právem na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Odůvodnění I. Vymezení věci a řízení před obecnými soudy 1. Stěžovatelka koupila dne 18. 7. 2007 od společnosti Hásek, spol. s r. o., se sídlem v Sedlci-Prčicích, K. Burky 98, IČO 47539526, (dále jen "společnost Hásek") budovu č. p. X, pozemky p. č. st. X1 a p. č. X2, vše v obci Sedlec-Prčice, část Matějov, k. ú. Kvasejovice, zapsané na LV č. X3 u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrálního pracoviště Benešov, (dále jen "předmětné nemovitosti"); společnost Hásek byla v katastru nemovitostí zapsána jako výlučný vlastník těchto nemovitých věcí. Vedlejší účastník se žalobou ze dne 31. 12. 2009 domáhal určení, že je vlastníkem jedné poloviny předmětných nemovitostí, přičemž své vlastnické právo dokládal smlouvou o sdružení podle § 829 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění, jakož i smlouvou kupní, z nichž má plynout, že předmětné nemovitosti byly zakoupeny z peněz sdružení, v rámci činnosti sdružení, a byly proto v podílovém spoluvlastnictví společnosti Hásek a vedlejšího účastníka. 2. Nalézací soud žalobě vedlejšího účastníka vyhověl, neboť z provedených důkazů vyplynulo, že vedlejší účastník je podílovým spoluvlastníkem předmětných nemovitostí. Odvolací soud rozsudek změnil tak, že žalobu zamítl. Dospěl totiž k závěru, že v projednávaném případě dochází ke kolizi vlastnického práva vedlejšího účastníka a vlastnického práva stěžovatelky nabytého v dobré víře - v části od nevlastníka. V této situaci zvážil odvolací soud v intencích závěrů plynoucích z ustálené judikatury Ústavního soudu obě proti sobě stojící práva a dospěl k závěru, že je namístě poskytnout ochranu stěžovatelce jako nabyvatelce vlastnictví v dobré víře. Svůj závěr odůvodnil především tím, že stěžovatelka objektivně neměla možnost zjistit, že zápis v katastru nemovitostí neodpovídá skutečnosti a vedlejší účastník se po dobu třinácti let ani nepokusil uvést stav zapsaný v katastru do souladu se skutečností, a nepostupoval tak v duchu zásady vigilantibus iura scripta sunt. 3. Nejvyšší soud však následně vyhověl dovolání vedlejšího účastníka a rozsudek odvolacího soudu zrušil. Dovolání projednával dovolací soud ve velkém senátu občanskoprávního a obchodního kolegia. V odůvodnění zrušujícího rozsudku vyložil, že jen dobrá víra nabyvatele ke vzniku vlastnického práva nestačí a že takto vlastnické právo nelze nabýt od nevlastníka. Vyslovený názor považuje dovolací soud za souladný s plenární judikaturou Ústavního soudu [konkrétně s nálezy sp. zn. Pl. ÚS 75/04 ze dne 13. 6. 2006 (N 119/41 SbNU 485; 452/2006 Sb.) a sp. zn. Pl. ÚS 78/06 ze dne 16. 10. 2007 (N 162/47 SbNU 145; 307/2007 Sb.)], kterou považuje za nadřazenou judikatuře senátní. Názor vyjádřený v senátním nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 2219/12 (N 61/73 SbNU 163) považuje toliko za názor odchylný od většinového názoru pléna plynoucího z citovaných nálezů, a necítí se tudíž povinen z něj ve věci vycházet. 4. Odvolací soud, jemuž byla věc vrácena k novému projednání, byl vázán právním názorem soudu dovolacího, znovu věc projednal a rozhodl, že vedlejší účastník je vlastníkem ideální poloviny předmětných nemovitostí. Následné dovolání stěžovatelky bylo dovolacím soudem odmítnuto s poukazem na to, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu se závazným právním názorem dovolacího soudu a nebyl shledán důvod, aby byla táž věc předložena velkému senátu znovu. II. Ústavní stížnost a vyjádření dalších účastníků 5. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že se cítí být obětí doktrinární války Nejvyššího soudu a Ústavního soudu o způsobilosti dobré víry založit vlastnické právo jinak než vydržením. Uvádí, že se zřetelem ke všem okolnostem neměla objektivně žádnou možnost dopátrat se, zda vlastnické právo zapsané v katastru nemovitostí odpovídá skutečnosti; sama vyvinula veškerou myslitelnou snahu, aby případné jiné možné vlastníky odhalila, avšak vedlejší účastník, který o zamýšleném prodeji předmětných nemovitostí vědět mohl, své nároky uplatnil až za dva roky poté, co k převodu došlo. Za této situace se stěžovatelka odmítá spokojit s tím, že jí nebylo vlastnické právo zachováno. 6. Odvolací soud ve svém vyjádření ze dne 17. 5. 2016 uvedl, že sám byl vázán právním názorem soudu dovolacího a jiné rozhodnutí by bylo přímým porušením zákona, proto své druhé rozhodnutí tomuto závaznému názoru přizpůsobil. 7. Dovolací soud ve vyjádření ze dne 7. 6. 2016 uvedl, že v projednávaném případě je řešena právní otázka, na kterou má dlouhodobě odlišný názor od názoru zastávaného Ústavním soudem. V mezidobí již však přijal ve velkém senátu rozsudek ze dne 9. 3. 2016 sp. zn. 31 Cdo 353/2016, jímž se názoru Ústavního soudu přizpůsobil a v podstatě očekává, že Ústavní soud napadená rozhodnutí zruší. 8. Vedlejší účastník ve vyjádření ze dne 28. 6. 2016 uvádí, že se ztotožňuje s argumenty z rozsudku ze dne 12. 11. 2014 sp. zn. 31 Cdo 1168/2013-212, jež považuje za správné a z ústavního hlediska jediné akceptovatelné. Poukazuje na skutečnost, že soudci Ústavního soudu k této otázce zaujímají stanovisko, jež odporuje platným zákonům. Ke skutkové stránce věci doplňuje, že byl bývalým společníkem poškozen, neboť ten rozprodává společný majetek z dřívějšího společného podnikání bez jeho vědomí. III. Posouzení ústavní stížnosti 9. Ústavní soud nejprve přezkoumal náležitosti ústavní stížnosti a konstatuje, že byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatelka je v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zastoupena advokátem. Ústavní stížnost rovněž není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť stěžovatelka, slovy zákona, "vyčerpala" veškeré procesní prostředky, které jí zákon k ochraně práva poskytuje. S ohledem na skutečnost, že argumentace stěžovatelky směřuje i proti rozsudku dovolacího soudu, jímž byl původně zrušen rozsudek odvolacího soudu, Ústavní soud podrobil přezkumu rovněž tento rozsudek, aniž by stěžovatelku vyzýval k doplnění stížnosti. 10. Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti bez nařízení ústního jednání, neboť v intencích § 44 věty první zákona o Ústavním soudu dospěl k závěru, že by při něm nebylo možné očekávat další objasnění věci. K posouzení věci si vedle vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení vyžádal spis Okresního soudu v Benešově vedený pod sp. zn. 6 C 49/2010 a dospěl k následujícím závěrům: 11. Podle Ústavního soudu bylo napadenými rozhodnutími porušeno právo na ochranu vlastnictví ve spojení s právem na spravedlivý proces. S přihlédnutím ke všem rozhodným skutečnostem bylo nezbytné, a obecné ideji spravedlnosti odpovídající, aby byla poskytnuta ochrana vlastnickému právu stěžovatelky nabytému v dobré víře z důvodů uvedených dále. Pro účely tohoto rozhodnutí postačí ve stručnosti parafrázovat z níže citovaných nálezů klíčové argumenty, které považuje Ústavní soud i v tomto případě za rozhodující a které vyplývají z ustálené judikatury Ústavního soudu [srov. především klíčový nález ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 2219/12 (viz výše) a dále např. nálezy ze dne 8. 6. 2015 sp. zn. IV. ÚS 402/15 (N 105/77 SbNU 539), ze dne 27. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 415/15 (N 158/78 SbNU 379), ze dne 10. 12. 2015 sp. zn. III. ÚS 663/15 (N 211/79 SbNU 407), ze dne 28. 1. 2016 sp. zn. III