IV.ÚS 405/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 405/24 ze dne 4. 6. 2024 Nerozhodnutí o nároku poškozené v adhezním řízení i přes splnění podmínek   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky Obce X, zastoupené JUDr. Pavlem Holubem, advokátem, sídlem Kopečná 940/14, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 12. 2023, č. j. 2 To 49/2023-1338, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 5. 2023, č. j. 46 T 6/2021-1296, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, Krajského státního zastupitelství v Brně a M. V., jako vedlejších účastníků řízení, takto: I. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 5. 12. 2023, č. j. 2 To 49/2023-1338, porušil základní právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Toto usnesení se proto ruší. III. Ve zbývající části se ústavní stížnost zamítá. Odůvodnění I. Vymezení věci a průběh předchozího řízení 1. Obec X (nyní stěžovatelka) se jako poškozená připojila s nárokem na náhradu majetkové škody k trestnímu řízení. To bylo vedeno proti bývalé starostce obce ("vedlejší účastnice" či "obžalovaná") a J. H. ("obžalovaný"), kteří měli stěžovatelce trestnou činností způsobit škodu. Jde jednak o částku 484 000 Kč včetně DPH, představující hodnotu nedodaného štěpkovače, a jednak o vrácené dotace v částkách 2 271 508,87 Kč a 133 618,15 Kč. Celková výše škody tak činí 2 889 127,02 Kč. Primárně poškozenými byli poskytovatelé dotace, tedy Česká republika, za kterou jedná Ministerstvo životního prostředí, a Státní fond životního prostředí České republiky; ti se však k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody nepřipojili, neboť jim byly vyplacené prostředky v plné výši navráceny právě sekundárně poškozenou stěžovatelkou. 2. Mezi státní zástupkyní Krajského státního zastupitelství v Brně ("krajské státní zastupitelství"), vedlejší účastnicí a obžalovaným byla sjednána dohoda o vině a trestu, součástí které byla rovněž dohoda s vedlejší účastnicí na povinnosti nahradit stěžovatelce majetkovou škodu ve výši 415 896 Kč jako hodnotu za nedodaný štěpkovač (bez DPH). Zmocněnec stěžovatelky s touto částí dohody o vině a trestu nesouhlasil a trval na náhradě celé nárokované částky. S obžalovaným nebylo možné s ohledem na probíhající insolvenční řízení dohodu o náhradě škody uzavřít. 3. Krajský soud dohodu o vině a trestu za účasti zmocněnce stěžovatelky v uvedeném rozsahu schválil a se zbytkem nároku na náhradu majetkové škody odkázal stěžovatelku dle § 229 odst. 1 a 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) na řízení ve věcech občanskoprávních. Krajský soud poukázal na problematičnost uplatnění nároku stěžovatelky, především u úhrady dotace, kterou obec musela v plném rozsahu vrátit právě v důsledku předchozího jednání zejména vedlejší účastnice (manipulace s dotačním řízením). Současně však potvrdil, že je nepochybná výše jednotlivých částek, a že důvodem vrácení dotace bylo porušení podmínky jejího poskytnutí - nedodržení termínu plnění dle smlouvy o dílo, nedodání kompletní technologie (štěpkovače) a tím nenaplnění účelu dotace, a konečně i neoprávněné platby záloh a nedoložení řádných dokladů. Dle rozhodnutí o poskytnutí dotace měla být přitom akce provedena v souladu s předloženou žádostí se 100 % sankcí za nedodržení podmínek. 4. Soud konstatoval, že nehodlá zpochybňovat konečnou výši sankce; objektivní závěry by však vyžadovaly podrobnější posouzení, jako například skutková zjištění ohledně prvotních manipulací s výběrovým řízením (předložení různých podkladů k nabídce obžalovaného H. atd.). Z hlediska možného následku ve vztahu k obci by pak bylo nutné podrobněji zkoumat možnost přerušení kauzálního nexu (zaviněné jednání vedlejší účastnice a vracení vyplacené dotace), byť jako vysoce pravděpodobná se jeví varianta jeho zachování, když toto není předmětem vlastního skutku. Stejně tak z hlediska nároku by soud musel zvažovat (a prokazovat) i možné kontrolní mechanismy obce v rámci daného dotačního řízení (jejich existenci, oprávnění a faktické jednání). To by si však vyžádalo provedení dalšího dokazování, které by tak prodloužilo trestní řízení. S přihlédnutím k tomu, že rozhodování o schválení dohody o vině a trestu fakticky žádné dodatečné dokazování nepředpokládá, soudu nezbylo, než poškozenou se zbytkem jí uplatněného nároku na náhradu majetkové škody ve smyslu § 229 odst. 2 trestního řádu odkázat na řízení ve věcech občanskoprávních. Odkázal k tomu na novější judikaturu Ústavního soudu (nález ze dne 6. 12. 2022, sp. zn. III. ÚS 1420/22 či ze dne 9. 5. 2023, sp. zn. III. ÚS 236/23), podle které v řízení, ve kterém je schvalována dohoda o vině a trestu, kde obžalovaný nesouhlasí s uložením povinnosti k náhradě škody (a to i v případě, že je výše škody uvedena v popisu skutku), není soud bez toho, aby byl ve vztahu k uplatněnému nároku na náhradu škody skutkový stav spolehlivě prokázán opatřenými důkazy (tedy bez nutnosti provádět další dokazování prodlužující trestní řízení), oprávněn obžalovanému povinnost k náhradě škody uložit. 5. Vrchní soud v Olomouci nyní rovněž napadeným usnesením odvolání stěžovatelky, které směřovala pouze proti výroku o náhradě škody vůči vedlejší účastnici, zamítl. V odůvodnění uvedl, že jde-li o část nároku na náhradu škody, na kterou se dohoda o vině a trestu nevztahuje, je možné obžalovanému uložit povinnost ji nahradit, pouze je-li skutkový stav spolehlivě a jednoznačně prokázán důkazy obsaženými ve spise. Vrchní soud současně popsal problematičnost tohoto postupu. Rozhodnutí může být totiž pro obžalovaného značně nepředvídatelné, neodpovídající tomu, na čem se se státním zástupcem dohodnul, navíc se rozhoduje bez dokazování, toliko na základě obsahu spisu. Pro strany je tak obtížně předvídatelné, nakolik soud považuje skutkový stav věci za spolehlivě prokázaný opatřenými důkazy, které jsou součástí spisu. Jednotlivé důkazy také nemohou být stranami podrobeny kritice, nemohou se k nim podle vrchního soudu vyjádřit, popřípadě nabídnout důkazy další, jiné, či svědčící pro přijetí možných odlišných závěrů. Jelikož je dohoda o vině a trestu založena na konsensu stran, nemělo by být vyhlášené rozhodnutí v rozporu s právy obžalovaného či pro něj překvapivé. 6. Vrchní soud přisvědčil krajskému soudu, že pro objektivní rozhodnutí o nároku poškozené na náhradu škody, resp. jeho zbytku, je pro postup dle § 228 tr. ř. nutno v této věci provedení dokazování - to ostatně navrhla stěžovatelka i státní zástupce. Navržený rozsah dokazování přitom odpovídá provedení všech důkazů, které byly opatřeny v průběhu přípravného řízení i řízení před soudem prvního stupně. Úlohou odvolacího soudu však není nahrazování činnosti soudu prvního stupně a provádění prakticky veškerého dokazování týkajícího se rozhodnutí o nároku na náhradu škody, včetně výslechu a zákonného poučení vedlejší účastnice. Takovýmto postupem by totiž došlo k přenosu role soudu prvního stupně na soud odvolací a stranám by tak bylo upřeno právo řádného opravného prostředku proti případnému rozhodnutí, které by odvolací soud ve věci přijal. 7. Z tohoto důvodu vrchní soud jak návrhy na provedení a doplnění dokazování, tak i odvolání stěžovatelky zamítl. Vrchní soud poukázal rovněž na § 265 tr. řádu, podle kterého i v případě zrušení napadeného rozsudku v části výroku o náhradě škody, nerozhodne-li odvolací soud sám ve věci, může pouze odkázat na řízení ve věcech občanskoprávních, nikoliv vyhovět návrhu na vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Jeho postup údajně nedevalvuje práva poškozené domoci se svých nároků v jiném druhu řízení, v jehož rámci mohou být jako podkladový materiál využity již opatřené písemnosti z této trestní věci. II. Argumentace stěžovatelky 8. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky ("Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ("zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení napadeného usnesení vrchního soudu a rozsudku krajského soudu, neboť tvrdí, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 9. Stěžovatelka uvádí, je povinností demokratického právního státu vytvořit co možná nejefektivnější systém procesních institutů sloužících ke kompenzaci škod způsobených trestnou činností. Je totiž veřejným zájmem a výsadou státu objasňovat trestnou činnost a trestat její pachatele, s čímž souvisí rovněž ochrana poškozených a pomoc při jejich odškodňování. Za účelem plného uspokojení nároků poškozeného již v trestním řízení bylo trestním soudům svěřeno rozhodování o adhezních nárocích. Řádné rozhodování v adhezním řízení je proto neodmysl