IV.ÚS 4053/12 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 4053/12 ze dne 4. 12. 2013   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka v právní věci stěžovatele V. H., zastoupeného Mgr. MUDr. Jaroslavem Maršíkem, advokátem se sídlem náměstí Svobody 1, Teplice, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 705/2012-458 ze dne 20. 6. 2012, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 4 To 548/2010-378 ze dne 8. 6. 2011 a rozsudku Okresního soudu v Teplicích č. j. 4 T 134/2007-338 ze dne 23. 9. 2010 a o návrhu na odklad vykonatelnosti těchto rozhodnutí takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění: I. Ústavnímu soudu byl dne 22. 10. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Okresního soudu v Teplicích (dále jen "okresní soud") č. j. 4 T 134/2007-338 ze dne 23. 9. 2010, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") č. j. 4 To 548/2010-378 ze dne 8. 6. 2011 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 705/2012-458 ze dne 20. 6. 2012 a odložení vykonatelnosti výše uvedených rozhodnutí okresního a krajského soudu do doby než bude o ústavní stížnosti rozhodnuto. Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu okresního soudu sp. zn. 4 T 134/2007, který si Ústavní soud za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal, bylo zjištěno, že okresní soud rozsudkem č. j. 4 T 134/2007-338 ze dne 23. 9. 2010 shledal stěžovatele vinným trestným činem ublížení na zdraví dle § 222 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), za což mu uložil trest odnětí svobody v délce trvání čtyř let. Stěžovatel podal proti rozsudku okresního soudu odvolání, které bylo usnesením krajského soudu č. j. 4 To 548/2010-378 ze dne 8. 6. 2011 zamítnuto. Dovolání stěžovatele proti rozhodnutí krajského soudu Nejvyšší soud usnesením č. j. 6 Tdo 705/2012-458 ze dne 20. 6. 2012 odmítl jako zjevně neopodstatněné dle § 265i odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Stěžovatel v ústavní stížnosti uplatnil dvě základní námitky, a to námitku nesprávného obsazení senátu krajského soudu, v čemž spatřoval porušení ústavně zaručeného práva na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a námitku extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, zakládající dle jeho názoru neoprávněný zásah do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Co se týče námitky nesprávného obsazení senátu krajského soudu, stěžovatel uvedl, že tuto vznesl již v řízení před krajským soudem. Krajský soud se s ní vypořádal zcela nepřípadně interpretací rozvrhu práce pro rok 2011, ačkoliv relevantní měl být rozvrh práce účinný ke dni nápadu věci, tzn. k 30. 11. 2010. Stěžovatel dále vyjádřil přesvědčení, že ani podle rozvrhu práce pro rok 2011 by nebylo možno při jeho řádném výkladu dojít ke složení senátu, v jakém tento v jeho věci reálně rozhodoval. Tento závěr stěžovatel v ústavní stížnosti dále podrobně rozvedl. Dle stěžovatele bylo třeba při určení zákonných soudců vycházet z rozvrhu práce pro rok 2010 a krajský soud měl rozhodovat ve složení Mgr. Věra Kloudová jako předsedkyně senátu a JUDr. Zdeňka Hošková a Mgr. Jitka Neterdová jako členky senátu, i když u posledně jmenované to stěžovatel nemohl konstatovat s jistotou, neboť rozvrh práce byl dodatečně upravován a jeho původní znění neměl stěžovatel k dispozici. Jestliže místo toho o odvolání stěžovatele rozhodoval senát krajského soudu ve složení JUDr. Naděžda Hájková jako předsedkyně senátu a Mgr. Jitka Neterdová a Mgr. Věra Kloudová jako členky senátu, došlo k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele na zákonného soudce. Stěžovatel poukázal na skutečnost, že v rozvrhu práce krajského soudu byli u senátu 4 To uvedeni v podstatě všichni trestní soudci krajského soudu, a vyjádřil přesvědčení, že za těchto okolností, při absenci dalších pravidel, je nutno při obsazování soudu respektovat pořadí, v němž jsou jednotliví soudci v rozvrhu práce vypsáni. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí odkazoval na komentář k rozvrhu práce, v němž je uvedeno, že se členové každého oddělení zastupují navzájem. Stěžovatel měl za to, že pokud by se na tento princip přistoupilo, pak by prakticky nebylo možno dospět k jednoznačnému určení zákonného soudce. Dle názoru stěžovatele se předem stanovená pravidla pro výběr soudců nemohou zastavit toliko na určení množiny soudců, aniž by bylo možno přesně určit konkrétní soudce z této množiny. K argumentaci Nejvyššího soudu, že není vyloučeno, aby v rámci jednoho senátu zasedalo více soudců, kteří jsou v rozvrhu práce uvedeni na pozici předsedy senátu, stěžovatel podotkl, že takový postup by samozřejmě byl možný, pokud by vyplýval z rozvrhu práce. Jestliže rozvrh práce nic takového nestanoví, měl by být senát složen z předsedy určeného dle pořadí soudců v kolonce "předseda senátu" a dvou členů senátu opět určených dle pořadí v kolonce "členové senátu". Pokud by byl některý ze soudců např. ze zdravotních důvodů z rozhodování vyloučen, nahradil by ho soudce následující v pořadí v příslušné kolonce, tzn. při absenci předsedy senátu uvedeného na prvním místě by jej nahradil soudce uvedený v kolonce "předseda senátu" na místě druhém atd. U členů senátu by tomu bylo obdobně. V případě stěžovatele však v senátu zasedali současně JUDr. Hájková a Mgr. Kloudová, které jsou obě zapsány v rozvrhu práce jako předsedkyně senátu. Podstatou druhého okruhu námitek byl nesouhlas stěžovatele s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy, které se ve výsledku přiklonily k verzi skutkového děje, jak jej popsal poškozený, a nikoliv k verzi stěžovatele, dle níž stěžovatel vystřelil v okamžiku, kdy na něm poškozený klečel a útočil na něj ranami pěstí do obličeje. Dle názoru stěžovatele odporovaly závěry obecných soudů provedeným důkazům do té míry, že bylo možno hovořit o extrémním rozporu, zakládajícím porušení pravidel spravedlivého procesu. Stěžovatel v této souvislosti uvedl, že soud prvního stupně z výpovědí stěžovatele, poškozeného a svědků nebyl schopen učinit skutkový závěr a klíčovým pro toto určení se mu staly až znalecké posudky z oboru balistiky a sebeobrany. Teprve v jejich světle hodnotil okresní soud věrohodnost jednotlivých výpovědí. Právě závěry zmíněných znaleckých posudků však byly v rozporu se skutečností. Co se týče posudku z oboru balistiky, znalci nikterak nepříslušelo posuzovat účinky střel na tělo poškozeného ani hodnotit, zda se jednalo o nutnou obranu či nikoliv, přesto tak ve svém posudku učinil. Pro soud prvního stupně byl ovšem klíčový především závěr znalce, že je vyloučeno, aby ke střelbě došlo z bezprostřední blízkosti, tzn. ze vzdálenosti 15 až 20 cm. Tento závěr byl opřen o dvě skutečnosti, a to že z takové vzdálenosti dochází k velké devastaci pokožky a že by povýstřelové zplodiny pronikly ošacením a zůstaly by na kůži poškozeného. Tyto premisy jsou ovšem chybné, neboť moderní střelivo a použitá zbraň pokožku nedevastují. U hlavního líčení byl proveden důkaz papírovými terči s cvičnými průstřely, z nichž je dobře patrné, že již jedna vrstva oblečení zamezuje tomu, aby na pokožce zůstaly viditelné stopy po střelbě. K tomu přistupuje fakt, že policie nezajistila bundu, kterou měl poškozený v době střelby pravděpodobně na sobě, a která mohla účinky střel ještě více setřít. Znalec rovněž pominul, že policie vůbec nezajistila stopy po střelbě na těle poškozeného ani v tomto ohledu neučinila žádné opatření vůči lékařům. Znalec neustále vycházel z toho, že na těle poškozeného nebyly žádné stopy po střelbě, nicméně jak patrno z výše uvedeného, absence těchto stop byla vzhledem k okolnostem zcela logická; zvláště pak za situace, kdy lékař nebyl nikým upozorněn, aby takové stopy hledal. Ze znaleckého posudku z oboru kriminalistiky, zvláštní specializace sebeobrana, pak žádné použitelné závěry nevyplývaly, přesto soud prvního stupně považoval tento posudek za jeden ze dvou klíčových důkazů svědčících v neprospěch stěžovatele. Odvolacímu soudu stěžovatel vytkl, že se výše uvedenými výhradami vůči závěrům znaleckého posudku z oboru balistiky blíže nezabýval a dále že sice doplnil dokazování znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství a forenzní traumatologie, nicméně se již nijak nevypořádal se závěry, které ze znaleckého posudku vyplývaly, resp. jeho polemika s nimi byla vystavěna toliko na neprokázaných domněnkách. Stěžovatel rovněž poukázal na pasáž odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, v níž bylo uvedeno, že posudek z oboru kriminalistiky, specializace sebeobrana,