IV.ÚS 4053/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 4053/18 ze dne 3. 12. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele 1) Ing. Bohuslava Nováka a obchodních společností 2) SOLAR-CZV s. r. o., sídlem Kolonka 45, Hoštka - Kochovice, 3) ABA Solar Alfa, s. r. o., sídlem Palackého 621/1, Olomouc, 4) PERFEKTIA a. s., sídlem J. Palacha 121/8, Břeclav, všech zastoupených Mgr. Luďkem Šikolou, advokátem sídlem Mezibranská 579/7, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2018 č. j. 30 Cdo 1506/2017-174, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2016 č. j. 13 Co 468/2015-136 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 9. 2015 č. j. 18 C 89/2013, 18 C 97/2013-90, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejich základních práv a svobod podle čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") se v režimu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), domáhal stěžovatel 1) zaplacení částky 27 805 988 Kč jako náhrady škody, stěžovatelka 2) částky 833 433 Kč jako náhrady škody a částky 522 534 525 Kč jako náhrady ušlého zisku, stěžovatelka 3) částky 714 044 000 Kč jako ušlého zisku a stěžovatelka 4) částky 2 175 559 jako náhrady škody a částky 1 167 360 000 jako ušlého zisku. Stěžovatelé vystupovali jako skupina investorů do záměrů na výstavbu a provoz fotovoltaické elektrárny (dále jen "FVE"). Podnikatelský záměr stěžovatelů vycházel z investiční pobídky zákonodárce, který garantoval projektům FVE státní podporu zákonem č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů). Novelou tohoto zákona, přijatou jako zákon č. 330/2010 Sb., však byla s účinností ode dne 1. 1. 2011 zcela ukončena podpora FVE o výkonu nad 30 kWp. Uvedené znemožnilo realizaci projektů stěžovatelů a došlo tak ke zmaření investic do projektů FVE. Náhrady škody spočívající v marně vynaložených nákladech a ušlém zisku se stěžovatelé domáhali vůči České republice - Ministerstvu financí (dále také "žalovaná"). Obvodní soud žalobu na zaplacení výše uvedených částek zamítl s odůvodněním, že chybí základní podmínka pro vznik odpovědnosti žalované, a to existence nesprávného úředního postupu nebo vydání nezákonného rozhodnutí. Podle obvodního soudu volba zákonných opatření směřujících k omezení státní podpory výroby energie ze slunečního záření za podmínek zachování garancí je v rukou zákonodárce. Činnost Parlamentu České republiky při hlasování o návrhu zákona není úředním postupem ve smyslu ustanovení § 13 zákona č. 82/1998 Sb. Odpovědnost státu podle zákona č. 82/1998 Sb. je zásadně spojována s nesprávným úředním postupem orgánů moci výkonné a soudní. Dále podle obvodního soudu k zásahu do vlastnického práva stěžovatelů nedošlo, neboť i nadále zůstávají vlastníky předmětných FVE, popř. zpracovaných projektů. Pokud se stěžovatelé rozhodli nepokračovat v realizaci zamýšleného projektu, jednalo se o jejich rozhodnutí učiněné v rámci podnikatelské činnosti. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") k odvolání stěžovatelů rozsudek obvodního soudu potvrdil v záhlaví uvedeným rozhodnutím. V odůvodnění svého rozsudku se městský soud ztotožnil se závěry obvodního soudu, na které odkázal. Dále městský soud mimo jiné dodal, že Parlament České republiky nelze považovat za orgán veřejné správy nebo jiný srovnatelný orgán, a to zejména v případě, že vykonává svou zákonodárnou moc. Odpovědnost Parlamentu České republiky je především politická a meze uvážení zákonodárce jsou dány ústavním pořádkem České republiky. Důsledkem překročení daných mezí je možnost zrušení zákona či vyslovení jeho protiústavnosti Ústavním soudem. To se v daném případě nestalo, zákon je platný a účinný, byť zasáhl do práv a povinností určité skupiny výrobců elektrické energie. Městský soud s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 konstatoval, že v průběhu doby od přijetí zák. č. 180/2005 Sb. došlo k výraznému nárůstu množství podporovaných zdrojů a současně k výraznému poklesu investičních nákladů mimo jiné i v případě FVE. To včetně vysoké podpory a zájmu investorů vedlo k tomu, že vysoký počet vydaných kladných stanovisek několikanásobně překročil kapacitu, kterou byla schopna česká elektrizační soustava pojmout, a zároveň vedl ke zdražení elektrické energie pro koncového spotřebitele. Tento stav byl z hlediska ekonomické situace státu neudržitelný a zákonodárce učinil své rozhodnutí za okolností, kdy nastolená pravidla již neodpovídala ekonomické realitě, tedy ve veřejném zájmu. Takovému stavu však nemůže být naroveň postavena situace pouhého spoléhání investorů na to, že státní podpora využití obnovitelných zdrojů nebude do budoucna změněna. Ohledně změny zákona před jeho přijetím navíc probíhala rozsáhlá debata, takže šlo o stav zcela předvídatelný. Stěžovatelé proto podle městského soudu mohli a měli počítat s tím, že k omezení podpory v dané době dojde a tomu také měli přizpůsobit své podnikatelské záměry, nešlo o věc nahodilou či výsledek libovůle zákonodárce, a pokud tak neučinili a podmínky dané zákonem nesplnili, je tato skutečnost výsledkem jejich nečinnosti a stěžovatelé musí nést důsledky podnikatelského rizika s investicí spojeného. Nelze tedy podle městského soudu uzavřít, že by přijetím zákona a stanovení přechodného období, které stěžovatelé nestihli využít, došlo k porušení vlastnického práva garantovaného čl. 11 Listiny, v důsledku čehož by jim vznikla škoda. Proti rozsudku krajského soudu podali stěžovatelé dovolání, které bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu jako nepřípustné odmítnuto podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád" nebo "o. s. ř."), neboť nebyly splněny podmínky jeho přípustnosti podle § 237 o. s. ř. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že soudy v napadených rozhodnutích posoudily chybně otázku přímého použití čl. 11 Listiny, v důsledku čehož porušily ústavně garantované právo stěžovatelů na ochranu vlastnictví, zejména v jeho aspektu povinné náhrady za nucené omezení vlastnického práva, a současně nevypořádáním merita žaloby odmítly stěžovatelům přístup ke spravedlnosti. Podle stěžovatelů soudy jejich věc chybně posoudily podle jiných případů s obdobným předmětem, přičemž nezohlednily specifika žalobních návrhů stěžovatelů, když vyšly z chybné premisy, že žaloba napadá legislativní činnost jako nesprávný úřední postup, zatímco stěžovatelé se ve skutečnosti domáhali náhrady na základě přímé aplikace čl. 11 Listiny. Soudy tak na věc nesprávně použily § 13 zákona č. 82/1998 Sb., zatímco stěžovatelé opírali svoji žalobu o přímou aplikaci čl. 11 odst. 4 Listiny s pouze analogickým užitím procesních pravidel o náhradě za nesprávný úřední postup podle zákona č. 82/1998 Sb. Stěžovatelé poukazují na nález sp. zn. IV. ÚS 156/05 ze dne 28. 7. 2009 (N 167/54 SbNU 139), z něhož vyplývá, že tam, kde dochází k neústavnímu zásahu do vlastnického práva vlivem legislativního procesu, lze se domáhat náhrady u obecných soudů přímou aplikací čl. 11 odst. 4 Listiny s analogickým užitím procesních pravidel pro náhradu za nesprávný úřední postup podle zákona č. 82/1998 Sb. Stěžovatelé mají za to, že obecné soudy měly meritorně posoudit, zda v jejich případě došlo způsobem přijetí zákona č. 330/2010 Sb. k neústavnímu zásahu do jejich vlastnického práva a zda jim přísluší požadovaná náhrada podle čl. 11 odst. 4 Listiny. Žaloba stěžovatelů nenapadala obsah zákona č. 330/2010 Sb., nýbrž pouze způsob, jakým byla novela přijata, když excesivní způsob přijetí radikální změny legislativy zcela znehodnotil podnikatelské projekty stěžovatelů. Stěžovatelé uvádí, že přijetí novely č. 330/2010 Sb. na podzim roku 2010 nelze v žádném případě považovat za bezodkladnou reakci státu na bezprostřední změnu poměrů. V této situaci se zákonodárce prokazatelně nenacházel. Přijetí legislativních opatření v novele č. 330/2010 Sb. nelze zdůvodňovat potřebou přijetí bezodkladného řešení aktuální situace. Státní aparát naopak disponoval značným množstvím informací a dostatkem času v řádu roků pro přípravu a přijetí vhodné legislativy. Státu nic nebránilo, aby opatření přijatá prostřednictvím novely č. 330/2010 Sb. přijal s předstihem s do