IV.ÚS 406/09 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 406/09 ze dne 11. 5. 2009   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 11. května 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti 1) F. Š. a 2) H. Š., obou zastoupených JUDr. Václavem Bubeníkem, advokátem, AK se sídlem Cihlářova 4, 571 01 Moravská Třebová, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 1. 2009 čj. 42 Co 691/2008-101 a rozsudkům Okresního soudu v Bruntále ze dne 5. 8. 2008 čj. 17 C 240/2006-65 a ze dne 28. 11. 2008 čj. 16 C 184/2006-117 takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Stěžovatelé se s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina), čl. 1 Protokolu 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), porušení čl. 4 a čl. 90 Ústavy domáhali zrušení shora označených rozsudků obecných soudů, vydaných v řízení o zaplacení částky 6 660,- Kč s příslušenstvím (věc sp. zn. 17 C 240/2006) a v řízení o zaplacení částky 1 999,- Kč s příslušenstvím (věc sp. zn. 16 C 184/2006). V ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím vydaným ve věci sp. zn. 17 C 240/2006 stěžovatelé nesouhlasili s tím, že jim obecné soudy nepřiznaly právo na úhradu nákladů účtovaných žalovaným I. a L. B. podle vyhlášky Ministerstva pro místní rozvoj č. 372/2001 Sb., kterou se stanoví pravidla pro rozúčtování nákladů na tepelnou energii, na vytápění a nákladů na poskytování teplé užitkové vody mezi konečné spotřebitele, a měli za to, že soud při volném hodnocení důkazů překročil ústavní rámec. Okresnímu soudu v Bruntále dále vytkli libovůli při jeho rozhodování ve věci sp. zn. 16 C 184/2006, neboť soud rozhodl, že žalovaní I. a L. B. nejsou nájemci označeného bytu, přestože v jiném svém rozhodnutí, které mu bylo známo, dospěl k závěru zcela opačnému. Na podporu svých tvrzení o přijatelnosti a odůvodněnosti ústavní stížnosti stěžovatelé odkázali na konkrétní rozsudky Evropského soudu pro lidská práva. II. Ze spisu Okresního soudu v Bruntále sp. zn. 17 C 240/2006, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že stěžovatel se žalobou domáhal po žalovaných zaplacení částky 6 660,- Kč s tvrzením, že za ně v této výši uhradil nedoplatek za spotřebované služby, teplo, teplou a studenou vodu a stočné v souvislosti s vyúčtováním topné sezony za období od 1. 4. 2005 do 31. 9. 2005. Po provedeném dokazování Okresní soud v Bruntále nejprve postavil najisto, že v zúčtovacím období mezi účastníky existoval nájemní vztah, jehož předmětem byl byt č. 001 v domě č.p. 133 v obcí Václavov u Bruntálu, a po zjištění, že stěžovatel jako vlastník a pronajímatel bytu neprokázal, že by při rozúčtování nákladů za spotřebované služby splnil vůči žalovaným nájemcům bytu povinnosti stanovené v § 7 vyhlášky č. 372/2001 Sb., ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu zamítl a stěžovatele zavázal povinností uhradit žalovaným náklady řízení ve výši 8 568,- Kč. V odvolacím řízení Krajský soud v Ostravě rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil a uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalovaným náklady odvolacího řízení ve výši 5 712,- Kč. Ani podle krajského soudu se stěžovatel nemohl zprostit svých povinností poukazem na to, že vyúčtování provede dodavatel služeb (obec Václavov) a ostatní námitky považoval krajský soud za irelevantní. Z rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 28. 11. 2008 čj. 16 C 184/2006-117 připojeného k ústavní stížnosti vyplynulo, že stěžovatel se žalobou domáhal po žalovaných I. a L. B. zaplacení částky 1 999,- Kč a o uložení povinnosti žalovaných platit stěžovateli od 1. 12. 2006 nájemné ve výši 4 000,- Kč měsíčně. Okresní soud označil nájemní smlouvu, na základě které vznikl společný nájem žalovaných, za neplatný právní úkon ve smyslu § 39 obč. zákoníku a poté nároku stěžovatele, který posuzoval z titulu bezdůvodného obohacení, vyhověl a žalované zavázal povinností zaplatit stěžovateli žalovanou částku (výrok I.). Žalobní návrh na stanovení povinnosti žalovaných platit stěžovateli poplatek z prodlení, stejně jako na stanovení povinnosti platit nájemné ve stanovené částce, okresní soud zamítl (výrok II. a III.) a rozhodl o povinnosti účastníků k náhradě nákladů řízení; ve výrocích IV. a VI. stanovil povinnost žalovaným, výrok V. se týkal stěžovatele. Okresní soud v Bruntále nevyužil možnosti vyjádřit se k ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí vydaným ve věci sp. zn. 17 C 240/2006, předseda senátu 17 C v přípisu ze dne 2. 4. 2009 pouze vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání ve věci. Ve věci sp. zn. 16 C 184/2006 předsedkyně senátu 16 C ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 7. 4. 2009 zcela odkázala na odůvodnění napadeného rozsudku. Nevyloučila, že ve skutkově obdobné věci (17 C 240/2006) dospěl soud k odlišnému právnímu hodnocení, neboť v rámci dokazování byl konstatován doklad, z něhož vyplynulo, že dům č. p. 133 v obci Václavov u Bruntálu byl kolaudován. Tento důkaz však účastníci v řízení 16 C 184/2006 nepředložili, a proto měl soud za to, že kolaudace domu provedena nebyla; z této skutečnosti pak odvíjel další právní hodnocení věci. Předsedkyně senátu 16 C setrvala na stanovisku, že nárok stěžovatele byl posouzen v souladu s právní úpravou zakotvenou v občanském zákoníku s přihlédnutím k judikatuře Nejvyššího soudu upravující tuto problematiku, vyslovila souhlas s upuštěním od ústního jednání a dodala, že spis byl předložen Krajskému soudu v Ostravě k rozhodnutí o odvolání. Dotazem u Okresního soudu v Bruntále Ústavní soud zjistil, že žalovaná I. B. podala proti rozsudku čj. 16 C 184/2006-117 odvolání, které následně vzala zpět. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 30. 3. 2009 čj. 71 Co 85/2009-127 odvolací řízení zastavil. III. Ústavní stížnost představuje procesní prostředek určený k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky]; k tomu, aby však byla způsobilá věcného projednání, je zapotřebí splnit formální i obsahové podmínky, jež jsou zakotveny v zákoně č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní soud proto předtím, než přistoupí k meritornímu pojednání věci, vždy zkoumá formální náležitosti ústavní stížnosti a podmínky její přípustnosti. Podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je oprávněna podat ústavní stížnost fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh podaný někým zjevně neoprávněným. Z výše uvedených ustanovení zákona o Ústavním soudu vyplývá, že aktivní legitimaci k podání ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci má pouze ta osoba, která byla účastníkem řízení, v němž bylo toto rozhodnutí vydáno. V projednávané věci Ústavní soud zjistil, že účastníkem řízení (žalobcem) před obecnými soudy, v nichž byla přijata napadená rozhodnutí, byl v obou věcech pouze stěžovatel. Nebyla-li stěžovatelka H. Š. účastníkem řízení, z nichž vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí vydaná v řízení vedeném u Okresního soudu v Bruntálu pod sp. zn. 16 C 184/2006 a sp. zn. 17 C 240/2006 (jakož i v řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 42 Co 691/2008), není k návrhu formulovaném v petitu ústavní stížnosti aktivně legitimována. Ústavní soud proto její ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou. Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se ve smyslu § 72 odst. 3 citovaného zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou výše uvedenou a návrhu na obnovu řízení) a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Stěžovatel brojil proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 28. 11. 2008 čj. 16 C 184/2006-117 ve všech jeho výrocích. Podle poučení soudu nebylo proti výrokům I. a II. odvolání přípustné, proti výrokům III., IV., V. a VI. však bylo možné odvolání v zákonné lhůtě podat; toto odvolání představovalo procesní prostředek ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zá