IV.ÚS 406/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 406/21 ze dne 23. 3. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele L. V., zastoupeného Mgr. Ondřejem Trnkou, LL.M., advokátem, sídlem náměstí Přemysla Otakara II. 123/36, České Budějovice, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2020 č. j. 53 Co 321/2020-258 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. prosince 2019 č. j. 25 C 9/2014-178, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, sídlem Karmelitská 529/5, Praha 1 - Malá Strana, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby byla zrušena rozhodnutí označená v záhlaví s tvrzením, že jimi byly porušeny jeho základní práva a zaručené v čl. 36 odst. 1 a 3 a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem zamítl žalobu, jíž se stěžovatel domáhal zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení. Po první vedlejší účastnici požadoval zadostiučinění ve výši 43 750 Kč s příslušenstvím za délku správního řízení o ukončení jeho vysokoškolského studia. Po druhé vedlejší účastnici se domáhal zadostiučinění ve výši 41 250 Kč s příslušenstvím za délku řízení před Krajským soudem v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") a Nejvyšším správním soudem, před nimiž byla vedena řízení ve věci žalob proti rozhodnutím rektora Jihočeské univerzity. Před vydáním napadeného rozsudku vydal obvodní soud ve věci rozsudek ze dne 20. 1. 2016 č. j. 25 C 9/2014-62, který však byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2019 č. j. 30 Cdo 2301/2017-144. Vázán závazným právním názorem Nejvyššího soudu obvodní soud v napadeném rozsudku konstatoval, že správní rozhodnutí byla vydána v samosprávné působnosti vysoké školy, a proto za jejich délku nelze činit odpovědným stát podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.). U zadostiučinění za délku řízení před správními soudy obvodní soud hodnotil tři řízení před krajským soudem o žalobě proti správnímu rozhodnutí a dvě řízení o kasační stížnosti. První řízení před krajským soudem (sp. zn. 10 A 24/2010) trvalo 2 měsíce a bylo zakončeno rozsudkem, jímž bylo zrušeno rozhodnutí rektora. Druhé řízení (sp. zn. 10 A 77/2010) trvalo 3 měsíce a bylo zakončeno rozsudkem, jímž bylo zrušeno nové rozhodnutí rektora. S ohledem na krátkou dobu trvání těchto řízení obvodní soud neshledal jejich nepřiměřenou délku, nebyl tak dán odpovědnostní titul. Třetí řízení (sp. zn. 10 A 122/2013) bylo zahájeno dne 3. 10. 2013. Krajský soud ve věci rozhodl zamítavým rozsudkem ze dne 21. 3. 2014 č. j. 10 A 122/2013-71, který byl následně zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 11. 2014 č. j. 5 As 64/2014-42 (řízení o kasační stížnosti trvalo necelých 7 měsíců). Krajský soud posléze vydal nový zamítavý rozsudek ze dne 4. 6. 2015 č. j. 10 A 122/2013-154, proti němuž směřovala kasační stížnost zamítnutá rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 6. 2016 č. j. 5 As 140/2015-41 (řízení o kasační stížnosti trvalo 11 měsíců a 8 dní). Proti rozsudku Nejvyššího správního soudu směřovala ústavní stížnost odmítnutá usnesením Ústavního soudu ze dne 14. 2. 2017 sp. zn. III. ÚS 2289/16. Obvodní soud soudní řízení posuzoval jako celek (tj. od podání žaloby až do rozhodnutí o ústavní stížnosti). Celková doba řízení byla podle něj 3 roky, 3 měsíce a 9 dní. Řízení se vedlo ve dvou stupních ve správním soudnictví a před Ústavním soudem. Pro vyšší náročnost řízení ve správním soudnictví a před Ústavním soudem obvodní soud za přiměřenou délku řízení před každým z těchto soudů považoval přinejmenším jeden rok. V posuzované věci bylo řízení komplikováno procesním chováním žalobce, který podal rozsáhlou a nepřehlednou žalobu, opakovaně žádal o ustanovení zástupce a jeho změnu (byli mu ustanoveni celkem tři zástupci), podal námitku podjatosti, o níž bylo rozhodnuto, podal blanketní kasační stížnosti, k jejímuž doplnění musel být vyzván. Délku řízení tudíž obvodní soud vyhodnotil jako přiměřenou. 3. Ke stěžovatelovu odvolání Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudek obvodního soudu potvrdil. Zabýval se významem řízení pro stěžovatele a shledal, že řízení pro něj nemělo zvýšený význam. Judikatura sice připouští, že osoby v pokročilejším věku či těžce nemocné zpravidla negativní následky nepřiměřeně dlouhého řízení vnímají závažněji. V době skončení řízení bylo stěžovateli 62 let, což podle městského soudu ještě není pokročilý věk, o němž se judikatura zmiňuje. Stěžovatel je sice od 12. 7. 2013 invalidní v prvním stupni, jeho pracovní schopnost poklesla o 35 % a je schopen vykonávat výdělečnou činnost s menšími nároky na tělesné a duševní schopnosti. S ohledem na zdravotní stav tak mohl délku řízení vnímat intenzivněji než zdravé osoby. I význam řízení je však podle městského soudu třeba hodnotit v souvislosti s tím, že soudy v posuzovaném řízení postupovaly plynule a řízení netrvalo nepřiměřeně dlouho. V posuzovaném řízení šlo o ukončení stěžovatelova vysokoškolského vzdělání na teleologické fakultě. Protože však má stěžovatel vysokoškolské vzdělání v oboru elektro a byl v pokročilém produktivním věku, význam řízení z hlediska jeho práva na svobodnou volbu povolání nebyl takový jako u osob mladšího věku, u nichž na ukončení vzdělání závisí celý jejich profesní život. Městský soud dále poznamenal, že stěžovatel plynule přešel z invalidního důchodu do důchodu starobního. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel uvádí, že obvodní soud původně vycházel z názoru, že za nepřiměřenou délku řízení před vysokou školou odpovídá stát podle zákona č. 82/1998 Sb. V usnesení ze dne 9. 7. 2014 č. j. 25 C 9/2014-34, jímž obvodní soud zamítl stěžovatelův návrh, aby do řízení na straně žalované přistoupila Jihočeská univerzita, obvodní soud uvedl svůj názor, že stát odpovídá za nepřiměřenou délku řízení vedeného vysokou školou. Dané usnesení, které stěžovatel v důvěře v jeho správnost nenapadl odvoláním a ani nepodal novou žalobu proti univerzitě, podle jeho názoru zakládá překážku věci rozhodnuté pro další rozhodování o otázce pasivní věcné legitimace ve sporu. Závěr o pasivní věcné legitimaci státu však zvrátil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. 7. 2019 č. j. 30 Cdo 2301/2017-144, jímž zrušil původní rozsudek obvodního soudu ve věci samé. Stěžovatel tvrdí, že Nejvyšší soud již nemohl zpochybnit zmíněné pravomocné usnesení obvodního soudu o nepřipuštění vstupu nového žalovaného do řízení. 5. Dále stěžovatel tvrdí, že řízení, za jejich délku požadoval zadostiučinění, pro něj byla mimořádně významná. V minulosti již sice dosáhl vysokoškolského vzdělání v oboru elektrotechniky, pro svůj zdravotní stav však v tomto oboru nemohl vykonávat povolání. Studiem na teleologické fakultě si chtěl zvýšit kvalifikaci v oboru pastorační asistence, jež by mu otevřela cestu k výkonu povolání, v němž by mu jeho zdravotní stav nebránil. Soudy mu podle jeho mínění kladly k tíži, že využíval svá procesní oprávnění. V závěru ústavní stížnosti zmínil, že zákon č. 82/1998 Sb. má v sobě nežádoucí mezeru, protože se nevztahuje na odpovědnost akademických samosprávných organizací. Má za to, že v důsledku této mezery mu byl v rozporu se zásadou rovnosti odepřen přístup ke spravedlnosti. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravom