IV.ÚS 407/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 407/07 ze dne 29. 10. 2009   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové,soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické v právní věci stěžovatele J. G., zastoupeného Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Příkop 8, Brno, o ústavní stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 11 To 84/2006-2702 ze dne 30. 10. 2006, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 7 T 13/2003-2607 ze dne 29. 3. 2006 a usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 11 To 27/2005 ze dne 27. 6. 2005, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavnímu soudu byl dne 12. 2. 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavnístížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Z obsahu ústavní stížnosti a z odůvodnění napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") sp. zn. 7 T 13/2003 ze dne 21. 1. 2005 společně s dalšími spoluobžalovanými zproštěn obžaloby z pokusu trestného činu padělání a pozměňování peněz ve smyslu § 140 odst. 1, 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), spáchaného ve spolupachatelství dle § 9 odst. 2 trestního zákona. Usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") sp. zn. 11 To 27/2005 ze dne 27. 6. 2005 byl tento rozsudek zrušen v celém rozsahu a věc byla vrácena krajskému soudu k novému projednání. Krajský soud posléze rozsudkem č. j. 7 T 13/2003-2607 ze dne 29. 3. 2006 uznal stěžovatele vinným výše uvedeným trestným činem a uložil mu za něj a dále za trestný čin podvodu dle § 250 odst. 1, 2 trestního zákona, jímž byl stěžovatel shledán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně sp. zn. 12 T 13/2004 ze dne 29. 8. 2005 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně sp. zn. 8 To 463/2005 ze dne 29. 11. 2005, souhrnný trest odnětí svobody v délce trvání deseti let a trest propadnutí věci - mobilního telefonu. Rozsudkem vrchního soudu č. j. 11 To 84/2006-2702 ze dne 30. 10. 2006 byl k odvolání státního zástupce ve vztahu ke stěžovateli zrušen rozsudek krajského soudu ve výroku o trestu a vrchní soud znovu rozhodl tak, že stěžovateli uložil trest odnětí svobody v délce trvání jedenácti let a trest propadnutí věci. Odvolání stěžovatele bylo vrchním soudem zamítnuto. Trestná činnost, za níž byl stěžovatel a další spoluobžalovaní odsouzen, spočívala v tom, že obžalovaný J. V. nejméně v prosinci roku 2002 přechovával větší množství padělaných bankovek v nominální hodnotě po 5 000 Kč, přičemž následně v přesně nezjištěný den v prosinci roku 2002 informoval o této skutečnosti obžalovaného S. M. a požádal ho, zda by získal zájemce o "odkoupení" většího množství padělaných bankovek. Obžalovaný S. M. za tímto účelem kontaktoval obžalovaného R. P. a L. S., vystupujícího pod přezdívkou "Doktor", které informoval o možnosti tohoto "obchodu", a následně obžalovaný S. M. zprostředkoval jednání, které se uskutečnilo dne 12. 1. 2003 v obci Lipůvka v místním motorestu Formanka, kterého se na straně "prodávajících" zúčastnili obžalovaní S. M. a R. P., svědek Z. D. a L. S. a na straně "kupujících" příslušníci Policie České republiky v rámci předstíraného převodu. Na této schůzce došlo ke sjednání podmínek daného "obchodu", a to zejména množství padělaných bankovek a stanovení kupní ceny. Na základě tohoto jednání obžalovaný J. V. dne 19. 1. 2003 okolo 11.30 hod. předal ve Svitavách stěžovateli 1 700 kusů padělaných bankovek v nominální hodnotě po 5 000 Kč, které byly zabaleny ve třech balíčcích po 450 kusech a jednom balíčku s 350 kusy, a stěžovatel poté bankovky přepravil v doprovodu obžalovaného R. P. a obžalovaného M. N. do Hradce Králové na parkoviště v Pilnáčkově ulici před objektem firmy MacDonald's, kde je v rámci předstíraného převodu předal příslušníku Policie České republiky, převzal 1 445 000 Kč jako "kupní cenu", přičemž vzápětí byli všichni tři obžalovaní zadrženi příslušníky Policie České republiky. Výše uvedeného jednání se obžalovaní měli dopustit s vědomím, že přechovávají a uvádějí do oběhu padělané bankovky v nominální hodnotě po 5 000 Kč. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že v řízení nebylo prokázáno, že by od počátku věděl, že se jedná o trestnou činnost, za níž byl později společně s ostatními spoluobžalovanými odsouzen. Z provedeného dokazování vyplynulo pouze to, že dne 19. 1. 2003 převážel zásilku padělaných bankovek, kterou předal svědkovi P., příslušníkovi Policie ČR, a převzal za ni od něj finanční hotovost. Zapojení stěžovatele do celého případu bylo tedy možno datovat až po dni 12. 1. 2003, kdy se uskutečnila schůzka v obci Lipůvka, jíž se krom některých obžalovaných účastnili jako zájemci o koupi i příslušníci Policie ČR. Stěžovatel se tedy stal součástí skutkového děje až poté, kdy do něj vstoupili příslušníci Policie ČR v rámci předstíraného převodu. V této skutečnosti spatřoval stěžovatel porušení § 158b odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), neboť nebylo-li by jednání ostatních obžalovaných ovlivňováno a iniciováno příslušníky Policie ČR, stěžovatel by se na trestné činnosti s největší pravděpodobností nepodílel.Stěžovatel v této souvislosti odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 710/01 a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 458/2004 a dovozoval, že v projednávané věci došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel dále poukázal na skutečnost, že se obecné soudy nikterak nevypořádaly s jeho námitkou, že nebylo prokázáno, že by o obsahu přepravované zásilky věděl. Nedošlo tak u něj k naplnění subjektivní stránky trestného činu. Krom výše uvedených pochybení porušily dle stěžovatele orgány činné v trestním řízení jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a právo na obhajobu tím, že byly soudem připuštěny jako důkaz výpovědi tzv. utajených svědků ve smyslu § 55 odst. 2 trestního řádu. Tyto osoby přitom nebyly řádně slyšeny k otázce, z jakého důvodu je nezbytné jejich utajení. Svědci k dotazu obhájce uvedli, že by jim byl po zveřejnění jejich identity znemožněn výkon jejich práce, neboť by se nadále nemohli pohybovat v utajení mezi potenciálními pachateli trestné činnosti. Orgány činné v trestním řízení tak upřednostnily právo svědků na výkon konkrétního povolání před právem stěžovatele na obhajobu ve smyslu čl. 40 odst. 3 Listiny. Přitom uváděné důvody nebyly zdaleka dostatečné, neboť svědci by jednak mohli u Policie ČR působit v jiném pracovním zařazení a i v případě, že by po odhalení své totožnosti stále vykonávali svou dosavadní práci, by míra jejich ohrožení nebyla vyšší než je běžné riziko, jež na sebe příslušníci bezpečnostních složek státu při plnění obdobných úkolů obvykle berou. Krom toho nebylo dle názoru stěžovatele možno pominout, že se tito utajení svědci podíleli jako policisté na policejní operativní akci, dle jejíhož výsledku byli hodnoceni, a měli tedy nepochybný zájem na tom, aby byl stěžovatel a ostatní spoluobžalovaní odsouzeni. Věrohodnost těchto svědků dále zpochybňovalo například ničím neodůvodněné zničení SIM karty utajeným svědkem H. nebo rozhodnutí o tom, že nebude trestně stíhán zjevný pachatel L. S. Ze všech těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud rozsudek vrchního soudu č. j. 11 To 84/2006-2702 ze dne 30. 10. 2006, rozsudek krajského soudu č. j. 7 T 13/2003-2607 ze dne 29. 3. 2006 a usnesení vrchního soudu sp. zn. 11 To 27/2005 ze dne 27. 6. 2005 svým nálezem zrušil. II. Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální iobsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupitk věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Poté, co tak Ústavní soud učinil, shledal, že ústavní stížnost není důvodná. Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze jestliže by bylo takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo. Z rekapitulace odvolacích námitek v odůvodnění rozsudku vrchního soudu č. j. 11 To 84/2006-2702 ze dne 30. 10. 2006 bylo zřejmé, že stěžovatel v ústavní stížnosti toliko zopakoval svou argumentaci z odvolacího řízení, aniž by jakkoliv reagoval na způsob, jímž se odvolací soud s jeho obhajobou vypořádal. Vrchní soud přitom přesvědčivě a důsledně odůvodnil naplnění subjektivní stránky trestného činu (str. 15 rozsudku vrchního soudu), objasnil důvody pro postup dle § 55 odst. 2 trestního řádu (str. 18 a 19 rozsudku