IV.ÚS 407/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 407/21 ze dne 23. 3. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele L. Ž., t. č. Věznice Plzeň, zastoupeného JUDr. Monikou Suchánkovou, advokátkou, Bezručova 184/29, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. října 2020 č. j. 11 Tdo 753/2020-5264, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. února 2020 č. j. 11 To 39/2019-5026 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. ledna 2019 č. j. 5 T 8/2017-4881, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Plzni, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"). Uvedeného jednání se měl dopustit podle krajského soudu, stručně řečeno, tak, že mezi roky 2015 a 2016 v sedmi případech zorganizoval s dalšími obžalovanými dovoz kokainu (většinou jednokilogramového balení) z Nizozemska do České republiky a jeho část (cca 259 gramů) sám přechovával u sebe. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti let a trestu propadnutí věci (zajištěných sáčků s různými bílými látkami). K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud zejména na základě hodnocení výpovědi dalšího obžalovaného, který své zaúkolování a průběh cest z Nizozemí do České republiky podrobně popsal, navíc podporované zkoumáním tzv. pachových stop, nalezenými drogami při domovní prohlídce, pořízenými záznamy o telekomunikačním provozu a výsledky sledování. 3. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") uvedený rozsudek zrušil ve výrocích o vině u všech stěžovatelem spáchaných skutků a ve výrocích o trestu. Sám nově rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinného ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. c) trestního zákoníku. Popis skutků ponechal v podstatě jednání nezměněný, snížil však množství takto dovezeného kokainu na zhruba polovinu (na půlkilové balíčky) a opravil některé drobné nepřesnosti. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání devíti let, k peněžitému trestu v celkové výměře 500 000 Kč (v případě nevykonání s náhradním trestem odnětí svobody v trvání osmi měsíců) a trestu propadnutí věci (sáčků s bílými látkami). S výjimkou uvedené úpravy rozsahu stěžovatelova jednání se vrchní soud plně ztotožnil se skutkovými i právními závěry krajského soudu. Podle vrchního soudu byla jednoznačně naplněna rovněž subjektivní stránka trestného činu, neboť i obžalovaný, který přepravu kokainu popsal, uváděl, že ač přepravovanou látku neviděl, bylo mu z kontextu hovoru a jednání zřejmé, že jde o kokain. Přisvědčit nelze ani stěžovatelovu tvrzení, že výpověď druhého obžalovaného byla manipulována policejním orgánem prostřednictvím sugestivních otázek. Již při prvním výslechu se tento obžalovaný sám vyjadřoval o množství cest mezi Nizozemím a Českou republikou. Teprve při dalších výsleších mu byly předestřeny další důkazy (odposlechy, výsledky sledování atd.), a to se souvisejícími dotazy k jednotlivým převozům kokainu. V některých případech obžalovaný identifikoval na záznamech hovořící osoby. Vrchní soud dále připomenul, že výslechům byl přítomen i stěžovatel a jeho obhájkyně a nevznášeli proti nim žádné námitky. Věrohodnost výpovědí druhého obžalovaného prokazuje celá řada dalších důkazů (odposlechy, záznamy telekomunikačního provozu a výsledky sledování osob a věcí). Z nich vyplývá i stěžovatelova role organizátora dovozu převozu kokainu. 4. Dále se vrchní soud rozhodl vyhovět odvolání státní zástupkyně a stěžovateli nově uložil peněžitý trest. Trestná činnost měla nepochybně finanční motiv. Stěžovatel je v produktivním věku a netrpí žádnými omezeními ve vztahu k výdělečné činnosti. Při domovní prohlídce byla u stěžovatele nalezena větší finanční hotovost. 5. Proti uvedenému rozsudku podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění uvedl, že hodnocení soudů nižších stupňů neobsahuje tzv. extrémní rozpor. Soudy se všemi skutkovými námitkami zabývaly a dostatečně vyložily naplnění všech znaků uvedené skutkové podstaty, včetně subjektivní stránky. Jejich závěry přitom odpovídaly provedeným důkazům. Zároveň odvolací soud neporušil pravidlo in dubio pro reo, vyšel-li vždy z nejnižšího množství převáženého kokainu, uváděného druhým obžalovaným. Konečně Nejvyšší soud odmítl námitky týkající se nezákonnosti uloženého peněžitého trestu, neboť tyto nespadají, jak je uplatnil stěžovatel, pod žádný dovolací důvod. Pro úplnost dodal, že všechny závěry odvolacího soudu k ukládanému peněžitému trestu mají oporu v provedených důkazech. Z těch dále vyplývá, že stěžovatel provozoval nákladné koníčky (surfing a jachting), platil druhému obžalovanému 500 eur nebo 1000 eur za přepravu kokainu a byla u něj zajištěna hotovost ve výši 76 281 Kč, 390 GBP a 3 770 eur. Podle Nejvyššího soudu uvedené skutečnosti závěry vrchního soudu plně podporují. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel namítá, že mezi odsuzujícími závěry obecných soudů a provedenými důkazy je tzv. extrémní rozpor. Stěžovatel byl téměř dva roky sledován orgány činnými v trestním řízení, a přesto nebylo zjištěno, že by byl objednatelem dovezeného kokainu. Soudy se nevypořádaly se stěžovatelovou námitkou nenaplnění subjektivní stránky trestného činu (spoluobžalovaný si nebyl vědom, že dováží drogu). Stěžovatel dále namítá, že soudy se dostatečně nevěnovaly otázce věrohodnosti klíčové usvědčující výpovědi druhého obžalovaného. Ta byla ovlivněna postupem policejního orgánu, který druhému obžalovanému při výslechu předkládal další důkazní materiály (např. výsledky sledování atd.), údajně za účelem upřesnění výpovědi. Výpovědi tohoto obžalovaného se přitom v průběhu přípravného řízení měnily, očividně ve snaze přenést co největší díl trestní odpovědnosti na stěžovatele, a to právě za pomoci (podle návodu) policie. Takový postup považuje stěžovatel za nezákonný. Druhý obžalovaný nikdy spontánně sám nevypověděl, že by byl kurýrem stěžovatele. Nekonzistentnost těchto výpovědí potvrdil částečně i odvolací soud. 7. Dále stěžovatel namítá, že mu odvolací soud uložil trest, který zákon nepřipouští. Odvolací soud nezkoumal osobní a majetkové poměry stěžovatele, jakožto nutnou podmínku pro zjištění dobytnosti uloženého trestu, a tedy jeho zákonnosti. Uvedený trest nelze stěžovateli uložit jenom proto, že k jeho zálibám patří surfing a jachting, je prokurista dvou společností, je svobodný a při domovní prohlídce se v jeho bydlišti našla hotovost. Stěžovatel nemá žádný hodnotnější majetek. Lhůta 15 dnů k uhrazení 500 000 Kč (běžící vedle sedmidenní lhůty k nástupu výkonu trestu) je navíc podle stěžovatele nezákonná. 8. V doplnění ústavní stížnosti, doručenému Ústavnímu soudu dne 26. 2. 2021, stěžovatel uvádí, že námitkou nezákonnosti trestu, upřesněnou v doplnění dovolání, se Nejvyšší soud vůbec nezabýval, resp. nereflektoval obsah podaného dovolání. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), a to v těch částech, týkajících se rozhodnutí vrchního soudu a Nejvyššího soudu. V části, ve které směřuje proti již zrušenému rozsudku krajského soudu je návrhem, o kterém není Ústavní soud příslušný rozhodnout [srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. I. ÚS 1119/15 (N 116/77 Sb