IV.ÚS 41/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 41/20 ze dne 15. 12. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Josefa Fialy a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele D. Š., t. č. Věznice Mírov, zastoupeného Mgr. Robertem Cholenským, Ph.D., advokátem sídlem Bolzanova 461/5, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. listopadu 2019, č. j. 1 To 66/2019-4581, za účasti Vrchního soudu v Olomouci jako účastníka řízení a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení předmětu řízení 1. Stěžovatel napadá shora uvedené usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "stížnostní soud"), neboť jím dle jeho názoru bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces. Ústavnímu soudu proto navrhl, aby napadené usnesení stížnostního soudu zrušil. II. Posouzení splnění procesních předpokladů 2. Ústavní stížnost byla doručena Ústavnímu soudu včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem, předcházelo jí vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje, a splňuje tedy všechny procesní předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). III. Rekapitulace skutkového stavu a postupu řízení před obecnými soudy 3. Stěžovatel byl rozsudkem stížnostního soudu ze dne 3. 6. 2014, č. j. 3 To 50/2014-3367, vydaným na podkladě odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně (dále jen "nalézací soud") ze dne 10. 4. 2014, č. j. 61 T 15/2013-3252, pravomocně uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu vraždy dle § 140 odst. 1, 3 písm. i) a j) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), ve spolupachatelství dle § 23 trestního zákoníku, a odsouzen za tento a jiný sbíhající se trestný čin dle § 140 odst. 3 trestního zákoníku ve spojení s § 43 odst. 2 trestního zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v délce 20 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou (dále jen "odsuzující rozsudek"). 4. Skutek, jímž byli stěžovatel a spoluobžalovaný uznáni vinnými, měl spočívat, stručně řečeno, v tom, že v přesně nezjištěné době dne 22. 9. 2011 měli vniknout do rodinného domu poškozeného, kterého usmrtili s cílem zmocnit se pro vlastní obohacení peněz a šperků v majetku poškozeného a jeho manželky, a to tak, že poškozeného měli opakovaně, vytrvale, hrubě a surově fyzicky napadat škrcením a bitím po celém těle a nezjištěným kovovým předmětem, kopanci a dupáním mu měli zasadit s až enormní intenzitou nejméně třicet ran do hlavy a dalších částí těla, v jejichž důsledku utrpěl poškozený zranění, jimž podlehl, a následně měli stěžovatel a jeho spoluobžalovaný z rodinného domu odcizit hotovost ve výši 3 000 Kč a několik šperků (dále jen "předmětný skutek"). 5. Proti odsuzujícímu rozsudku podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 28. 1. 2015, č. j. 3 Tdo 61/2015-68, a proti němu podanou ústavní stížnost odmítl Ústavní soud usnesením sp. zn. III. ÚS 1099/15 ze dne 14. 4. 2016 (pozn. všechna zde uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z: https://nalus.usoud.cz). 6. Stěžovatel proti odsuzujícímu rozsudku opakovaně podával návrhy na povolení obnovy řízení dle § 277 a násl. zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. První návrh zamítl soud usnesením ze dne 16. 10. 2014, č. j. 61 T 15/2013-3588, které nabylo právní moci dne 7. 11. 2014 poté, co stěžovatel vzal stížnost podanou proti němu zpět. Druhý návrh zamítl nalézací soud usnesením ze dne 9. 10. 2017, č. j. 61 T 15/2013-4007, a stížnost proti tomuto usnesení zamítl stížnostní soud usnesením ze dne 14. 5. 2018, č. j. 1 To 65/2017-4234. Toto usnesení stížnostního soudu bylo však zrušeno nálezem sp. zn. II. ÚS 2587/18 ze dne 25. 2. 2019, neboť soud neumožnil odsouzeným se seznámit se všemi podklady ohledně metody pachové identifikace, které si opatřil v reakci na námitky uplatňované v návrzích na povolení obnovy řízení. 7. Po odstranění tohoto nedostatku stížnostní soud i druhý návrh na povolení obnovy řízení zamítl, a to usnesením ze dne 13. 6. 2019, č. j. 1 To 65/2017-4342. Proti tomuto usnesení stížnostního soudu podali stěžovatel i jeho spoluobviněný ústavní stížnost, již odmítl Ústavní soud usnesením sp. zn. III. ÚS 2816/19 ze dne 24. 11. 2020. Třetí stěžovatelův návrh na povolení obnovy řízení zamítl nalézací soud usnesením ze dne 21. 10. 2019, č. j. 61 T 15/2013-4563 (dále jen "usnesení nalézacího soudu o obnově"), proti němuž stěžovatel brojil stížností, již zamítl stížnostní soud napadeným usnesením. IV. Argumentace stěžovatele a vyjádření dalších účastníků řízení 8. Stěžovatel úvodem své ústavní stížnosti rekapituluje dosavadní průběh řízení a formuluje ze svého hlediska podstatné body, které celý případ doprovází. Následně vymezuje vlastní ústavněprávní námitky, které lze shrnout následujícím způsobem: 1) nespolehlivost metody pachové identifikace; 2) nevěrohodnost stěžejního svědka; a 3) nevypořádání se s dalšími indiciemi a novými skutečnostmi tvrzenými obhajobou. Jádra těchto námitek lze vystihnout následovně: 9. Ad 1) stěžovatel vyjadřuje své kategorické stanovisko o důkazní nepoužitelnosti metody pachové identifikace pro její nespolehlivost, neboť její výsledky jsou prakticky náhodné. Pachové stopy přitom považuje za stěžejní usvědčující důkaz. Názor stížnostního soudu nereflektuje současný stav vědeckého poznání, podle nějž výsledky metody pachové identifikace před rokem 2018 nemohou sloužit jako důkaz v trestním řízení. Stěžovatel pro tento závěr obsáhle argumentuje, předestírá vývoj metody pachové identifikace v posledních desetiletích, prezentuje kritická stanoviska zástupců odborné obce proti metodě pachové identifikace, zejména dokumenty související s výzkumným projektem testování reliability metody pachové identifikace České zemědělské univerzity, resp. s projektem Ověření a zdokonalení metody pachové identifikace, jakož i další dokumenty a informace podporující jeho názor. 10. Dle stěžovatele je způsob, jakým byla metoda pachové identifikace provedena v jeho věci, zcela nespolehlivý, neboť nevylučuje ovlivnění (byť nevědomé) psa psovodem, a nebyl by akceptovatelný jako důkaz pravděpodobně nikde jinde v Evropě, přičemž to dle stěžovatele vyplývá i z nedatované uniklé zprávy pracovní skupiny policejního prezidia. Stěžovatel odkazuje i na jinou trestní věc vedenou u nalézacího soudu pod sp. zn. 68 T 6/2016 a znalecký posudek tam zpracovaný pro obhajobu, v němž je konstatováno, že takovýto způsob provedení metody pachové identifikace vede k tomu, že z deseti případů jsou tři až čtyři obžalovaní označeni za pachatele nesprávně. Tento znalecký posudek, jehož závěry jsou formulovány obecně, obecné soudy nepřipustily jako důkaz v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení, a tedy stěžovatel se dle svého názoru nachází v bludném kruhu, neboť obecné soudy považují metodu pachové identifikace za spolehlivou, a navrhne-li stěžovatel důkaz, který to zpochybňuje, zamítnou jej, neboť tato metoda je podle nich spolehlivá. 11. Stěžovatel se vymezuje i proti způsobu, jakým se s jeho námitkami vypořádal stížnostní soud. Ten argumentoval zejména velkým počtem provedených srovnání pachových stop a ověřování způsobu jejich provedení. Dle stěžovatele tento argument nemůže obstát, neboť rovněž ve věci sp. zn. 68 T 6/2016 došlo k velkému počtu komparací, a přesto k povolení obnovy řízení došlo. Uvádí-li stížnostní soud, že se tak stalo v důsledku změny výpovědi jednoho z odsouzených, pak to dle stěžovatele ničeho nemění na závěru, že se tam provedená ztotožnění rovněž ukázala být mylnými. Také dle stěžovatele nelze akceptovat závěr stížnostního soudu, že výzkumná zpráva České zemědělské univerzity je nespolehlivá, neboť dosud nebylo provedeno komplexní vědecké zkoumání. To totiž dle stěžovatele není možné, neboť od roku 2018 se uplatňuje jiná metodika pachové identifikace, a tedy nelze očekávat, že by k provádění metody pachové identifikace podle staré metodiky byly prováděny nějaké další výzkumy. Předmětná výzkumná zpráva byla navíc vypracována univerzitním pracovištěm, které je zapsáno v seznamu znaleckých ústavů se specializací na kynologii a olfaktologii psa, proto dle stěžovatele nemá místa argument, že správnost metody pachové identifikace v jeho věci potvrdil znalecký posudek doc. Kloubka. 12. Ad 2) stěžovatel připomíná, že svědecké výpovědi svědků, jimž se měl jeho spoluobviněný ve vazbě doznat, se objevily až ve stavu důkazní nouze, kdy byli oba obvinění rozsudkem soudu prvního stupně předcházejícím vydání odsuzujícího rozsudku zproštěni obžaloby. Stěžovatel poukazuje na to, že svědek, který měl stěžovatele usvědčovat, byl v době své výpovědi