IV.ÚS 41/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 41/22 ze dne 1. 2. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Tomšíka, zastoupeného JUDr. Oldřichem Nejdlem, advokátem, sídlem Valentinská 56/11, Praha 1 - Staré Město, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 2. listopadu 2021 č. j. 12 C 136/2021-24, a o ústavní stížnosti stěžovatele Tomáše Vrbaty, zastoupeného JUDr. Oldřichem Nejdlem, advokátem, sídlem Valentinská 56/11, Praha 1 - Staré Město, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 27. října 2021 č. j. 15 C 86/2021-65, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7 - Holešovice, jako vedlejší účastnice řízení takto: Ústavní stížnosti se odmítají. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Dvěma samostatnými, obsahově shodnými, ústavními stížnostmi podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se každý ze stěžovatelů domáhá zrušení jednoho z rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") konkretizovaného v záhlaví s tvrzením, že došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny. 2. Podané ústavní stížnosti Ústavní soud spojil ke společnému řízení usnesením ze dne 18. 1. 2022 sp. zn. IV. ÚS 41/22, II. ÚS 44/22 s tím, že budou nadále vedeny pod sp. zn. IV. ÚS 41/22. 3. Z ústavních stížností a jejich příloh se podává, že obvodní soud napadenými rozsudky zamítl žaloby stěžovatelů, kteří se po vedlejší účastnici domáhali náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), každý ve výši 4 300 Kč s příslušenstvím. Škodu podle nich představují vynaložené náklady na zastoupení v přestupkových řízeních, která byla s nimi vedena jako podezřelými ze spáchání přestupku a která byla skončena před správním orgánem prvního stupně zastavením řízení. 4. Zamítnutí žaloby prvního stěžovatele obvodní soud odůvodnil tím, že při aplikaci zákona č. 82/1998 Sb. jsou soudy povinny zohlednit podstatu práva na náhradu škody způsobené při výkonu veřejné moci (čl. 36 odst. 3 Listiny) a v každém jednotlivém případě zkoumat, zda zahájení přestupkového řízení a procesní postup správních orgánů v něm je možné považovat za nesprávný úřední postup, i když správní řízení nevyústilo v pravomocné rozhodnutí, že podezřelý je vinný ze spáchání přestupku. Ústavní soud v nálezech ze dne 3. 9. 2019 sp. zn. II. ÚS 1099/19 (N 156/96 SbNU 36) a ze dne 15. 12. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2841/19 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz) dospěl k závěru, že v některých případech je možné na oznámení o zahájení řízení o přestupku spojené se sdělením obvinění z přestupku hledět jako na nezákonné rozhodnutí. Nicméně dovodil, že ne každé zahájení řízení o přestupku či procesní postup správních orgánů v jeho průběhu, které nevyústily v pravomocné meritorní rozhodnutí o přestupku, je možné paušálně považovat za nesprávný úřední postup či nezákonné rozhodnutí. V těch případech, kdy Ústavní soud shledal existenci práva na náhradu škody v podobě nákladů na zastoupení v přestupkových řízeních, byla zjištěna flagrantní pochybení správních orgánů. Žádné takové pochybení ovšem první stěžovatel ve své věci netvrdil, natož aby tvrdil takové pochybení, které by mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí, jímž řízení o přestupku skončilo. Obvodní soud uzavřel, že oznámení o zahájení řízení o přestupku u prvního stěžovatele nebylo nezákonným rozhodnutím, nebyly tedy splněny podmínky pro vznik odpovědnosti státu za škodu. 5. Zamítnutí žaloby druhého stěžovatele obvodní soud odůvodnil tím, že ze žádného zákonného ustanovení nevyplývá právo obviněného z přestupku na náhradu škody, neskončí-li přestupkové řízení shledáním jeho viny. Nelze ani postupovat analogicky podle případů, kdy je obviněnému z trestného činu přiznáno právo na náhradu škody způsobené rozhodnutím o zahájení trestního stíhání, skončilo-li trestní řízení zproštěním obžaloby. Použití analogie vyloučil Ústavní soud v usnesení ze dne 7. 10. 2010 sp. zn. III. ÚS 1845/08. Obvodní soud odkázal rovněž na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014 sp. zn. 30 Cdo 2715/2013, podle něhož není nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb. skutečnost, že přestupkové řízení z jakéhokoli důvodu neskončilo pravomocným rozhodnutím o shledání viny. Obvodní soud v přestupkovém řízení s druhým stěžovatelem neshledal nesprávný úřední postup, neboť řízení proběhlo bez excesů, podle zákonných pravidel a netrvalo nepřiměřeně dlouho. II. Argumentace stěžovatelů 6. Stěžovatelé se dožadují analogického uplatnění závěrů o náhradě škody v trestním řízení a tvrdí, že za nezákonné rozhodnutí je nutno považovat i rozhodnutí o zahájení přestupkového řízení, nepotvrdilo-li se následně, že obviněný přestupek spáchal. Tento závěr podle stěžovatelů přijal i Ústavní soud v nálezech ze dne 3. 9. 2019 sp. zn. II. ÚS 1099/19 (N 156/96 SbNU 36), ze dne 15. 12. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2841/19 a ze dne 31. 8. 2021 sp. zn. III. ÚS 917/21. Stěžovatelé trvají na tom, že mají právo na náhradu nákladů vynaložených na zastoupení v přestupkovém řízení, které skončilo jeho zastavením, protože správní orgán shledal, že se přestupku nedopustili. 7. Obvodní soud se podle stěžovatelů v napadených rozsudcích nevypořádal s nálezy Ústavního soudu, kterými v řízení argumentovali. Nevysvětlil, proč se odchýlil od svého rozsudku ze dne 18. 12. 2020 č. j. 10 C 209/2020-25, na který stěžovatelé poukazovali, a kterým v obdobné věci vyhověl žalobě na náhradu škody. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnosti byly podány včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Stěžovatelé jsou zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnosti jsou přípustné, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavních stížností 9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatelů. 10. V každé z posuzovaných věcí je veden spor o bagatelní částku (4 300 Kč s příslušenstvím). V takových případech, s výjimkou extrémního vybočení, je úspěšnost ústavní stížnosti v zásadě vyloučena. U bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, v nichž hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu u stěžovatelů. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti, kdy jde o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Bagatelní částky totiž pro svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Bagatelní výše částky, jež je předmětem sporu, bez dalšího zakládá důvod pro odmítnutí ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, ledaže věc doprovázejí mimořádné okolnosti, které ji naopak co do ústavní roviny významnou činí (viz např. nález ze dne 6. 4. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3502/20, bod 25. odůvodnění). Je především na stěžovatelích, aby v ústavní stížnosti vysvětlili (a případně doložili), proč věc přes bagatelnost částky vyvolává v jejich právní sféře ústavněprávně relevantní újmu [usnesení ze dne 9. 1. 2019 sp. zn. IV. ÚS 3256/18 (U 1/92 SbNU 356), bod 11. odůvodnění]. 11. Stěžovatelé ve svých ústavních stížnostech předestřeli argumentaci, proč napadená rozhodnutí i přes bagatelní výši sporu jim podle jejich názoru způsobila ústavněprávní relevantní újmu. Ústavní soud však porušení jejich základních práv či svobod neshledal. 12. Ústavní soud v minulosti judikoval, že na rozhodování o náhr