IV.ÚS 41/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 41/23 ze dne 27. 6. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Baxy a Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele L. T., zastoupeného JUDr. Václavem Veselým, advokátem, sídlem Gutova 3297/4, Praha 10 - Strašnice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. října 2022 č. j. 7 Tdo 838/2022-375, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. února 2022 č. j. 9 To 388/2020-326 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 31. srpna 2020 č. j. 51 T 105/2019-196, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 2 odst. 3 a čl. 9 odst. 2 a 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, za který ho odsoudil podle téhož ustanovení za užití § 67 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku k peněžitému trestu, a to ve výměře podle § 68 odst. 1 a 2 trestního zákoníku, 100 denních sazeb ve výši 1 000 Kč, tedy v celkové výměře 100 000 Kč. Podle § 69 odst. 1 trestního zákoníku mu pro případ, že by v soudem dodatečně stanovené lhůtě peněžitý trest nezaplatil, stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců. Stěžovateli dále podle § 73 odst. 1 trestního zákoníku uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 18 měsíců. Uvedeného přečinu se podle zjištění obvodního soudu dopustil stěžovatel tím, že dne 30. 7. 2019, nejméně kolem 2:00 hod. v Praze 10, ulici Dobročovická, kde byl kontrolován hlídkou Policie České republiky, řídil osobní motorové vozidlo, ačkoli věděl, že před jízdou požil alkohol, jehož užití mu bránilo v bezpečném ovládání vozidla, přičemž ve 4:50 hod. byl pomocí certifikovaného dechového analyzátoru Dräger 7510 zjištěn pozitivní výsledek na alkohol, když mu bylo naměřeno 1,71 g/kg alkoholu v krvi, a posléze při další dechové zkoušce v 5:30 hod. bylo naměřeno 1,66 g/kg a v 5:36 hod. 1,65 g/kg alkoholu v krvi. 3. Proti rozsudku obvodního soudu podali stěžovatel a státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 odvolání. Z podnětu odvolání státního zástupce Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d), e) a odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zrušil ve výroku o náhradním trestu odnětí svobody podle § 69 odst. 1 trestního zákoníku a ve výroku o trestu zákazu činnosti podle § 73 odst. 1 téhož zákona. Odvolání stěžovatele podle § 256 trestního řádu zamítl. 4. Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá, že obecné soudy porušily ústavní zásadu enumerativnosti státních pretenzí, dopustily se libovůle a "zaútočily" na materiální jádro Ústavy tím, že jeho jednání kvalifikovaly jako přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 trestního zákona, ačkoliv v inkriminovanou dobu neměl v krvi nejméně 1,00 g/kg alkoholu, a tedy nešlo o trestněprávní jednání, ale o přestupek ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 125c odst. 1 písm. b) a c) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů. 6. Dále stěžovatel uvádí, že rozhodující senát Nejvyššího soudu nerespektoval jeho právo na zákonného soudce, neboť - aniž věc postoupil k rozhodnutí velkému senátu trestního kolegia - se odchýlil od usnesení ze dne 19. 5. 2010 sp. zn. 8 Tdo 586/2010 a ze dne 3. 8. 2011 sp. zn. 7 Tdo 864/2011, zejména v opomenutí požadavku vycházet ze všech okolností, z nichž lze dovodit, zda obviněný byl ve stavu vylučujícím způsobilost k řízení motorového vozidla. Uvedeným postupem senátu 7 Tdo došlo k narušení právní jistoty a není předvídatelné, kdy určité jednání naplňuje znaky předmětného trestného činu. 7. Stěžovatel poukazuje na to, že za skutek, který je vymezen ve výrokové větě rozsudku obvodního soudu, byl pravomocným rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy, Odboru dopravněsprávních činností, ze dne 20. 9. 2019 č. j. S-MHMP 1672231/2019/Sla (dále jen "rozhodnutí magistrátu"), které nabylo právní moci dne 26. 10. 2019, uznán vinným přestupkem podle § 125c odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu, za který mu byla uložena pokuta ve výši 6 000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu šesti měsíců, přičemž toto rozhodnutí dosud nebylo zrušeno, a správním orgánem uložené tresty byly vykonány. Stěžovatel dovozuje, že došlo k porušení ústavněprávní zásady ne bis in idem a z ní vycházejícího § 11 odst. 1 písm. h) trestního řádu. 8. Nejvyšší soud stěžovatelovu dovolací argumentaci označil za částečně podřaditelnou pod dovolací důvod podle § 256b odst. 1 písm. h) trestního řádu, případně i pod neuplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu za eventuálního užití § 265b odst. 1 písm. m) trestního řádu. Přesto dovolání odmítl, což je podle stěžovatele v rozporu se závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2022 sp. zn. I. ÚS 766/22 (pozn. všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). 9. Státní zástupce v obžalobě vymezil skutek tak, že stěžovatel v inkriminovanou dobu měl v krvi nejméně 1,70 g/kg alkoholu. Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, vyhotoveného na pokyn státního zástupce Ing. Jaroslavem Zikmundem však vyplynulo, že minimální hladina alkoholu v krvi stěžovatele činila 0,43 g/kg. Obdobné závěry se podávají rovněž z posudku z téhož oboru a odvětví, který na základě opatření obvodního soudu předložila Ing. Ivana Černá. Tato zjištění potvrdil i znalec Ing. Jan Stříbrný, Ph.D., v posudku zpracovaném z podnětu stěžovatele. 10. Podle stěžovatele zákon č. 65/2017 Sb., o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek, ve znění pozdějších předpisů, ani zákon o silničním provozu, nepředpokládají, že při následném provedení odborného lékařského vyšetření, jehož součástí je i vyšetření toxikologické, lze k předchozímu orientačnímu vyšetření - tj. dechové zkoušce - přihlížet. Kolizi výsledků dechové zkoušky a odborného lékařského vyšetření je nutné v trestním řízení posuzovat se zřetelem k pravidlu in dubio pro reo. Pro postižení jeho jednání postačovalo hodnocení pouze jako přestupku podle § 125c odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu. 11. Stěžovatel z výše vymezených důvodů dovozuje, že obecné soudy porušily též § 12 odst. 2 trestního zákoníku zakotvující zásadu subsidiarity trestní represe. 12. Stěžovatel vytýká, že napadená rozhodnutí obecných soudů vycházejí z výpovědí svědků - příslušníků Policie České republiky, přičemž jejich nepravdivost (zejména v popisu "nedostatků ustrojení" stěžovatele, majících dokládat jeho ovlivnění alkoholem) vyplývá z kamerového záznamu. I prokázaná nepravdivost výpovědi svědka o jedné ze skutkových okolností činí výpověď nevěrohodnou jako celek. 13. Obecné soudy při posuzování míry ovlivnění stěžovatele alkoholem měly povinnost vycházet ze znaleckých posudků, nikoli z výpovědí svědků. V trestním řízení bylo provedeno dokazování třemi znaleckými posudky z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, nicméně soudy přesto svá rozhodnutí založily především na svědeckých výpovědích policistů. 14. Dále stěžovatel vytýká, že výše peněžitého trestu není vyčerpávajícím a přezkoumatelným způsobem odůvodněna. Úvahy předpokládané v § 68 odst. 4 až 6 trestního zákoníku zcela scházejí a napadená rozhodnutí nevycházejí z jeho reálných ekonomických poměrů. 15. Závěrem stěžovatel opětovně obrací pozornost ke znaleckým posudkům a dovozuje, že v rozporu s § 125 odst. 1 trestního řádu není z odůvodnění napadených rozhodnutí patrné, jak se soudy vypořádaly s obhajobou, ani jakými právními úvahami se řídily, když posuzovaly prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a