IV.ÚS 410/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 410/20 ze dne 16. 6. 2020 N 129/100 SbNU 410 Porušení práva na přístup k soudu dovolacím soudem (zákaz přepjatého formalismu)   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaj) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Lenky Koukalové, zastoupené Mgr. Martinem Urbáškem, advokátem, sídlem Bráfova třída 764/50, Třebíč, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2019 č. j. 33 Cdo 2850/2019-143, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a obchodní společnosti M & M reality holding, a. s., sídlem Krakovská 583/9, Praha 1 - Nové Město, zastoupené Mgr. Petrem Harmečkem, advokátem, sídlem Macharova 302/13, Ostrava, jako vedlejší účastnice řízení, takto: I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2019 č. j. 33 Cdo 2850/2019-143 bylo porušeno ústavně zaručené základní právo stěžovatelky na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2019 č. j. 33 Cdo 2850/2019-143 se ruší. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, přičemž tvrdí, že jím bylo zasaženo do jejího základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu vedeného Okresním soudem v Třebíči (dále jen "okresní soud") se podává, že rozsudkem tohoto soudu ze dne 15. 11. 2018 č. j. 9 C 49/2017-76 bylo stěžovatelce (jako žalované) uloženo zaplatit vedlejší účastnici (jako žalobkyni) částku 96 800 Kč s příslušenstvím jako provizi ze smlouvy o zprostředkování koupě nemovitosti a poskytování služeb, uzavřené mezi účastnicemi dne 8. 10. 2015, a dále náklady řízení ve výši 57 902 Kč. 3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně (dále též jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 2. 4. 2019 č. j. 37 Co 119/2018-123 rozsudek okresního soudu potvrdil a stěžovatelce uložil nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení ve výši 16 693 Kč. 4. Proti rozsudku krajského soudu brojila stěžovatelka dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl usnesením předsedy senátu podle § 243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř."). V dovolání stěžovatelka uvedla, že odvolací soud řešil několik otázek hmotného práva a tyto řešil nesprávně, přičemž se odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, "resp." nesprávně řešil otázky v praxi dovolacího soudu dosud výslovně neřešené. Konkrétní pochybení mělo vzniknout při řešení otázky významu předchozího uzavření zprostředkovatelské smlouvy s vlastníky nemovitosti na zprostředkovatelskou smlouvu (a nároků z ní vyplývajících) na stejnou činnost uzavřenou později s vyhledanými zájemci o nemovitost, dále pak při řešení otázky aplikace zásad ochrany spotřebitele na formulářovou zprostředkovatelskou smlouvu, jakož i otázky vlivu zániku možnosti realizace části služeb či vynaložení nákladů zahrnutých do provize za zprostředkování na výši této provize; k těmto otázkám následně stěžovatelka předestřela svou argumentaci, přičemž u první otázky poukázala na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2010 č. j. 25 Co 387/2010-107, v případě druhé otázky zmínila rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018 sp. zn. 33 Cdo 5902/2017, a jde-li o třetí otázku, stěžovatelka uvedla, že jí není známo, že by ji dovolací soud řešil. Nejvyšší soud ale dospěl k závěru, že stěžovatelka - posuzováno podle celého obsahu dovolání - nevymezila předpoklady jeho přípustnosti taxativně uvedené v § 237 o. s. ř., když dala na výběr, aby jí vymezené právní otázky posoudil buď jako otázky, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe (aniž by označila, od jakého ustáleného řešení konkrétní právní otázky se odvolací soud odchýlil), nebo aby je posoudil jako dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešené, a dodal, že není jeho úkolem, aby na základě odůvodnění napadeného rozhodnutí sám vymezoval předpoklady přípustnosti dovolání, a nahrazoval tak plnění procesních povinností dovolatele. II. Stěžovatelčina argumentace 5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že napadené usnesení nemá oporu v tom, co uvádí ve skutečném obsahu dovolání, a je tak zjevným projevem přehnaného formalismu. S poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2019 sp. zn. I. ÚS 3712/18 (N 187/97 SbNU 41; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na adrese http://nalus.usoud.cz) pak uvádí, že v dovolání jsou před následnou specifikací tří právních otázek výslovně zmíněny dvě "alternativy" přípustnosti dovolání, a to "odchýlení se od rozhodovací praxe dovolacího soudu" a "nesprávné řešení otázky v praxi dovolacího soudu dosud výslovně neřešené", přičemž jedna či druhá alternativa pak vyplývala přímo z argumentace k jednotlivým otázkám či tuto bylo možné z ní jednoznačně dovodit. 6. Konkrétně u první otázky (uzavření dvou smluv na stejnou zprostředkovatelskou činnost), jak stěžovatelka dále uvádí, odkázala na názor obsažený v rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2010 (pozn.: č. j. 25 Co 387/2010-107), který je citován v odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu (pozn.: ze dne 15. 8. 2012) sp. zn. 33 Cdo 694/2011, od něhož se rozhodnutí odvolacího soudu (tj. Krajského soudu v Brně) odchylovalo, a i s ohledem na širší rozsah otázky v projednávané věci a nutnost aplikace občanského zákoníku lze mít za naplněnou též druhou alternativu. U druhé otázky (aplikace ustanovení zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů) odkázala na dílčí argumentaci uvedenou v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018 sp. zn. 33 Cdo 5902/2017, přičemž s ohledem na rozsah otázky lze mít rovněž za naplněnou i druhou alternativu. V případě třetí otázky (zánik možnosti realizace části služeb a vynaložení nákladů zahrnutých do provize) výslovně uvedla, že jí není známo, že by dovolací soud tuto otázku řešil, a na žádné rozhodnutí tudíž neodkazovala, navíc poukázala na nesrozumitelnost odůvodnění jejího řešení odvolacím soudem. Zde jasně vymezila jednu z alternativ přípustnosti dovolání a Nejvyšší soud dle jejího názoru pochybil do té míry, že vznikl extrémní nesoulad mezi tím, co v odůvodnění uvedla, a obsahem dovolání. 7. V této souvislosti stěžovatelka upozornila, že nemá zákonnou povinnost znát veškerou judikaturu dovolacího soudu a nemůže často vědět, zda byla uvedená právní otázka někdy řešena, zda lze její řešení použít zcela či zčásti na posuzovaný případ, a že pokud by tomu tak bylo za situace, kdy dovolatel uplatňuje přípustnost dovolání v podobě "dosud neřešené otázky" namísto "rozporu s ustálenou praxí dovolacího soudu", znamenal by formalistický přístup dovolacího soudu též odmítnutí takového dovolání. Současně znovu připomenula nález sp. zn. I. ÚS 3712/18 (viz sub 5), v němž měl Ústavní soud poukázat na problematičnost vymezování přípustnosti dovolání a někdy příliš formalistický přístup dovolacího soudu, kdy případné "nedostatky" v konkrétní projednávané věci nejsou důvodem pro posouzení dovolání jako vadného, je-li takové podání obsahově z pohledu přípustnosti dovolání vyhodnotitelné. Nejvyšší soud však zvolil postup opačný. III. Vyjádření účastníka a vedlejší účastnice řízení 8. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkovi a vedlejší účastnici řízení. 9. Nejvyšší soud v podrobnostech odkázal na důvody, pro které neshledal stěžovatelčino dovolání přípustné, s tím, že nemohlo dojít k porušení jejích ústavně zaručených práv. K tomu dodal, že stěžovatelka je povinna s ohledem na § 241a odst. 2 o. s. ř. vymezit, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje za daný, přičemž z § 237 o. s. ř. vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií, kdy splnění jednoho kritéria vylučuje, aby současně bylo splněno kritérium jiné. Vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti, není proto řádné, bylo-li provedeno označením (volbou) několika v úvahu přicházejících alternativ přípustnosti dovolání pro jednu právní otázku (v této souvislosti odkázal na své usnesení ze dne 25. 6. 2014 sp. zn. 26 Cdo 1590/2014 ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015 sp. zn. I. ÚS 2967/14, dále pak poukázal na usnesení ze dne 11. 4. 2017 sp. zn. I. ÚS 3762/16). K argumentaci stěžovatelky, že nemá povinnost znát veškerou judikaturu dovolacího soudu, zmínil bod 19 usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2017 sp. zn. I. ÚS 13/15. Z těchto důvodů navrh