IV.ÚS 4103/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 4103/17 ze dne 30. 1. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti obchodní společnosti Indra-Šebesta v.o.s., sídlem Čechyňská 361/16, Brno, insolvenční správkyně dlužníka Rostislava Pekárka, zastoupené Mgr. Lubomírem Kinclem, advokátem, sídlem Čechyňská 361/16, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. října 2017 č. j. KSCB 27 INS 22986/2016, 104 VSPH 523/2017-64, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení a Květy Pekárkové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 27. 12. 2017, navrhla stěžovatelka jako insolvenční správkyně dlužníka Rostislava Pekárka (dále jen "dlužník") zrušení v záhlaví uvedeného usnesení z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). II. Shrnutí řízení před obecnými soudy 2. Dne 6. 10. 2016 bylo před Krajským soudem v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") zahájeno insolvenční řízení ve věci dlužníka, vedené pod sp. zn. KSCB 27 INS 22986/2016, v jehož rámci bylo usnesením tohoto soudu ze dne 20. 3. 2017 č. j. KSCB 27 INS 22986/2016-B-6 schváleno jeho oddlužení. 3. V průběhu insolvenčního řízení podala stěžovatelka jako insolvenční správkyně dlužníka žalobu proti vedlejší účastnici, matce dlužníka, kterou se domáhala určení, že právní úkon dlužníka spočívající v uzavření darovací smlouvy, jejímž předmětem byly v žalobě blíže specifikované pozemky v katastrálním území Křenov u Kájova, je vůči věřitelům přihlášeným do insolvenčního řízení neúčinný. Dále navrhla, aby bylo určeno vlastnictví k v žalobě blíže specifikovanému pozemku a stavbě a aby bylo rozhodnuto o jejich vydání do majetkové podstaty dlužníka. Rozsudkem krajského soudu ze dne 2. 5. 2017 č. j. 42 ICm 4743/2016-54 byla však tato žaloba zamítnuta a stěžovatelce byla uložena povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 13 600 Kč. Proti výroku o náhradě nákladů řízení podala stěžovatelka odvolání, o němž Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozhodl usnesením ze dne 13. 10. 2017 č. j. KSCB 27 INS 22986/2016, 104 VSPH 523/2017-64 tak, že napadený výrok potvrdil. 4. Stěžovatelka v odvolání namítala, že v dané věci měl být při rozhodování o náhradě nákladů řízení použit § 150 občanského soudního řádu, podle něhož jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Tyto důvody měly spočívat v tom, že nabytím právní moci napadeného výroku vznikne vedlejší účastnici pohledávka, která - v případě, že ji řádně uplatní u osoby s dispozičním oprávněním, kterou je v této věci vzhledem ke schválení oddlužení dlužník - bude v rámci probíhajícího insolvenčního řízení uspokojována jako pohledávka za majetkovou podstatou, o níž pak budou méně uspokojeni věřitelé přihlášení do insolvenčního řízení. Stěžovatelka vnímala jako nepřiměřeně tvrdé, aby dlužník, který nebyl účastníkem řízení o odpůrčí žalobě, měl hradit nad rámec svých původních závazků i nyní vzniklou pohledávku na nákladech řízení. 5. Vrchní soud dospěl k závěru, že o nákladech incidenčního sporu bylo správně rozhodnuto podle § 163 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve spojení s § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, tedy podle úspěchu ve věci. K tomu, aby bylo možné postupovat podle § 150 občanského soudního řádu - jak to navrhovala stěžovatelka ve svém odvolání - by musely být dány důvody hodné zvláštního zřetele, za něž však podle vrchního soudu nelze považovat skutečnost, že pohledávku vzniklou v tomto řízení bude vedlejší účastnice uplatňovat u dlužníka, že bude uspokojována jako pohledávka za majetkovou podstatou podle § 203 odst. 3 insolvenčního zákona a že dlužníkovi se rozšíří okruh závazků, které bude muset uspokojovat z majetkové podstaty. Nadto vrchní soud dodal, že k úhradě těchto nákladů by stejně nebyl povinný dlužník, ale samotná insolvenční správkyně. Ve sporech o neúčinnost může povinnost nahradit náklady řízení v případě neúspěchu ve věci dopadnout na insolvenčního správce, neboť pro tyto spory nestanoví insolvenční zákon žádnou výjimku pro rozhodování o náhradě nákladů řízení. Vedlejší účastnici tak vznikne pravomocným přiznáním náhrady nákladů řízení pohledávka přímo vůči insolvenční správkyni, u níž ji bude také uplatňovat. Tím zároveň vzniknou insolvenční správkyni hotové výdaje kryté jejich paušální náhradou podle § 7 odst. 4 vyhlášky č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů, ve znění vyhlášky č. 398/2013 Sb. III. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti právním závěrům vrchního soudu, jimiž byla nelogicky a v rozporu s příslušnými ustanoveními insolvenčního zákona zhodnocena pohledávka vedlejší účastnice na náhradu nákladů řízení. Podle stěžovatelky jde o pohledávku za majetkovou podstatou podle § 168 odst. 2 písm. a) insolvenčního zákona, a nikoli o hotové výdaje insolvenčního správce, které by měly být kryty jejich paušální náhradou. Tato náhrada, představující 150 Kč za každý započatý měsíc oddlužení, je v tomto ohledu zjevně nedostačující, přičemž nelze akceptovat, aby náklady řízení incidenčního sporu hradila stěžovatelka z vlastních zdrojů (jak to v tomto případě fakticky učinila). 7. Nesprávný je i závěr, podle něhož má být předmětná pohledávka uplatňována přímo proti insolvenčnímu správci. Podle § 203 insolvenčního zákona by měla být uplatňována u osoby s dispozičním oprávněním k majetkové podstatě, což je v daném případě - vzhledem ke způsobu řešení úpadku oddlužením - dlužník. Výklad provedený vrchním soudem nerespektuje § 40a insolvenčního zákona, ani relevantní judikaturu k tomuto ustanovení (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2017 č. j. 29 Cdo 2446/2017), podle níž předmětná pohledávka nepatří mezi pohledávky vzniklé v insolvenčním řízení, pro které lze postihnout majetek insolvenčního správce. Stěžovatelka uzavírá, že napadené usnesení bylo odůvodněno nenáležitým a nepřesvědčivým způsobem. IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud konstatuje, že je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je přípustná (ze strany stěžovatelky byly vyčerpány všechny zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§ 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu). V. Vlastní posouzení 9. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností, napadeným rozhodnutím a obsahem příslušného insolvenčního spisu, načež zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 10. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Sám totiž není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, což znamená, že jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se orgány veřejné moci dopustily pochybení v rovině tzv. podústavního práva či jiné nesprávnosti. 11. Ústavní stížností proti napadenému usnesení stěžovatelka nezpochybňuje samotnou povinnost k náhradě nákladů řízení vedlejší účastnici, nýbrž její odůvodnění, a to v té části, z níž se podává, že by tyto náklady měla platit ze svých vlastních zdrojů a že by jí měly být kompenzovány pouze nedostatečnou paušální náhradou hotových výdajů. Místo toho se domnívá, že tato povinnost jde k tíži majetku dlužníka, konkrétně že jde o pohledávku za majetkovou podstatou podle § 168 odst. 2 písm. a) insolvenčního zákona, a že podle § 40a insolvenčního zákona pro ni nelze vést výkon rozhodnutí na majetek insolvenčního správce. 12. Ústavní soud ve své ustálené rozhodovací činnosti zdůrazňuje, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení, a z tohoto důvodu se i na něj vztahují zásady spravedlivého procesu. Kromě jiného to znamená, že takovéto rozhodnutí musí být náležitě a logicky odůvodněno, neboť právě naplnění tohoto požadavku je významnou pojistkou proti libovůli při výkonu veřejné moci [srov. např. nález ze dne 6. 3. 1997 sp. zn. III. ÚS 271/96 (N 24/7 SbNU 153) nebo nález ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.)]. 13. V dané věci se vrchní soud vy