IV.ÚS 4118/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 4118/17 ze dne 27. 2. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Ing. Zdeňka Smejkala a Ing. Jarmily Smejkalové, obou zastoupených Mgr. Janou Novotnou, advokátkou se sídlem Praha 10, Bulharská 734, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2017 č. j. 30 Cdo 885/2017-677, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí dovolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jejich dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. března 2012 č. j. 58 Co 46/2012-431. II. Z napadeného rozhodnutí se podává, že v předmětném řízení o určení vlastnického práva k nemovitostem a jejich vyklizení Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 28. 11. 2004 č. j. 21 C 603/2004-115 určil, že v rozsudku specifikované nemovitosti jsou ve společném jmění stěžovatelů (žalobců), dále uložil žalovaným povinnost vyklidit a vyklizené nemovitosti předat stěžovatelům do 15 dnů od právní moci rozsudku. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že účastníci dne 23. 10. 2002 uzavřeli smlouvu označenou jako kupní smlouva, a to na základě ujednání tzv. rámcové dohody "mezi žalobcem a žalovanou". Podle soudu prvního stupně se v případě předmětné kupní smlouvy jedná o simulovaný právní úkon, jímž má být zastřen její skutečný účel, tedy sjednání tzv. propadné zástavy, které je podle ustanovení § 169 písm. e) občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, v rozhodném znění (dále jen "obč. zák."), neplatné. K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále též "městský soud") rozsudkem ze dne 19. 9. 2007 č. j. 58 Co 163/2007-198 změnil rozsudek obvodního soudu tak, že předmětnou žalobu zamítl. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaná na základě smlouvy o postoupení předmětnými nemovitostmi již zajištěné pohledávky pouze zaujala místo věřitele po bance, a proto nemohlo jít o tzv. propadnou zástavu (mezi účastníky totiž nebyla uzavřena žádná smlouva o půjčce). K dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 15. 4. 2010 č. j. 30 Cdo 1177/2008-249 rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, neboť dospěl k závěru, že řízení bylo zatíženo procesní vadou. V následujícím řízení městský soud usnesením ze dne 8. 12. 2010 č. j. 58 Co 163/2007-298 zrušil rozsudek obvodního soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vázán právním závěrem odvolacího soudu, že kupní smlouva ze dne 23. 10. 2002 mezi žalovanou a stěžovateli byla uzavřena platně, soud prvního stupně rozsudkem ze dne 20. 5. 2011 č. j. 21 C 603/2004-356 určovací žalobu stěžovatelů zamítl. K odvolání stěžovatelů městský soud rozsudkem ze dne 28. 3. 2012 č. j. 58 Co 46/2012-431 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Nejvyšší soud rozhodl o dovolání rozsudkem ze dne 27. 2. 2013 č. j. 30 Cdo 3765/2012-503, kterým zrušil rozsudek městského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Městský soud poté - s ohledem na závazný právní názor dovolacího soudu, že inkriminované ujednání účastníků řízení bylo obcházením zákazu tzv. propadné zástavy - rozsudkem ze dne 20. 6. 2013 č. j. 58 Co 185/2013-542 žalobě stěžovatelů vyhověl a určil, že předmětná nemovitost je v jejich společném jmění a uložil žalované povinnost tuto nemovitost vyklidit. Dovolání Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 25. 9. 2013 č. j. 30 Cdo 2769/2013-594 pro nepřípustnost. Na základě ústavní stížnosti podané žalovanou Ústavní soud rozhodl nálezem ze dne 3. 1. 2017 sp. zn. II. ÚS 3646/13 tak, že zrušil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 č. j. 30 Cdo 2769/2013-594, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2013 č. j. 58 Co 185/2013-542 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013 č. j. 30 Cdo 3765/2012-503 (výrok I. a II.). Ústavní stížnost žalované proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2015 č. j. 21 Cdo 1987/2015-175 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2014 č. j. 16 Co 478/2014-138 Ústavní soud odmítl (výrok III.). V uvedeném nálezu Ústavní soud přisvědčil žalované, že Nejvyšším soudem v napadeném rozsudku přijatý právní závěr se odvíjí od skutkového zjištění, jež v dané věci učiněno nebylo (byť jej lze dovodit), tedy že předmětná pohledávka v době uzavření předmětné kupní smlouvy nebyla celá splatná. Dále přisvědčil žalované, že se otázka, zda pohledávka byla splatná v plném rozsahu, nejeví být jakkoli relevantní. Pokud by totiž podle Nejvyššího soudu - v případě, že by byla pohledávka žalované za stěžovateli celá splatná - byl vskutku namístě závěr, že by uzavření předmětné kupní smlouvy (s právem zpětné koupě) již obcházení zákazu tzv. propadné zástavy nezpůsobovalo, přičemž jinak závěr uvedený v napadeném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 nelze interpretovat, pak je nevyhnutelně namístě se ptát, jaký je (materiálně vzato) rozdíl mezi "obcházením" zákazu tzv. propadné zástavy v případě částečné a v případě celkové splatnosti (zástavním právem zajištěné) pohledávky; jinými slovy by byla namístě otázka, proč - z hlediska účelu zákazu tzv. propadné zástavy - hraje roli, zda je pohledávka splatná pouze částečně či v plném rozsahu, pokud v obou případech má zástavní věřitel již v danou dobu právo na zpeněžení předmětu zástavy. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že Nejvyšší soud zcela mechanicky aplikoval závěry ustálené rozhodovací praxe v případech obcházení zákazu tzv. propadné zástavy, aniž vzal do úvahy některé specifické skutkové okolnosti projednávané věci, a to i přesto, že se právě městský soud v rozsudku, jejž Nejvyšší soud napadeným rozsudkem zrušil, těmito okolnostmi pečlivě zabýval, hodnotil je ve vzájemných souvislostech a rovněž věnoval potřebnou pozornost právnímu hodnocení daného skutkového stavu, a to včetně odůvodnění, proč inkriminovaná smluvní ujednání nelze kvalifikovat jako zajišťovací převod práva. Nejvyšší soud poté v ústavní stížností napadeném rozsudku s ohledem na závěry Ústavního soudu zamítl dovolání stěžovatelů proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. března 2012 č. j. 58 Co 46/2012-431. V odůvodnění konstatoval, že vzhledem k vázanosti právním názorem Ústavního soudu postrádá smysl reagovat na opakující se právní argumentaci stěžovatelů, kteří i přes rozhodnutí Ústavního soudu dospívají k závěru, že pokud není splatná celá pohledávka zajištěná zástavním právem, pak jediným důsledkem při postoupení pohledávky původním věřitelem na nového věřitele, který se zástavními dlužníky uzavře smlouvu o převodu nemovitostí za předmětných okolností, je absolutní neplatnost převodní smlouvy ve smyslu § 39 občanského zákoníku, neboť naplňuje znaky tzv. propadné zástavy. V dané procesní situaci je ovšem tato argumentace pouhou polemikou s právním názorem Ústavního soudu. III. Stěžovatelé v ústavní stížnosti nesouhlasí s postupem Nejvyššího soudu, který podle jejich názoru rezignoval na rozhodovací činnost. Tvrdí, že z napadeného usnesení vyplývá, že Nejvyšší soud se s výsledkem řízení neztotožňuje, avšak konstatuje, že je nucen se od své ustálené judikatury odchýlit, neboť Ústavní soud v kasačním rozhodnutí vyjádřil závazný právní názor, kterému se Nejvyšší soud podvoluje. Stěžovatelé polemizují jednak s právním názorem, že již v případě částečné splatnosti pohledávky má věřitel právo na zpeněžení předmětu zástavy, jakož i s tím, že Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí respektoval právní závaznost nálezů Ústavního soudu. Stěžovatelé namítají, že má dojít k odklonu od dlouholeté konzistentní judikatury v jejich neprospěch, a to na základě "jediné a nevysvětlené věty Ústavního soudu v kasačním rozhodnutí." IV. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelů i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústa